Starší žena z chudé čtvrti Lidice ve venezuelském Cararasu čeká před supermarketem v řadě na potraviny a domácí potřeby; 27. května 2016. (RONALDO SCHEMIDT / AFP / Getty Images)
S tím, jak se nám Venezuela hroutí před očima, člověk nemůže nepomyslet na destrukci, utrpení a záludnost, které socialismus v Jižní Americe způsobil.
Centralizované ekonomické plánování socialismu a jeho porušování vlastnických práv přinesly Kubě zdrcující chudobu, ve Venezuele hyperinflaci a chaos a v Argentině morální úpadek.
Aby si režimy v Jižní Americe udržely tento nehumánní systém přerozdělování a monopolizace, uchylují se buď k diktátorství, jako v případě Nikaragui, nebo nehoráznému porušování svobody slova a sdružování, jak je tomu v Ekvádoru a Bolívii.
Důkazem je ostatně současná situace: lidé v houfech opouštějí Latinskou Ameriku, aby si našli nový domov v Severní Americe nebo v Evropě, a nikdy se nevrátili. Od roku 1999, kdy se ve Venezuele chopil moci diktátor Hugo Chávez, uprchlo ze země přes 600 tisíc občanů, kteří tvoří největší skupinu žadatelů o azyl v USA a ve Španělsku.
Utlačovaný lid ze střední Ameriky a z Karibiku utíká na provizorních člunech nebo pěšky a často se vydává sebevražednými trasami, jakou je kupříkladu „Vlak smrti“ v Mexiku. Ženy počítají s tím, že budou po cestě znásilněny, a dokonce jako prevenci užívají antikoncepci. (Podívejte se na filmy La Bestia a 7 Soles od Pedra Ultrerase).
Jižní Ameriku neopouštějí pouze sami její obyvatelé, ale také zahraniční investoři, tedy pokud vůbec o tomto regionu kdy uvažovali. I po 500 letech útlaku ze strany státu zůstávají tyto ekonomiky bez lidského a fyzického kapitálu a zápasí s mírou chudoby a bezpráví, jaké jsou pro většinu lidí v rozvinutém světě nepředstavitelné.
Až na pár výjimek, jako Chile, se spoléhají pouze na těžbu přírodních zdrojů, ale i tak se znárodněné příjmy, pokud nejsou rozkradeny rovnou, rozmělňují kvůli korupci, neudržitelným příspěvkům a pochybným projektům.
Autoritářská vláda
Státy Jižní Ameriky přivedly socialismus k jeho logickému závěru – autoritářství. Podívejte se na žebříčky ekonomické svobody a snadnosti podnikání. Zjistíte, že země jako Venezuela, Argentina, Ekvádor a Bolívie se podle Fraser Institute of Canada řadí mezi ty „nejméně svobodné“.
Nejhůře jsou na tom ti ze socialistického Bolívarského svazu a Kuba se ani ohodnotit nedá, protože nemá téměř žádný soukromý sektor a všechny decentní organizace odmítají papouškovat zfalšované státní statistiky.
Někteří „užiteční idioti“ z řad kanadských a amerických politiků (například guvernérka kanadské provincie Rachel Notleyová nebo americký senátor Bernie Sanders) obdivují násilné socialisty, jako Ernesto „Che“ Guevaru, Fidela Castra a Cháveze. Naštěstí má soukromý sektor v těchto dvou státech dost moci na to, aby se přinejmenším bránil a udržel se.
V případě řady jihoamerických zemí nelze konstatovat ani to. Tamní vládci nejenom že marxistické gerily obdivují, oni sami gerilami jsou. Jen zvažte, kolik současných hlav států v Jižní Americe působilo v partyzánských konfliktech v 70. a 80. letech za pomoci Sovětů a Kubánců.
Patří sem: Salvador Sánchez Cerén v Salvádoru, Daniel Ortega v Nikaragui, José Alerto „Pepe“ Mujica v Uruguayi a Dilma Rousseffová v Brazílii. Přestože Hugo Chávez nepatřil ke gerile jako takové, zosnoval v 90. letech proti vlastní vládě dva převraty.
Revolucionářské ozbrojené síly v Kolumbii bojují marxisticko-teroristickou válku proti vlastním lidem i státu už půl století a své operace financují z vydírání a obchodu s narkotiky. Teď požadují a zřejmě i dostanou v rámci „mírové dohody“ křesla v kolumbijském parlamentu.
Propaganda
Mělo by nás udivovat, když se tito lidé domnívají, že mandáty napříč politickým spektrem a síla jsou cestou k prosperitě? Ne. To opravdové překvapení je, že jsou ještě lidé, kteří lžím socialistů v Latinské Americe věří.
Slovy peruánského nositele Nobelovy cenu Mario Vargase Llosy, „když je realita nepřijatelná, fikce se stává útěkem“. A tady nastupuje hra na obviňování a nastoupí propagandistická mašina.
Veškerá ekonomické destrukce je vina někoho jiného a Bolívarský svaz a podobně smýšlející národy v oblasti štědře platí venezuelské televizi Telesur, aby šířila socialistické balamucení a zakrývala jejich stopy.
Ovšem Telesur je téměř neškodná v porovnání s absurdní mírou potlačování svobody projevu na celém kontinentu. Sem patří pokuty za publikování či nepublikování zpráv, uzavírání neziskovek, které dohlížejí na svobodu projevu, trolí centra sloužící k zastrašování disidentů a dokonce nucení státních zaměstnanců, aby se zúčastňovali průvodů a opěvovali své vládce. Účasti na disidentských protestech jsou trestány vězením.
Konečná zastávka je Kuba, obdivovaná tolika socialisty v celé Jižní Americe a nyní pod vládou Raúla Castra, mladšího Fidelova bratra. Pokud režimu veřejně oponujete, čekejte, že skončíte ve vězení nebo budete zavražděni, tak jako se to stalo otci mého přítele a mírumilovnému demokratickému aktivistovi Oswaldu Payáovi.
Malicherní tyrani se tak bojí, že se pravda o jejich „paraíso socialista“ dostane ven, že zatkli i skupinu žen, Dámy v bílém. Čím se provinily? Tyto manželky a příbuzné politických vězňů pochodují špinavými, rozbitými ulicemi Havany a po cestě do kostela upozorňují na spáchané nepravosti. Na Kubě, stejně jako v Číně, je pravda něco, co socialisté a komunisté nedokáží vystát.
Fergus Hodgson je zakladatel a šéfredaktor zpravodajského časopisu o Jižní Americe s názvem Antigua Report. Působí rovněž jako zvláštní zpravodaj pro Gold Newsletter a jako šéfredaktor Amerického ústavu pro ekonomický výzkum.
Názory autora jsou jeho osobní perspektivou a nemusejí odrážet postoje redakce Epoch Times.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
