Zaměřit se na to, jak jíte, je stejně důležité jako dbát na správné složení stravy. (Pablo Merchán Montes / Unsplash)
Díky tomuto přístupu si řada lidí vyvinula dovednosti, jak zvládat bolest, deprese, úzkost, stres nebo poruchy spánku. Zároveň jde o oblíbený způsob, jak si změnit stravovací návyky, čemuž se říká „vědomé jedení“.
Vědomé jedení je o věnování pozornosti jídlu, které konzumujeme, o vnímání všemi smysly, o všímání si fyzických i emočních reakcí před jídlem, při něm i po něm. Vědomé jedení učí lidi, aby používali při stravovacích rozhodnutích rozum, aby neměli předsudky k volbě jídla a aby rozeznávali fyzické příznaky hladu.
Přestože cílem není zhubnout, tato metoda může lidem pomoci při nápravě přístupu k „dobrým“ a „špatným“ potravinám. Vědomě jíst znamená také pomáhat s omezením emocionálního jedení, upřednostňovat menší porce a méně kalorií.
Ale navzdory současné popularitě mezi psychology a výživovými odborníky není vědomé jedení ničím novým. Jeho původ sahá do konce viktoriánského období a váže se k práci amerického nadšence pro zdravou stravu, Horace Fletchera.
Zdravé žvýkání
Fletcherovi se přezdívalo „velký žvýkač“. Tvrdil, že emocionální stav člověka při jídle hraje podstatnou roli při volbě stravy. Fletcher doporučoval pro lepší zdraví přežvýkat každé sousto 32krát (jako počet zubů).
Svou první knihu vydal tento autor roku 1913 pod názvem Fletcherismus: Co to je a jak jsem se stal v šedesáti mladým. Jeho rady nápadně připomínají zásady dnešního vědomého jedení:
Zaprvé: počkej si na opravdovou, zaslouženou chuť na jídlo
Zadruhé: z dostupného jídla si vyber to, na které máš největší chuť a v pořadí, jaké ti určuje chuť
Zatřetí: v ústech dostaň z pokrmu veškerou chuť, která tam je a polykej teprve tehdy, až se sousto prakticky „spolkne samo“
Začtvrté: plně si vychutnej chuť pokrmu, aniž bys dovolil depresivním či zbloudilým myšlenkám, aby tento obřad narušily
Zapáté: čekej, vezmi si a vychutnej si tolik, kolik ti chuť k jídlu dovolí. Zbytek udělá příroda.
Tato doporučení jíst se záměrem a vychutnat si každé skousnutí tvoří ústřední součást současného vědomého jedení.
Umění jíst
Horace Fletcher. (volné dílo)
Aby svá prohlášení dokázal, vyzval osobně nejlepší sportovce na Yalu, aby se s ním utkali v síle a výdrži a říká se, že ve věku šedesáti let tento zápas vyhrál. Z Fletcherovy knihy se rychle stal bestseller. Jeho metody používaly osobnosti, jako Arthur Conan Doyle, Franz Kafka, Theodore Roosevelt a Mark Twain.
Výrobce cereálií John Harvey Kellogg zavedl fletcherismus ve své ozdravovně Battle Creek Sanitarium a dokonce si najmul kvartet, aby napsal hudbu ke „Žvýkací písni“, jež zazněla ve filmu The Road to Wellville.
Fletcherismus se začal brzy vyučovat dětem jako způsob uvědomování si svého těla a myšlení. Díky zdravotnímu reformátorovi Bernardu MacFaddanovi byla metoda přidána roku 1914 do školních osnov.
Fletcherismus se považoval za přínos i pro vojáky nebo vězně. Jeden vězeň dokonce tvrdil, že mu to pomohlo zbavit se špatných životních návyků, protože se dozvěděl, že „stravovací počestnost jde ruku v ruce s duchovním zdravím“.
V první polovině 20. století se ve Spojených státech a Velké Británii vynořily „žvýkací kluby“, kde se fletcherismus praktikoval hromadně. Po smrti zakladatele v roce 1919 však hnutí začalo ztrácet sílu a vědomé jedení nahradil jiný, méně zdravý přístup počítání kalorií. To se zakládalo z větší míry na konzumaci dietních pilulek, žvýkaček, projímadel a cigaret Lucky Strike.
Návrat fletcherismu
Fletcherismu se dostává opět pozornost díky nedávnému trendu vědomého jedení. Podobnost mezi oběma směry vedla vědce k pokusům, zda je účinnější žvýkat sousto 35krát nebo 10krát.
Zjistili, že vyšší počet skousnutí snižuje příjem stravy, protože se v těle vytváří menší počet hormonu ghrelinu, který stimuluje chuť na jídlo. To může lidi vést k tomu, aby kladli větší důraz na skladbu jídelníčku a pociťovali větší kontrolu nad tím, co jedí.
Zatímco dnešní výživová věda se zaobírá více tím, jaké potraviny jíst a jaké omezit, fletcherismus a vědomé jedení jasně dokazují, že kromě toho je také třeba vědět, JAK jíst.
Lauren Alex O’ Haganová prochází doktorandským studiem na Cardiff University ve Velké Británii. Tento článek byl původně publikován na portále The Conversation.
Překlad a úprava původního článku newyorské redakce: Ondřej Horecký
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás, prosím, jeho sdílením na sociálních sítích.
