Lamentování nad minulými chybami je jednou z cest, jak si zahradit cestu vpřed. Dívejte se do sebe, učte se a nebojte se zkoušet to dál. (Joanna Nix / Unsplash)
Lamentování nad minulými chybami je jednou z cest, jak si zahradit cestu vpřed. Dívejte se do sebe, učte se a nebojte se zkoušet to dál. (Joanna Nix / Unsplash)
Lidé mají plno ušlechtilých předsevzetí – přestat kouřit, shodit nějaká ta kila, dokončit školu nebo si najít lepší práci. Každý touží po lepší budoucnosti. Na osobní pokrok jsme připraveni. Co nám tedy brání?

John Collopy nabízí pohled z obou stran žebříčku úspěchu. Dnes je hrdým otcem a vlastníkem jedné z největších realitek na světě. Ale než se dostal na vrchol, byl Collopy dlouhá léta závislý na alkoholu, mnohokrát skončil na policii a vyhledával pěstní souboje.

Jak se takovému násilnému opilcovi podařilo zvrátit svůj osud? Díváním se do sebe. Ve své nové knize „The Reward of Knowing“ (Sladké vědění) popisuje, jak z něj pravidelné zkoumání svého nitra učinilo muže, kterým je dnes.

„Začíná to u introspekce. Co mi stojí v cestě? To první, co mi bránilo, byly drogy a alkohol. Pak jsem se musel naučit , jak přestat sabotovat vztahy, protože to mě hodně zabíjelo,“ vzpomíná Collopy.

Introspekce je o podrobném zkoumání myšlenek v mysli a dopadu, jaký tyto myšlenky mají na náš život. Jde o činnost, která je dostupná všem, jen je těžko postižitelná. Když se vynoří bolestivé pocity, kterým člověk nechce čelit, vždy je lákavější odvrátit se pryč.

Ale ty, kteří u introspekce vytrvají, čeká obrovské zlepšení života. Objevíte podvědomé strachy a zlozvyky, které jste si v sobě léta uchovávali, a to vám dá jasnou mysl, abyste učinili volby odpovídající vašim cílům.

Ovšem pozor! Dosáhnout jasné mysli zabere čas. Je třeba si uvědomit, že introspekce jakoby nikdy nekončila. Odhalíte jednu vrstvu, jen abyste zjistili, že je pod ní spousta dalších.

Stejně tomu bylo i u Collopyho. Jak nad sebou získával lepší kontrolu, pochopil, že jeho výlevy vzteku a zpíjení se maskují něco hlubšího: strach ze selhání a nízké sebevědomí.

Terapeut, k němuž tehdy chodil, mu řekl: „Váš život je plný vzrušení a šíleností, ani nemůžu uvěřit, co všechno jste dělal. Ale také vím, že jste zbabělec. Máte strach zjistit, jak dobrý byste mohl být, a nikdy jste nebyl ochotný se obtěžovat, abyste s druhými soupeřil na základě svých dovedností a inteligence. Vždycky jste sázel na to, že jste zpitý nebo mimo.“

Strach z neúspěchu

Collopy vidí ten samý strach z neúspěchu u realitních makléřů, kteří narazí na svůj prodejní strop. Ti lidé mají talent, jdou do toho s vervou a mají dobrou strategii, ale pochybnosti o sobě je vykolejí. Podle podnikatele je to způsobeno tím, že jsme jako lidé „naprogramováni na průměrnost“ a hluboko v sobě máme pocit, že si nezasloužíme mít víc.

„Dosáhne v cestě za úspěchem určitého milníku, a pak jí hlásek vevnitř začne povídat, že nemá na to, aby šla dál, že není dost chytrá nebo dost dobrá,“ popisuje Collopy.

Že je za tím často strach, potvrzuje i Diane Petrellaová, psychoterapeutka z Rhode Island, která se specializuje na dětská traumata: „Když se člověk snaží znovu a znovu dosáhnout nějakého cíle, ale nejde mu to, obvykle jde o znamení, že si v sobě uchovává nějaký niterní strach.“

Lekce z dětství

Naše rané zážitky se nám tak silně vrývají do vědomí proto, že v dětství jsme jako čistý list papíru. Nemáme žádné vzpomínky, není s čím porovnávat, a tak přijímáme skutečnosti takové, jaké jsou.

Tímto způsobem začíná sebepoškozování vlastně jako jakási sebeobrana. Petrellaová vysvětluje, že děti, k nimž se přistupuje s láskou a respektem, vědí, jak projevovat lásku a úctu k sobě samým. Podpůrné prostředí kolem nich jim pomáhá osvojit si důvěru v sebe, a oni pak mají pocit, že si úspěch zaslouží. Když pak přijdou překážky, jsou schopni je překonat, protože si věří.

Na druhou stranu děti, které jsou zanedbávané nebo se s nimi zle zachází, si v sobě budují hanbu. Podvědomě a někdy i vědomě mohou mít pocit, že si nezaslouží vychodit školu nebo si najít lepší práci. Jsou frustrováni okolnostmi, ale dál si žijí ve svém malém světě, protože si vevnitř uchovávají negativní pocity vůči sobě.

Petrellaová říká, že s tímto vzorcem chování se často setkává u obézních žen, které byly v dětství sexuálně zneužívány. Hluboko vevnitř mají tyto ženy strach, že budou někoho sexuálně přitahovat. Shodit kilogramy jim jde daleko snadněji, až se vypořádají s traumaty z mládí.

Vnitřní napětí

Karen R. Koenigová, psychoterapeutka a autorka několika knih o poruchách stravování nemá pojem „sebepoškozování“ ráda. Podle ní lidé nemají v úmyslu ubližovat si, jen si v sobě nosí protichůdné pocity. Jeden, co touží po lepším životě, a druhý, které se změny bojí.

Důvod, proč lidé selžou, spočívá obecně v tom, že upřou veškerou pozornost na touhu po změně, ale ignorují své strachy, vysvětluje Koenigová. „Musí prozkoumávat negativa, protože ve sféře nevědomí zpravidla vítězí strach nad touhou.“

K odhalení vnitřních zábran psychoterapeutka doporučuje položit sám sobě otázky typu: O co se bojím, že přijdu, když tuhle změnu udělám? Čeho se na tomto procesu bojím?

Nepodaří-li se vám postavit se vlastních strachům, plán na změnu se pravděpodobně ztratí v začarovaném kruhu pochybností o svých kvalitách. Nakonec se vrátíte ke svým starým návykům, abyste ulevili vnitřnímu napětí. Jenže to má za následek zklamání, zahanbení a ještě větší odpor při příštím pokusu o změnu.

Collopy uvádí, že to, co nás opravdu může zpomalovat, je rána našemu sebevědomí. „Základem chemické závislosti nebo jakékoliv závislosti je nízké sebevědomí. Když nemáte ze svého chování nebo svých příležitostí dobrý pocit, budete znovu upadat do negativity.“

Nenechat se odradit

Vězte, že strachy a vnitřní naprogramování, které jste zdělili, nemusí být doživotním údělem. Ostatně svět je plný lidí, kteří překonali neskutečné strasti, a také těch, kdo měli obrovské možnosti a promarnili je.

Klíčem k úspěchu je podle Collopyho vytrvalost. A pokud vás možnost nezdaru děsí, můžete začít po troškách. Certifikovaná osobní a kariérní poradkyně Helen Godfreyová z Texasu radí neztroskotat na nerealistických cílech.

Její strategie je, že když cítíte vnitřní odpor k určitému úkolu, například cvičení, spuštění podnikání nebo naučení se nového jazyka, zvolte si malou, neškodnou jednotku času, řekněme 10 minut, a tu věnujete každý den na dosažení svého cíle. „Protože máte jen deset minut, budete se pekelně soustředit. Tohle opravdu funguje, slibuji,“ říká Godfreyová.

Omezte rozptylování

Abychom se naučili prodloužit čas, kdy se dokážeme soustředit, musíme se naučit bojovat s odváděním pozornosti k jiným úkonům.

Rozptýlení je zábava a někdy i nutné, ale také nás může stát spoustu času a zhatit naši cestu k cíli. Vyrušení ze soustředění se těžko vyhneme, ale můžeme se pokusit ho co nejvíc omezit.

Tady je důležité umět rozlišit, čemu musíte věnovat svůj čas a energii a čemu ne, podotýká Collopy: „Když máte někoho z rodiny, kdo zbytečně vyšiluje, vykašlete se na ně. Na druhou stranu, když si vaše máma prochází něčím vážným, věnujte tomu pozornost. Rozdíl? To už musíte poznat vy sami.“

Podnikatel si vzpomíná na jednu nedávnou příhodu, kdy se nechal rozptýlit na dálnici jiným řidičem, který ho naštval. Collopy mu začal spílat a měl chuť, tak jako v mládí, vyhrotit konflikt do bitky. Ale po letech praxe si uvědomil, jak přínosné je držet se zpátky.

„Na základě věcí, které jsou teď pro mě v životě podstatné, jsem pochopil, že to nemá nic společného s mým cílem být šťastný. Čím víc se tomu můžu vyhnout, tím šťastnější jsem a tím lepší jsem v zachování klidu. Ale musím na tom dál pracovat, je to věčná práce,“ upozorňuje Collopy.



Překlad a redakční úprava původního článku newyorské redakce The Epoch Times: Ondřej Horecký.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.