Veronika Vieweghová
Proč jste se rozhodla pro domácí vzdělávání? Co bylo nejobtížnější na celém procesu?
Nejobtížnější bylo právě to rozhodnutí. Většina lidí prožije třináct let ve školském zařízení, chodí-li do jeslí, školky a na vysokou, tak ještě více. Mají tedy jasnou představu, jak učí vystudovaní učitelé, pamatují si dlouhé monology při frontální výuce, neznají jiný model, a proto mylně dojdou k názoru, že vzdělávat vlastní děti je velmi náročný úkol. Přesně takto jsem vzdělávání vnímala i já.
Když jsme se s bývalým manželem přestěhovali do Sázavy, vůbec nás nenapadlo řešit kvalitu školky a školy a ani jeden jsme neuvažovali o tom, že by tam dcery nechodily. Samozřejmě po nějaké době jsme začali zjišťovat, jak se naše dcera Sára chová po návratu ze školky.
V té době jsem četla knihy o vzdělávání, o vývojových fázích dítěte nebo o fungování mozku při ukládání a zapamatování informací. Hledala jsem tedy jiné školky, které by reflektovaly tyto znalosti, ale žádnou jsem v nejbližším okolí nenašla. Už tehdy mi přišlo zvláštní, že učitelé, kteří za sebou mají pedagogické studium, si tyto informace ze škol neodnesli a jen málokterý se dál sebevzdělával.
Navíc manžel byl bývalý pedagog, jeho rodiče vysokoškolsky vzdělaní lidé... prosazení myšlenky individuálního vzdělávání bylo o to delší a náročnější. Manželovi trvalo rok, než myšlenku přijal, příbuzní s tím nesouhlasili po celou dobu.
Není domácí škola jen jeden z mnoha alternativních módních výstřelků, další „biotéma“?
Nemyslím si. Především se za posledních 15–20 let změnili rodiče. Ti, kteří dnes vedou prvňáčka do školy, jsou o deset let starší, častěji studovali školu s maturitou nebo mají vysokoškolský titul, prošli si více pozicemi v zaměstnání, podnikají, mají větší přehled, zkušenosti a znalosti. Uvědomují si velký význam vzdělávání a chtějí, aby jejich děti už nemusely zažívat stejný model, který zažili oni.
V čem je obohacující individuální vzdělávání? Čerpají vaše dcery z této zkušenosti i dnes, když studují klasickou školu?
Obohacující je v mnoha směrech pro celou rodinu. Pro mnoho rodin je zásadní, že spolu mohou být déle než jen tři, pět let. Pro ně je rodina jako základní jednotka, bezpečné místo pro formování dítěte, pro jeho sebepojetí a sebejistotu.
Každé dítě dozrává jinak. Některé je schopno číst ve čtyřech letech, jinému nestačí ani osmé narozeniny. V individuálním vzdělávání znají rodiče své děti nejlépe, vědí, co potřebují, co je zajímá, v čem jsou dobré, jaké hry a jaká témata jim nabídnout, aby se nadchly. Je pak velká pravděpodobnost, že touhu po učení děti neztratí tak brzy nebo dokonce vůbec. Děti mnohem častěji v rodinném prostředí zažijí úspěch, mohou rozvíjet své nadání, učení se připravuje s ohledem na jejich režim a hodnoty rodiny, na specifické potřeby syna nebo dcery, a rodič má tak více prostoru k vysvětlení látky. Nedává se důraz na chybu; naopak se prohlubují znalosti, v kterých je dítě dobré. Vždyť ani dospělí si nevybírají své povolání podle toho, co mu nejde, v čem je nejslabší, jen proto, aby nedostatky dohnal tréninkem.
Dalším aspektem je vlastní posouvání rodiny. Když rodina denně spolu tráví mnohem více času než běžné rodiny, mohou se častěji objevovat situace, které volají po okamžitém vyřešení. To sice na první pohled vypadá jako negativum. Rodiče mají větší možnost domluvit se, hned si vysvětlit nejasnosti, nepochopení, a dítě vidí, jak se situace řeší.
Co vám osobně pět let strávených v domácí lavici přineslo?
My jsme se snažily co nejméně času trávit u stolu, i když v období, kdy se Sára připravovala na přijímačky (Montessori gymnázium Duhovka), jsme seděly a psaly testy. Mně domácí vzdělávání dalo mnoho. Konečně jsem pochopila některé souvislosti, které mi byly ve škole utajeny nebo jsem je nepochopila. Tzv. aha momentů bylo hodně. Pro mě vždy neoblíbený dějepis a zeměpis se velmi brzy staly předměty, které jsem vkládala do všech projektů. Samozřejmě jsem se vzdělávala jak v pedagogických, tak v psychologických směrech, abych vnitřně měla jistotu a mohla dětem předat maximum (kurzy Montessori pedagogiky, typologie podle MBTI, Respektovat a být respektován, seminář o ruské rodové škole…).
Měla jste období, kdy jste pochybovala, jestli to vše má hlubší smysl?
Taková období jsou součástí procesu a nemá smysl to popírat nebo bagatelizovat. Mají je jak rodiče, tak i učitelé ve školách. Pochybnosti přicházely častěji na začátku, když jsem ještě neměla jistotu a nevěděla jsem přesně, co dcery baví a jakým způsobem si nejvíce fixují informace. Byla období, kdy jsem měla velké nároky na sebe a současně i na děti, které tlak občas velmi nelibě nesly. Pochybnosti se rovněž objevovaly, když jsem byla unavená nebo když jsme měli partnerskou krizi. Děti jsou totiž velmi vnímavé na jakoukoliv změnu v chování a v energii rodiny.
V čem je podle vás vzdělávací systém nefunkční? Lze toto paradigma v režimu, v jakém fungují veřejné školy dnes, změnit?
To je velmi těžká otázka. Celý vzdělávací systém vidím jako velmi zastaralý a málo progresivní. Také vykazuje minimum úcty k učitelům a tím pádem i malý respekt k dětem. Převládá v něm autoritativní postoj k žákům i rodičům. Týmová komunikace mezi učiteli za moc nestojí a ještě složitější je vycházení s rodiči. To, že ani rodiče se neumí chovat, neomlouvá vysokoškolsky vzdělaného a připraveného pedagoga. Nechci však kritizovat učitele, protože jejich povolání je velmi náročné.
Změny ve vzdělávání na pedagogických fakultách jsou velmi pomalé, mladí budoucí učitelé potřebují jiné znalosti a dovednosti než ty, které byly potřeba před 20–30 lety. Bohužel ve školství je mnoho učitelů, kteří neznají jiný model výuky než frontální (způsob vyučování, v němž učitel pracuje hromadně se všemi žáky ve třídě jednou společnou formou, se stejným obsahem činnosti, čemuž odpovídá také uspořádání prostoru učebny, pozn. autora). Diskuze se studenty v hodinách neprobíhá a projektové vyučování se na školách nevyskytuje. To celé je jeden velký začarovaný kruh, z něhož je velmi těžké vystoupit a ještě těžší je najít místo, kde se změnami začít.
To nezní moc optimisticky...
Bohužel, to je ale realita. Domnívám se, že musí dojít ke změně na pedagogických fakultách. Už při přijetí by měli být přísně vybíráni budoucí studenti podle toho, zda budou schopni učit, zaujmout a motivovat děti. Určitě je nutná změna financování škol, zvýšení platů pedagogů, protože není možné, aby čeští učitelé měli nejnižší platy z Evropské unie, když na nich závisí, jak vzdělaný národ budeme. Ojedinělé nejsou ani hlasy, které říkají, že nejlepší by bylo, kdyby se celý systém zhroutil a začali jsme znova. Možná bychom se pak inspirovali i mimo naše hranice.
Ano, učitelé by měli žáky naučit, jak přijímat a uchovat informace. Děti by ale také měly poznat hodnotu života a sebe sama, vědět, jak spolu vycházet a komunikovat, kriticky myslet, být flexibilní a kreativní. To jsou kompetence, které dnešní děti potřebují, a jsou to dovednosti, které často chybí samotným pedagogům.
Děti potřebují klidné a bezpečné prostředí, kde budou cítit podporu a uznání, kde se s nimi bude jednat s respektem.
Ne každý je domácímu vzdělávání nakloněn. Jaké jsou nejčastější výtky jeho odpůrců?
Nejčastěji se mluví o socializaci, což je jeden z největších mýtů individuálního vzdělávání. Neznám jedinou rodinu, která by neměla kontakt s okolím, kde by dítě vyrůstalo samo jen s rodiči bez sourozenců, kamarádů a dalších příbuzných. A musím přiznat, že mě mrzí, jak i odborníci, kteří si mohou přečíst různé mezinárodní studie, toto dokola papouškují. Děti potřebují klidné a bezpečné prostředí, kde budou cítit podporu a uznání, kde se s nimi bude jednat s respektem. Takové dítě pak všechny tyto atributy bude používat ve svém životě.
Další výtkou je, že děti budou málo ostřílené, budou přecitlivělé a nebudou se umět prosadit v drsném světě, který je kolem nás. Jenže položil si někdo otázku, kdo stvořil tento drsný svět? Z drtivé většiny právě ti, kteří prošli vzdělávacím systémem, chodili každý den do školy, seděli v lavici, nebyli respektováni, nemohli se prosadit, říct svůj názor… Takže tento argument asi nemá moc velkou šanci uspět.
Stále je vyžadováno, aby se na zkoušce přeříkala „daná fakta“. Nehledají se souvislosti, ve škole se jich ptají „Co“, a ne „Proč“.
A v neposlední řadě je to obava z nedostatku informací. Podle některých je potřeba, aby se děti učily i to, co je nebaví, musí mít „základní vzdělání“ – i když nikdo neví, co to přesně je, nehledě na to, že se to s pokračujícím vývojem mění každým rokem. Množství informací ve světě se každé dva roky znásobí (dříve to bylo jedenkrát za sto let), a přitom je stále vyžadováno, aby se na zkoušce přeříkala „daná fakta“. Nehledají se souvislosti, ve škole se jich ptají „Co“, a ne „Proč“.
Po dvouleté odmlce navazujete na své zkušenosti ve vlastním projektu Škola pro mě. Máte odezvu?
Během několika měsíců se na nás obrátilo mnoho rodičů s dotazy ohledně domácího vzdělávání. Zajímá je, jak začít, jaká je legislativa a které kroky udělat jako první. Projekt Škola pro mě se hlavně zaměřuje na rodiče učící v režimu individuálního vzdělávání. Snažíme se je prostřednictvím seminářů podporovat, dávat jim jistotu, informace a naše několikaleté zkušenosti.
V týmu máme velmi zkušené lektorky, psycholožky, pedagožky a mentory. Připravujeme semináře a kurzy zaměřené na praktické dovednosti, jako je psychologický vývoj dítěte, efektivní komunikace v rodině, ve škole, stres jako negativní faktor při učení, práce s chybou, myšlenkové mapy, lapbooky, kritické myšlení, slovní hodnocení a práce s portfoliem. Opravdu nám dělá radost hledat a nalézat nové cesty pro rodiny i průvodce.
Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.
Čtěte také:
Alternativní proudy vzdělávání: Montessori – „Pomoz mi, abych to dokázal sám“
Alternativní proudy vzdělávání: ScioŠkoly – „Změna je trvalý stav“
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
