Divadlo

Národní divadlo: Bohemia Balet – Rapsodie v modrém

2019-01-08T01:22:03+00:00

Bohemia Balet, soubor Taneční konzervatoře hlavního města Prahy uvádí komponovaný večer Rapsodie v modrém, který se ponese výhradně na české notě domácích tvůrců.

V premiéře bude uveden Sen horké letní noci Filipa Veverky – humorně laděná choreografie odkazuje na letošní horké léto. Lucie Holánková roztančí hudbu G. F. Händla a M. Richtra v kompozici nazvané Inspiro (Vdechnutí) a večer uzavře světoznámá Rhapsody in Blue G. Gershwina v choreografii Jiřího Horáka.

Host Baletu: leden 2019 – Balet Praha Junior a Pražský komorní balet / Bohemia Balet / Balet Divadla F. X. Šaldy Liberec

* Vstupenky *

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Vánoční Louskáček v divadle na Vinohradech

2018-11-12T10:52:02+00:00

Divadlo na Vinohradech oslaví 17. listopadu obnovenou premiérou výpravného klasického baletu Louskáček, vánoční sen. Titulní roli Klárky a Prince zatančí přední sólisté pražské baletní scény Sophie Benoit a Adam Zvonař.

Postavu strýčka Drosselmeyera ztvární sólista Viktor Svidró. V dalších rolích se představí tanečníci Tanečního centra Praha – konzervatoře a studenti Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a mezinárodní baletní školy First International Ballet School.

Výpravný balet Louskáček, vánoční sen je inspirován dílem romantického spisovatele E. T. A. Hoffmanna (v originále Louskáček a Myší král). Baletní libreto A. Volkova inspirovalo slavného skladatele P. I. Čajkovského, který vytvořil nezapomenutelné a oblíbené dílo.

Vánoční Louskáček v divadle na Vinohradech. (divadlonavinohradech.com)

V baletu jsou barvitě vylíčeny události kouzelné štědrovečerní noci, kterou putuje Klára se svým ochráncem, princem Louskáčkem, do jeho pohádkové říše a zase zpět.

Režisérka Veronika Iblová slibuje vánoční představení pro celou rodinu, které diváky vtáhne do kouzelné vánoční atmosféry v doprovodu překrásné hudby P. I. Čajkovského.

„Jedná se o projekt, na kterém se potkávají takřka tři generace. Těm nejmladším je pět let a ti nejstarší jsou opravdu vynikající zkušení profesionálové,“ doplňuje Veronika Iblová, ředitelka školy First International Ballet School.

Více o představení a vstupenky zde.

Vánoční Louskáček v divadle na Vinohradech. (divadlonavinohradech.com)

Hudba: P. I. Čajkovskij

Choreografie a režie: Veronika Iblová

Asistentka choreografie: Jade Clayton, Linda Svidró Schneider

Kostýmy: Josef Jelínek

Scéna: Michal Horáček

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Balet: Sólo pro nás dva – zkoušky jsou v plném proudu

2017-05-19T21:59:57+00:00

V polovině května jsou zkoušky na baletní představení Sólo pro nás dva v plném proudu. Čas do poslední premiéry aktuální sezony se krátí a práce na baletních sálech pomalu vrcholí. Poté se zkoušky přesunou na jeviště.

„Název ´Sólo pro nás dva´ obsahuje více rovin najednou. Může být sólem pro vztah mezi mužem a ženou. Sólem pro člověka a jeho démona skrytého někde uvnitř. Sólem pro dospělého a malé dítě, kterým kdysi byl a které někde po cestě ztratil,“ říká Petr Zuska, Tanečník, choreograf, umělecký šéf Baletu Národního divadla v Praze.

Zuska své taneční dílo popisuje také jako sólo pro „duet“ srdce a rozumu, duše a těla, života a smrti. „Jde však rovněž i o dialog jedince s věcmi okolo něj, s realitou a společností, jejíž je součástí,“ míní Zuska.

V neposlední řadě jde podle autora přirozeně o Beatu Bocek a Jarka Nohavicu. Dva současné skvělé muzikanty a zpívající básníky, kteří oba pocházejí z Těšína, tedy regionu česko-polského. „Takže v konečném důsledku můžeme říci, že krom všeho výše zmíněného, mluvíme i o setkání dvou nádherných slovanských jazyků,“ říká Zuska.

Jak již bylo naznačeno, hudbu k představení připravili Jaromír Nohavica a Beata Bocek. Kostýmy vytvořil vedoucí uměleckého souboru Laterny magiky Pavel Knole. Autorem scény je významný český scénograf Jan Dušek.

Národní divadlo Praha

Premiéra představení se koná 15. června 2017.

Balet: Sólo pro nás dva - zkoušky jsou v plném proudu. (narodni-divadlo.cz)

Louskáček, vánoční sen v divadle Hybernia

2016-11-29T17:56:01+00:00

Pražské divadlo Hybernia nabídne premiéru výpravného klasického baletu Louskáček, vánoční sen. V hlavní roli prince Louskáčka se představí první sólista Baletu Florencie Leonardo Velletri a titulní roli Klárky zatančí přední sólistka Bohemia Baletu Praha Rosa Maria Pace. Balet bude uveden v omezeném počtu pěti představení, premiéry a čtyř repríz b2hem prosence a ledna.

Balet: Sněhová královna v Národním divadle

2016-07-25T09:13:04+00:00

Pohádka dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena o nepřekonatelné síle přátelství, které je schopno porazit zlo v jakékoli podobě, se vepsala do srdcí nejednoho čtenáře či diváka. Známý příběh byl zpracován hned v několika verzích, ať už filmových či divadelních. Baletní verzi tohoto díla vytvořil slavný anglický choreograf Michael Corder v roce 2007 pro Anglický národní balet na hudbu Sergeje Prokofjeva. Nyní má české publikum příležitost vidět tuto úspěšnou inscenaci i na scéně Národního divadla.

La Bayadère: Výpravný balet s kouzlem exotiky poprvé v Národním divadle

2014-11-25T15:58:10+00:00

Poprvé v historii baletního souboru pražského Národního divadla se na jeho repertoár dostává La Bayadère – Bajadéra, jeden z klenotů klasického baletu, který měl premiéru v roce 1877 v Petrohradu. Choreograf Marius Petipa vytvořil tehdy tento výpravný pompézní balet pro několik set účinkujících na hudbu Ludwiga Minkuse: La Bayadère patřila do éry post-romantických děl, která nabízela především skvělou jevištní podívanou a exotická témata. V České republice se Bajadéra objevila jako celovečerní balet až v roce 2003 v Brně v nastudování Jaroslava Slavického.

Balet vypráví příběh o zrazené lásce s tragickým vyústěním, o lásce vojevůdce Solora ke chrámové tanečnici, bajadéře Nikii, před níž dá hrdina ze společenské nutnosti přednost dceři bohatého rádži Gamzatti. Nikia je usmrcena, když jí její sokyně tajně umístí do košíku květin, s nimiž tančí na oslavě, jedovatého hada. Solor hledá útěchu v opojném kouři hašiše a sní překrásný sen o království stínů, kde se setkává se svou vyvolenou. Ve skutečném životě však přivolí ke svatbě s Gamzatti, bohové však nemohou takovému činu přihlížet a během obřadu způsobí zemětřesení v chrámu, pod jehož troskami všichni zahynou.

Nutno podotknout, že nová nastudování klasických baletů šla ve 20. století ruku v ruce s velkým rozvojem klasické taneční techniky a většina sólových variací se stávala stále virtuóznější a propracovanější.

Jako většina petipovského repertoáru prošla Bajadéra od doby své premiéry mnoha obměnami v pozdějších nastudováních, v nichž tvůrci více či méně ctili Petipovu choreografii, ale měnili dramaturgii nebo sled obrazů. Čas od času se ozvou hlasy kritizující „nová pojetí“ petipovského kánonu, ale na rozdíl od odkazu Augusta Bournonvilla, který žije v Dánsku, skutečně nepřetržitě a předává se z generace na generaci bez přerušení, u většiny těchto baletů nemůžeme dost dobře ukázat prstem a říci: Toto je originál. Nicméně u Bajadéry je možno se originálu přiblížit velmi těsně: Petipa tento balet nastudoval znovu v roce 1900 a tehdy byl pořízen jeho zápis ve Stěpanovově taneční notaci. Podle ní pak balet zrekonstruoval v roce 2002 choreograf Mariinského (za éry SSSR Kirovova) divadla v Petrohradě Sergej Vicharev. Rekonstruovaný balet ovšem trvá čtyři hodiny, což je pro současného diváka a v současné divadelní kultuře poněkud neúnosné (Vicharevova verze je k nalezení na internetu).

Světově proslulá jsou i některá další zpracování, v Rusku tradovaná verze Vachtanga Čabukianiho a pak především verze Rudolfa Nurejeva a Natálie Makarové. Nutno podotknout, že nová nastudování klasických baletů šla ve 20. století ruku v ruce s velkým rozvojem klasické taneční techniky a většina sólových variací se stávala stále virtuóznější a propracovanější. Kdyby měly být prováděny rekonstrukce zohledňující i dobovou estetiku a někdejší styl tance na špičkách, publikum by jistě nejednou přešla na originální odkaz chuť.

La Bayadère: Výpravný balet s kouzlem exotiky poprvé v Národním divadle. (Národní divadlo Praha)

La Bayadère – původní inscenace pro Národní divadlo

Pro Balet Národního divadla vznikla tedy zcela nová originální verze, a to v choreografii mexického tvůrce Javiera Torrese, který zde před dvěma lety nastudoval svou verzi Šípkové Růženky. Práce s pražským baletním souborem tedy pro něj nebyla novinkou a tvorby původní inscenace se ujal s velkým nadšením. Spolu s týmem spolupracovníků předložil svou vlastní osobitou vizi La Bayadère s úpravami, které sledovaly několik cílů: zdůraznit v baletu duchovní podstatu tématu, současně jej přiblížit reálným podmínkám indické společnosti a zvyklostí, do nichž je zasazen, a konečně zpřehlednit a zatraktivnit pro moderního diváka. Choreograficky zůstal balet zakotven v klasickém tvarosloví, Javier Torres se spolehl na pomoc tanečnice a pedagožky Ingrid Němečkové coby odbornice na ruskou taneční školu (Ingrid Němečková působí jako baletní mistr ve Finské národní opeře, což je v současnosti Torresův domácí soubor). Tento přístup k tradičnímu baletnímu odkazu slouží rozhodně Javieru Torresovi ke cti.

Jde o úzus, který se vyskytuje v dalších baletech, někdy jsou rozdíly nápadnější, například v Korzárovi se také podivuhodně mísí dva světy, z nichž jeden je ryze divadelní a druhý čerpá z reálií.

blockquote>Torres situoval děj baletu do bájné země Šangri-la, což je tajemné údolí v Himalájích, které se objevuje v románu Jamese Hiltona Ztracený horizont. Divák vlastně nemá podle čeho lokaci rozklíčovat, ale tvůrce si tímto krokem sám pro sebe dodal volnosti: na baletu o bajadéře, respektive o dévadásí, jak jsou indické chrámové tanečnice nazývány, jej dráždily prvky, jež jsou romantickému a postromantickému baletu vlastní, ale principielně jsou nerealistické: například tanečnice, jež vystupují v klasických balerínách, tedy evropském jevištním kostýmu, nezapadají do prostředí tradičního indického chrámu či paláce, kam je balet umístěn. Jde o úzus, který se vyskytuje v dalších baletech, někdy jsou rozdíly nápadnější, například v Korzárovi se také podivuhodně mísí dva světy, z nichž jeden je ryze divadelní a druhý čerpá z reálií. Děje se to prakticky u každého baletu, jenž se odehrává mimo evropský kontext (co do nakládání s reáliemi je ale asi nejvíce diskutabilní Raymonda). Torres se chtěl ve své La Bayadère přiblížit skutečnosti, ale s vědomím toho, že svléknout tanečnice z baletních kostýmů by příliš narušilo estetiku díla. Sáhl ke kompromisu, a to když nechal sborové tanečnice sice v kostýmech, ale také jim oblékl lehké tylové nohavice, protože v indickém prostředí by bylo nemyslitelné, aby žena odhalila své nohy.

O duchovních myšlenkách Torres také více hovořil a vytvořil na nich ideové pozadí samotnému procesu své tvorby, než aby je ve výsledku nechal balet vyloženě ovládnout. Symboly jsou v něm patrné, ale spíše tomu diváku, který je hledá: například motiv mandaly, kterým je rámován portál a objevuje se v dalších dekoracích a projekci. Také setkání Solora s jeho mrtvou snoubenkou ve snu je posunuto do trochu jiné polohy, protože hrdina se do vidiny nepropadá následkem požití drogy, ale z psychického vyčerpání, zdá se tedy, že se skutečně transcendentálním způsobem dostává do kontaktu s duchovní říší, kam také na konci inscenace za svou láskou vstupuje. V závěru inscenace chrám nerozvrátí zemětřesení, ale vzplane a Solor se do jeho žáru vrhne dobrovolně. Požár je zpodoben prací s lehkou dekorativní látkou, light designem a projekcí, ale jde o tak krátkou scénu, že někteří diváci nepoznali, že jde o zkázu v plamenech. Různé symboly odkazují na různá náboženství – tanec zlatého bůžka na buddhismus, oltář bohyně Kálí v chrámu na hinduismus… větší inspirace filosoficko-náboženskými systémy, jež v Indii koexistují, však zdaleka není tak zřejmá, ačkoli program k představení se touto problematikou zabývá detailně.

La Bayadère: Výpravný balet s kouzlem exotiky poprvé v Národním divadle. (Martin Divíšek/ Národní divadlo)

Solor, Siegfried, Albert, James?

Torres do děje vložil novou postavu, která má pomoci vytvořit reálnější charakter ze Solora, který je jinak typicky romantickým vykořeněným hrdinou. Je to jeho matka, jež není nepodobná matce prince v Labutím jezeru. Panovačný nátlak, s nímž trvá na svatbě svého syna, vytváří reálný podklad pro jeho chování, Solor se vzdává své lásky ze strachu před tím, co by se mohlo stát, kdyby porušil společenskou hierarchii a kastovní systém. V původním libretu je to otec Gamzatti, kdo určil Solora za ženicha.

Romantičtí hrdinové baletů 19. století jsou si často podobní a nezřídka ani není možné se vyhnout obdobným situacím. Scéna na svatbě, v níž se Solorovi zjevuje přízrak mrtvé Nikie, vplétá se mezi něj a jeho snoubenku a chvilku s ním i tančí, jako by vypadla z baletu La Syphide, kde se neviditelná víla také mísí mezi snoubence (a mladý hrdina tohoto baletu James je rovněž postaven před rozhodnutí vybírat si mezi dvěma nevěstami). V Giselle se zase opakuje téma nerovného sňatku, jemuž se vyhýbá vévoda Albert, dávaje přednost vznešené dámě před prostou, ale upřímně milující dívkou, která kvůli jeho odmítnutí zemře.

Důležitou postavou je v La Bayadère také velekněz chrámu, v němž Nikia slouží. Dostává i zde mnoho prostoru pro hereckou akci a je to jeho žárlivost, jež je spouštěčem tragických událostí. Balet je nově doplněn o prolog a epilog, který hrají děti, ale rámování už tak jasného celku je zbytečné. V dramaturgii baletu se také objevuje jistý rozpor: aby choreograf jeho děj učinil zcela jasným a čitelným, uchyluje se v první polovině k množství výjevů řešených čistě pantomimicky či herecky, ale plynulost inscenace tím trpí. Zejména druhý obraz prvního jednání je vší gestikou poněkud úmorný a divák už se nemůže dočkat tanečních pasáží.

K prvkům „zrealističtění“ patří také takové detaily jako koncepce sólového tance Nikie v prvním obraze. Nikia tančí kolem posvátného ohně, její sólo není vystaveno na odiv divákovi, tanečnice jako by publikum vůbec neregistrovala a věnuje se svému rituálu. Scéna jako prostor není v této části baletu příliš hluboká, takže tanec je poutavý i přesto, že se neodehrává přímo v přední části. Zvláštní je pojetí Království stínů. Choreograf je nechává sestupovat z hor, ale scéna je ozvláštněna projekcí padajících sněhových vloček, zřejmě aby divák získal dojem, že jde skutečně o vrcholky Himálají. Tanečnice na scénu nevcházejí přímo za sebou, napojují se v několika řadách. Nezvyklý je světelný design: z baletek se staly opravdu jen sporadicky nasvícené stíny, což je zvláštní pojetí, stejně jako jejich částečné vynořování a zanořování za poloprůhledným malovaným prospektem, jehož je využito funkčně a efektně – při plném nasvícení se jeví jako malovaná kulisa, ale lze jej pohodlně prosvítit jako tenký závoj. Velice příjemným oživením baletu je mužský tanec před svatební scénou, v němž dostává svou příležitost také mužská část sboru, sice jen v jednom společném výstupu, zato nesmírně dynamickém. Jako kdybychom se najednou z indického chrámu přesunuli do arménského tábora z Gajané.

Scéna i kostýmy jsou výpravné, realisticky propracované a budí dojem přepychu a pozlátka, tak jak to pestrý svět Indie vyžaduje. Co se jevilo jako kýčovitě rozmařilé hýření barvami a materiály u Šípkové Růženky, zapadá do estetiky Bajadéry o mnoho lépe. Pastelové barvy, množství šperků, třpytek, zlatem protkávaných rouch, to vše k exotickému prostředí patří. Malované kulisy zobrazující svahy skalisek kolem horského chrámu připomínají ilustrace Alana Lee či Johna Howea k fantasy románům J. R. R. Tolkiena.

La Bayadère: Výpravný balet s kouzlem exotiky poprvé v Národním divadle. (Martin Divíšek/ Národní divadlo)

Dva večery, dva rozdílné příběhy

S dramaturgií je možno polemizovat více než s choreografií, k níž se Javier Torres opravdu postavil s citem a respektem. Vyžaduje technicky přesné výkony nejen po hlavních sólistech, ale i po celém sboru. Premiérová nervozita dělá vždy své, takže můžeme doufat, že mnoho bude ještě pročištěno a dotaženo. Království stínů je jistě jednou z nejtěžších sborových scén v klasickém balet, ne-li vůbec nejtěžší. Rozestupy, jednotná výška arabesek, vteřinová přesnost nástupu, to jsou úskalí, jež číhají na všechny interpretky, a především na oko zkušeného baletního mistra, který musí nad jednotností bdít. Celá scéna království stínů dopadla lépe při druhé premiéře, jistěji působily i tři sólové party M. Matějkové, A. Watanabe a M. Drastíkové, jež byly také lépe synchronizované při společných výstupech. První obsazení trpělo nejednotností a muselo to být nápadné i běžnému divákovi. Příznivější dojem ostatně udělaly demisólové party druhého obsazení i v prvním jednání.

Představitelé hlavních rolí pojímají své postavy velmi individuálně, dá se říci, že každé obsazení vytváří v rámci baletu jiný příběh. První večer tančili hlavní pár Nikii a Solora Nikola Márová a Michal Štípa, Gamzatti Rebecca King, druhý večer se představili Miho Ogimoto, Karel Audy a Alina Nanu. Nikola Márová a Michal Štípa jsou sehraný pár, o němž je všeobecně známo, že má výborně „vychytanou“ partneřinu a jako interpreti jsou na sebe napojeni, takže na jevišti zrcadlí uvěřitelné vztahy. Nikola Márová tančila nejen výborně po technické stránce, ale Nikii dala život skutečné ženy. Emoce prožívá naplno a v jejím pojetí je Nikia sice pokornou příslušnicí své kasty, ale zdá se, jako kdyby pod rouškou poslušnosti hořel oheň vzdoru a jisté emancipace. Mnoho scén tak v jejím podání vyznívá dramatičtěji.

Miho Ogimoto uzavírá energii uvnitř v sobě, je křehká a éterická, ale vprostřed opulentní výpravy baletu trochu zaniká její osobnost. Přitom se po fyzické stránce k této roli výborně hodí. Michal Štípa zase na svou osobnost zbytečně hřeší, protože si je zřejmě vědom svého vynikajícího jevištního vzhledu. Karel Audy není obdařen takovým působivým zevnějškem, ale zato předvedl jistější techniku, zejména ve skocích (hlavně ve variaci s dvojitými tours en l´air byl rozdíl viditelný). Rebecca King a Alina Nanu ztvárňují obě hrdou a rozmarnou Gamsatti s chutí, snad je v podání Rebeccy cítit více opravdové lásky k Solororovi, kdežto Alina dává postavě více aristokratické hrdosti a má jistou výhodu ve výraznějších dispozicích. V prvním premiérovém večeru pak všechny své mužské kolegy zastínil Ondřej Vinklát v jediném sólu Zlatého Buddhy, skvěle zatančené variaci s jistými skoky a velkým nasazením.

Velmi rozdílné je pojetí bráhmana zamilovaného do Nikie. Jedná se o roli po výtce hereckou, ale důležitou pro objasnění děje. V podání Jiřího Kodyma je velekněz majetnickým tvrdým mužem, který si jde za svým cílem, pění v něm spíše uražená ješitnost než zhrzená láska a je postavou, z níž jde strach. Ve druhém obsazení je role svěřena Viktoru Kociánovi, který do ní vkládá vroucí cit, jemu skutečně věříme, že Nikii miluje a je nešťasten z jejího odmítání. Jeho pohnutky se náhle jeví pochopitelnějšími a sympatičtějšími, vzbuzuje soucit přesto, že je původcem neštěstí. Rádža je také, slangově řečeno, „chodící“ role, jež jistě není metou aktivního tanečníka, ale dá se z ní těžit herecky. Tomáš Kopecký hraje indického knížete také spíše jako povýšeného a tvrdého panovníka, zatímco Marek Svobodník více jako muže, který si užívá přepychu a pohodlného života. Michaela Černá i Nelly Danko si postavu Solorovy matky užívají se vší silou osobnosti a vzájemně si v přísnosti a ráznosti nezadají.

Přivést na první českou scénu balet La Bayadère je záslužný počin, publikum výpravné balety stále miluje a inscenace jako tato zaujme všechny jeho smysly. Nakolik překročí kategorii exotické podívané a nabídne otázky k duchovnějšímu zamyšlení, je už zase jiná věc, ale divácká očekávání jistě splní.

Hodnocení: {VERating 4,5}

Hudba: Ludwig Minkus:

Choreografie: Javier Torres, Marius Petipa

Scéna: Annukka Pykälainen

Kostýmy: Erika Turunen

Světelný design: Daniel Tesař

Video: Studio Lunchmeat

Asistent choreografie: Ingrid Němečková, Michaela Černá

Baletní mistr: Marie Hybešová, Tereza Podařilová, Jiří Kodym

Hudební úprava: Jan Valta, Václav Zahradník

Premiéra: 20. a 21. listopadu 2014, Státní opera

Obsazení:

Nikia – Nikola Márová / Miho Ogimoto

Solor – Michal Štípa / Karel Audy

Gamzatti – Rebecca King / Alina Nanu

Solorova matka – Michaela Černá / Nelly Danko

Nikiina matka – Marie Hybešová / Dadja Altenburg-Kohl

Bráhman, velekněz – Jiří Kodym / Viktor Kocian

Magdavea, tantrický mistr – Mathias Deneux / Gianvito Attimonelli

Aya – Jana Jodasová

Rádža – Tomáš Kopecký / Marek Svobodník

Solorovi přátelé – Jonáš Dolník, Francesco Scarpato, Giovanni Rotolo, Krištof Šimek / Viktor Konvalinka, Dmytro Tenytskyy, Paul Tudor Moldoveanu, Sergi Nicolau

Hlavní chrámové dívky – Andrea Kramešová, Sophie Benoit, Irina Burduja / Magdaléna Matějková, Aya Watanabe, Marta Drastíková

Zlatý Buddha – Ondřej Vinklát / Guido Sarno

Bódhisattvové – Mathias Deneux, Veaceslav Burlac / Francesco Scarpato, Jonáš Dolník

Muži z chrámu bohyně Kálí – Matěj Šust, Ondřej Vinklát / Viktor Konvalinka, Jakub Rašek

Lucie Kocourková je externí dopisovatelka Epoch Times a redaktorka internetového portálu Tanecniaktuality.cz.

Summer Ballet Gala - taneční elita v pražské Státní opeře

2014-08-18T22:30:03+00:00

Galavečer pořádá Prague International Ballet a koná se v létě pravidelně od roku 2011. Špičkové umělecké výkony a zkušenosti vynikajících tanečníků z různých částí světa slibují pořadatelé nejen publiku, ale také studentům baletního umění, kteří chtějí přijímat stále nové inspirace, příklady a motivaci pro svoji práci.

Summer Ballet Gala je vyvrcholením akademie International Ballet Summer Program. Již třetím rokem nese proto slavnostní gala podtitul „Meeting of the Generations“. Během večera se představí řada vynikajících zahraničních étoiles, kteří vystupují pravidelně na galavečerech pořádaných Prague International Ballet, a také další umělci zastupující mladou generaci tanečníků. Svou virtuozitu předvedou například Davit Galstyan, Marian Walter, Vittorio Galloro nebo Arianne Lafita, ale také nastupující hvězda Katja Khaniuková.

Program večera nabízí klasická i současná díla mezinárodně uznávaných choreografů. Po hudební stránce jsou do programu zařazeny kromě klasických děl i atraktivní náměty z dílny legendárních představitelů šansonového žánru.

Diváci se mohou těšit na zajímavou baletní přehlídku, například světově uznávané a populární sólo Les Bourgeois na hudbu Jacquese Brela v choreografii Bena van Cauwenbergha nebo slavné pas de deux z baletu Satanella známé také pod názvem Karneval v Benátkách. Hudbu složil Cesare Pugni na téma Niccolo Paganiniho a choreografii vytvořil Marius Petipa.

Slavnostní představení Summer Ballet Gala se uskuteční v pondělí 25. srpna 2014 v prostorách Státní opery od 19.30 hodin.

Článek upravil Milan Kajínek

Vstupenky na představení naleznete v prodejní síti Ticketportal

Čtet také:

Zámecký park v Jaroměřicích nad Rokytnou se rozezní klasickou hudbou

Soundtrack k filmu: Magický hlas rebelky

Divadelní recenze: Miroslav Kůra gala – králem večera se stal Davit Galstyan

2014-06-02T07:17:03+00:00

V pražské Státní opeře se konal galavečer k poctě českého baletního mistra Miroslava Kůry. Jako dárek mu jej věnovala jeho dcera Jana Kůrová. Jeho taneční role ztvárnili na pozvání společnosti Prague International Balet čeští i zahraniční tanečníci.

„Galavečer je oproštěný od dekorací a tanečních sborů, ale i tak je neopakovatelným představením, čistým světem harmonie a pohybu,“ uvádí večer Jana Kůrová, která sezvala první sólisty z různých koutů světa, aby přijeli zatančit na jeviště Státní opery Praha.

Jaký byl večer z pohledu diváka? První věcí, kterou jsem ocenil, byla možnost pozorovat jednotlivá vystoupení, v nichž nebyly žádné kulisy ani sboroví tanečníci. Taková vystoupení jsou pro tanečníky náročná, protože jsou to právě oni, kdo jsou jedinou dominantou celé scény, a všechny oči diváků směřují pouze na ně. Na druhou stranu jsou hodnotná právě tím, že to co se stává předmětem divácké pozornosti je zejména jejich taneční umění, které tak mohou naplno předvést.

Na scéně bylo možné porovnávat jak modernější choreografie s klasickými baletními vystoupeními tak výkony jednotlivých sólistů. Podle mého názoru klasická baletní vystoupení ve svém půvabu a vznešenosti dalece překonávala moderní choreografie a tance. Díky slabším výkonům některých tanečníků zase o to více uchvacovaly bezchybné pohyby těch lepších.

Jednoznačným králem večera se stal Davit Galstyan. (pragueib.org)

Většina tanců gala byla pas de deux, tedy tancemi dvojic. Jednoznačným králem večera se stal Davit Galstyan, který zatančil společně s Lauren Kennedyovou – Coppélii choreografa Enriqua Martineze. Galstyan je soustředěný muž plný odhodlání a vybavený silnou fyzickou konstitucí. Jak sám říká, tanečník musí „být odvážný a jít za svými sny“. Herecké umění, šarm ve výrazu jeho pohybu a přesvědčivé taneční výkony získávaly u diváků početné aplausy, zejména jeho ztvárnění Les Bourgeois sklidilo bouřlivý potlesk.

Příjemným osvěžením byla dvojice tanečníků Arianna Lafita Gonzálvesová a Vittorio Galloro, kteří zatančili Harlequinadu z baletu Les Milions d´Arlequine. Arianne Lafita dávala do tance velké nadšení a nutno dodat, že také díky Vittoriovi se jí podařilo dát ze sebe divákům to nejlepší. Před vystoupením při interview s Epoch Times doufala, že se bude publiku jejich tanec líbit a společně si to užijí, což se také naplnilo a Arianne na pódiu neskrývala svoji spokojenost.

Večer byl pro mě nejen zajímavou oslavou narozenin mistra Kůry, ale také zajímavým setkáním s umělci, s nimiž jsme měli možnost pohovořit v zákulisí. Jejich zajímavé zkušenosti a pohledy na taneční umění mě utvrdily v tom, že umění pod tvrdou slupkou každodenní práce skrývá kouzelný svět plný vzácných hodnot a příležitostí.

Čtěte také:

Rozhovor: Arianne Lafita Gonzálves a Vittorio Galloro – dát divákům to nejlepší

Příjemným osvěžením byla dvojice tanečníků Arianna Lafita Gonzálvesová a Vittorio Galloro, kteří zatančili Harlequinadu z baletu Les Milions d´Arlequine. (pragueib.org)

Miroslav Kůra: Gala – nezapomenutelné role ztvární nová generace světových baletních umělců

2014-05-19T17:31:56+00:00

Pozvánka na gala.

Mezinárodní balet Praha, který vede baletka Jana Kůrová, dcera jednoho z našich nejvýznamnějších tanečníků, pořádá ve spolupráci s Baletem Národního divadla mimořádné baletní galapředstavení. Akce se koná u příležitosti 90. narozenin legendárního českého tanečníka a choreografa Miroslava Kůry. Jeho nezapomenutelné role ztvární nová generace světových baletních umělců.

Slavnostní galavečer se uskuteční v pondělí 26. května 2014 v prostorách Státní opery od 19.30 hodin. V rámci večera vystoupí především zahraniční hosté, z nichž mnohé znají diváci z uplynulých devíti ročníků Prague International Ballet Gala, které se koná v rámci United Ballet Artists. Sólisté souborů například z Německa, Francie nebo Velké Británie vystoupí v klasickém i současném repertoáru.

Miroslav Kůra a jeho rodina

Miroslav Kůra získal různá ocenění v zahraničí jako tanečník a choreograf. Má se za to, že kdyby odjel na západ, mohl si vydobýt stejné místo jako Nurejev, do ciziny však nikdy neodcestoval. Po skončení kariéry se věnoval choreografii a nastudoval několik desítek baletů. Jeho žena Jarmila Manšingrová byla sólistkou Národního divadla, také jeho dcera Jana začala tančit, ale na začátku 90. let proběhla v Národním divadle čistka, při níž byla celá rodina více méně odstavena od práce v souboru.

Jana Kůrová postupně přešla na pedagogiku a jezdila především do zahraničí jako porotkyně mezinárodních soutěží, posledních 10 let se snaží zavést tradici baletních galapředstavení bez podpory z veřejných prostředků. Kromě gala k výročí jejího otce pořádá v červenci letní školu, která bude zakončena ve Státní opeře představením.

Významná postava českého baletu

Miroslav Kůra patří k nejvýznamnějším tanečníkům v celé dosavadní historii českého baletu. V době své vrcholné výkonnosti patřil k světové interpretační špičce. Všechny jeho role měly vzácnou přesvědčivost, pravdivost, lidský a estetický rozměr. Výrazně přispěl k rozvoji baletu v naší republice.

Jako první u nás uvedl baletní představení Giselle v originální verzi podle Mariuse Petipy ve Státním divadle v Brně. Vytvořil mnoho baletních inscenací, tvořil choreografie i pro operní, operetní a činoherní představení.

Dále spolupracoval na televizních a filmových dílech, jako například Ze života umělce, Víly (filmová adaptace baletu Giselle), Pas de Quatre (filmová adaptace baletu Labutí jezero) a mnoho dalších.

Mezi jeho mistrovská díla patří: Romeo a Julie, Labutí jezero, Šípková Růženka, Louskáček, Petruška, Stvoření světa, Vášeň, Špalíček, The Birds a Ur.

V roce 1958 se podílel na přípravě a realizaci programu Laterny magiky při světové výstavě EXPO 58 a spolupracoval s Alfrédem Radokem.

Vystupoval a choreografie vytvářel v různých zemích: Španělsko, Itálie, Německo, Nizozemsko, Belgie, Polsko, Kolumbie, Japonsko a mnoho dalších.

Jeho manželkou je Jarmila Manšingrová, se kterou letos oslaví společných 58 let. Má dceru Janu, která byla úspěšnou primabalerínou na domácí i zahraniční scéně a nyní se věnuje mezinárodní spolupráci, choreografii a pedagogice.

Umělecká ocenění Miroslava Kůry

1969 Medaile d´Or, cena Vincenta Escudero Španělsko za nejlepší inscenaci Labutího jezera

1972 Grand Prix, d´Italia of RAI Itálie za televizní inscenaci Romeo a Julie (choreografie)

1978 Choreography Prize Japonsko za choreografii k baletu The Birds

1986 State Prize of The World Doctor Society Itálie za představení Louskáček

1995 Cena Thálie Česká republika cena za celoživotní dílo

Článek upravil: Milan Kajínek

Epoch Times je hrdým mediálním partnerem Prague International Ballet Gala

Pražský komorní balet uvede světovou premiéru díla Beat

2014-04-09T20:28:41+00:00

Na pražské Nové scéně Národního divadla se 16. dubna 2014 uskuteční světová premiéra celovečerní choreografie Beat. Exkluzivně pro Pražský komorní balet ji vytvořilo choreografické duo Uri Ivgi (Izrael) a Johan Greben (Nizozemí). Dynamická, velmi fyzická, vášnivá a extatická choreografie je po projektu Occamova břitva už druhou premiérou PKB v této sezóně.