Ilustr. foto. (Borya/Flickr/CC BY-SA 2.0)
Okna někdy bereme za něco samozřejmého. Jsou zkrátka součástí domů, v nichž bydlíme, nebo budov, kde pracujeme. A přesto, okna mohou být pro seniory nesmírně důležitým pojítkem se světem, a to se týká obzvláště těch, kdo tráví spoustu času uvnitř.
V roce 1981 vykonal Graham Rowles přínosnou práci ve Spojených státech, kdy zkoumal „sledovací zónu“, tedy oblast před domovy starých lidí. Zjistil, že senioři pozorují své sousedství z okna a tím mohou být součástí komunity, aniž by v ní fungovali fyzicky.
Vyšel jsem z práce Rowlese, abych nedávno udělal rozhovory s 42 staršími lidmi žijícími ve Velké Británii a zeptal se jich na důležitost pokoje s výhledem.
Ti, s nimiž jsem hovořil – všichni přes 65 let, z domu vycházejí maximálně jednou týdně – si pochvalovali, že mají okno, a dokonce si dali práci s tím, aby si vytvořili pohodlné místo s dobrým výhledem. Dotazované osoby považovaly výhled za věc velké důležitosti.
Předchozí výzkum ukázal, že starší lidé upřednostňují výhled do přírody a i studie objevily, že existuje vztah mezi přírodou a snižováním stresu. Ale já jsem zjistil, že i městský a dokonce to, co se nám může zdát jako banální nebo nudný výhled (továrny, televizní nebo mobilní věže), je rovněž důležitý. Krása je v oku toho, kdo se dívá, jak se říká.
Změna výhledu
Co bylo pro mnou dotazované osoby nejpodstatnější, byl faktor změny, jak té očekávané (např. roční období), tak neočekávané (např. oprava silnic nebo i bouře). Jedna 78letá dáma žijící na předměstí mi sdělila: „Mám ráda, jak se stromy, větve, začínají pohybovat, když se zvedá vítr.“
Jeden 84letý pán žijící ve městě mi zase řekl: „Mám rád, když kopají. Vždycky kopou tady. Hlavní vedení, vodu, elektriku, plyn, telefon, všechno se to sejde sem. Nevadí mi to, pokud se nepráší, to není dobré na moje dýchání.“
Zatímco Rowlesova studie se zaměřila na bezprostřední oblast kolem domu, já jsem objevil, že dotazovaní lidé si ve skutečnosti užívali výhled obsahující vícero hloubek. Preferovali umístění blízkého vedle vzdáleného, například kontrast mezi zastavěným okolím a kopci v dálce nebo svou zahradu se vzdálenou dálnicí nebo továrnami.
Je fascinující, jak moc těm lidem výhledy pomohly k lepšímu pochopení života. To, co viděli, potvrzovalo to, co slyšeli v televizi nebo v rádiu. Dokonce drobnosti, které bychom my mohli považovat za nevýznamné, jako ucpaná doprava nebo pohled na telefonující lidi.
Ilustr. foto. (gustavocarra/wiki/CC BY-SA 3.0)
Jedna 75letá žena z města mi řekla: „Viděla jsem muže, jak si povídá sám se sebou. Docela vzrušeně. Vyděsilo mě to, ale pak jsem si uvědomila, že to musí být (mobilní) telefon.“
Rovněž jsem shledal, že dotazovaní nesledují pouze lidi. Z toho, co vidí, si vytvářejí příběhy s postavami a zápletkami.
Jeden 80letý pán žijící ve městě se mi svěřil: „Každé ráno vídám ty samé lidi, jak jdou do práce a večer se zase vrací. Říkám si, co asi prováděli. Tomuhle já říkám Frank, vypadá jako drsňák, podívejte na ten jeho oblek. Vsadím se, že je to tvrdý byznysmen, pravděpodobně nějaký manažer.“
Někteří z pozorovatelů si s lidmi z venčí povídali přes okno. Jedna 84letá žena mi pověděla, že někdy komentuje vzhled lidí se slovy „sluší jí to“ nebo povídá mladistvým, aby si zastrčili košile a kalhoty vytáhli nahoru. Další žena řekla, že se ptá lidí, které pravidelně přes okno vídá, jaký měli den a dodala: „Zajímalo by mě, jestli se jich na to někdo zeptá, až se dostanou domů. Doufám, že ano.“
Ale má to i svou stinnou stránku. Některé z osob, s nimiž jsem hovořil, se obávaly, že budou označeny za zvědavce. Jak to vyjádřil jeden 84letý muž: „Druhým o tom neříkám. Mysleli by si, že blázním. Je to tak trochu smutné, nemyslíte?“
Pro starší spoluobčany je okno daleko víc než jen něco, čím se dovnitř dostane světlo a vzduch. Ti, s nimiž jsem hovořil, mi vyprávěli, že u okna dokáží strávit celé hodiny a že je pro ně skvělé mít výhled ven. A nemělo by to být něco, co musí tajit.
Vlastně by je rodinní příslušníci a pečovatelé měli povzbuzovat, aby se ven dívali, a pomoct jim s vytvořením pokud možno neblokovaných výhledů z domu. Nejlepší způsob je tomu uzpůsobit rozestavění nábytku než mít jen jedno místo na sezení, odkud mají senioři pouze výhled na televizi.
Charles Musselwhite je docentem ve Středisku pro inovativní stárnutí při Swansea University ve Velké Británii. Tento článek byl původně publikován na portal The Conversation.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
