Adolf Hitler a Benito Mussolini s vojáky v Benátkách v roce 1934. (Istituto Nazionale Luce)
Koncept „krajní levice“, která stojí proti „krajní pravici“, je falešný. Systémy, které se nacházejí na dvou koncích tohoto spektra, včetně socialismu, fašismu a nacismu, mají všechny kořeny v komunismu. A všechny sdílejí víru v základní komunistické koncepty, jako je státní kolektivismus, plánovaná ekonomika a třídní boj.
Všechny tyto systémy byly pouhými interpretacemi marxismu a zformovaly se krátce po první světové válce, v době, kdy se myšlenky Karla Marxe nepodařilo uskutečnit a komunisté se vraceli zpět na startovní čáru.
Ale než se pustíme do historie těchto rozdílných systémů, nejprve musíme porozumět rozepři mezi socialismem a komunismem.
Socialismus byl popsán v Marxově teorii pěti fází civilizace. Poté, co pomohl zformulovat koncept „kapitalismu“ jako společnosti, v níž lidé mohou svobodně obchodovat, přišel s teorií, že po kapitalismu nastane fáze „socialismu“, následovaná „komunismem“.
Socialismus bylo stadium, které Vladimir Lenin popsal jako „státně kapitalistický monopol“, v němž diktatura získá kontrolu nad všemi výrobními prostředky.
Myšlenka za tím byla taková, že komunistický režim použije absolutní moc socialistické „diktatury proletariátu“, aby zničil všechny hodnoty, veškeré náboženství, všechny instituce a všechny tradice – a to by teoreticky mělo vést ke komunistické „utopii“.
Jinými slovy, socialismus je politický systém a komunismus je ideologický cíl. Právě proto stoupenci komunismu argumentují, že „skutečný komunismus“ se nikdy nepodařilo uskutečnit. Systému se zatím nepodařilo zcela zničit lidskou morálku a víru, i když zabil více než 100 milionů lidí v průběhu posledních 100 let.
„Před ruskou revolucí v roce 1917 byly ,socialismusʻ a ,komunismusʻ synonyma,“ uvádí Bryan Caplan, docent na ekonomické fakultě George Mason University, v kapitole o komunismu ve Stručné encyklopedii ekonomiky (The Concise Encyclopedia of Economics).
„Oba koncepty se týkaly ekonomických systémů, v nichž vláda vlastní výrobní prostředky,“ dodává Caplan. „Tyto dva termíny se významově rozešly z velké části v důsledku politické teorie a praxe Vladimira Lenina.“
Komunismus začal být po první světové válce interpretován vícero způsoby také kvůli tomu, že se Marxovy předpovědi nesplnily. Tak vznikl leninismus, fašismus a nacismus.
Zatímco svět byl zmítán nepokoji, jež mezi lety 1914–1918 vyústily do první světové války, mnoho komunistů vzhlíželo ke slovům Marxe, který v roce 1848 ve svém Komunistickém manifestu napsal: „Proletáři všech zemí, spojte se.“
Jenže proletáři všech zemí se nespojili – přinejmenším ne tak, jak si Marx představoval. Místo toho, aby se postavili za komunismus, hromadně se postavili za své krále a země.
Kromě toho se životní úroveň dělníků za kapitalismu zlepšila, místo toho, aby se zhoršila, jak předpovídal Marx. A tak když nakonec ke komunistické revoluci přece jen došlo, nestalo se tak ve společnostech nacházejících se „v pozdní fázi kapitalismu“, což byly v té době Británie a Německo, ale v Rusku.
A místo toho, aby v této bolševické revoluci bojoval „proletariát“ proti „buržoazii“, jak Marx předpovídal, stála v ní armáda a inteligence proti ruskému feudálnímu, carskému systému.
Vývoj událostí Marxovy předpovědi z velké části vyvrátil a komunisté se ocitli zpět u „rýsovacího prkna“, jak ve své knize Velká lež: Odhalení nacistických kořenů americké levice popsal Dinesh DʼSouza.
Po Leninovi nastoupil na světové jeviště další komunistický revizionista, Benito Mussolini, který si odnesl z první světové války poučení o tom, že nacionalismus lidi spojuje více než představa dělnické revoluce. A tak poupravil marxismus a vytvořil nový systém – fašismus, v němž využil kolektivistický princip „fasci“, který odkazuje ke svazku prutů s vetknutou sekerou.
Mussolini vysvětlil své pojetí fašismu v autobiografii z roku 1928, kde uvádí: „Občan ve fašistickém státě už více není sobeckým jedincem, který má protispolečenské právo na vzpouru proti jakémukoliv zákonu kolektivismu.“
Americký historik Richard Pipes ve své knize Russia Under the Bolshevik Regime (Rusko za bolševického režimu) píše: „Žádný význačný Evropan před první světovou válkou nepřipomínal Lenina více než Benito Mussolini. Stejně jako Lenin i on vedl antirevizionistické křídlo socialistické strany ve své zemi. Stejně jako Lenin věřil, že dělník není ze své povahy revolucionářem a musí být popíchnut k radikální akci intelektuální elitou.“
Brzy nato se objevil Adolf Hitler se svým upraveným socialistickým systémem, „nacionálním socialismem“.
Hitler využil toho, že německý národ byl rozdělen novými hranicemi, které byly ustaveny během příměří, a za pomoci politiky identit sjednotil své následovníky.
Politika nacistické strany následovala komunistický model, a jak uvádí DʼSouza, její 25-bodový program zahrnoval univerzální bezplatnou zdravotnickou péči a vzdělání, znárodnění velkých korporací a podniků, vládní kontrolu nad bankovnictvím a finančnictvím, rozdělení velkých půdních držav do menších jednotek a podobně.
DʼSouza dále poznamenává: „Mussolini i Hitler považovali socialismus za základ fašistického a nacistického ,Weltanschauungʽ (způsobu života). Mussolini byl vedoucí postavou italského revolučního socialismu, kterému nikdy nepřestal být věrný. Hitlerova strana sama sebe definovala jako tu, která prosazuje ,nacionální socialismusʽ.“
Stejně jako všichni ostatní komunističtí ideologové byl i Hitler ostře proti tradičnímu kapitalistickému systému. A zatímco Lenin obviňoval bohaté rolníky, Mao Ce-tung statkáře, Hitler v podobném duchu také přenesl vinu na jednu skupinu lidí – Židy.
K tomu DʼSouza podotýká: „Nacistický antisemitismus vyrostl z Hitlerovy nenávisti ke kapitalismu. Hitler nakreslil tlustou dělicí čáru mezi produktivním kapitalismem, který byl ochoten přijmout, a finančním kapitalismem, který spojoval s Židy.“
Konflikt, který se později odehrál mezi rozličnými systémy během druhé světové války, nebyl bojem protichůdných ideologií, ale bojem o to, která z interpretací komunismu zvítězí.
V knize Cesta do otroctví (The Road to Serfdom) F. A. Hayek píše: „Konflikt mezi fašistickými nebo nacionálně socialistickými stranami a staršími socialistickými stranami skutečně musíme z velké části vnímat jako konflikt, který nevyhnutelně nastane mezi soupeřícími socialistickými frakcemi.“
Výsledkem historickému revizionismu a velké mentální gymnastiky je dnes současný narativ o tom, že socialismus je nějak oddělen od nacismu a fašismu, a že jsou tyto ideologie zcela odtrženy od svých komunistických základů.
DʼSouza přičítá tento narativní posun psychologickému jevu, který Sigmund Freud označuje termínem „přenos“. Jde o popis jevu, kdy lidé, kteří se dopustili něčeho hrozného, často přenášejí svou vinu na druhé, a obviňují druhé lidi (včetně svých obětí) z toho, že jsou takoví, jací jsou ve skutečnosti oni sami.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanovisko Epoch Times.
Přeložila: J. S., Zdroj.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
