Prázdná parcela ve čtvrti Englewood na jihu Chicaga, 2. února 2017. (Benjamin Chasteen/ The Epoch Times)
Šest let ve vězení ho nezviklalo. Šest střelných zranění ho nezviklalo. Až dva roky zpátky, když mu zabili kamaráda, cosi mu začalo vrtat hlavou.
„Když to takhle půjde dál, dřív nebo později skončím buď na márách, nebo na doživotí v base,“ říkal si. „Kterou možnost chci? Ani jednu.“
Loňský rok v Englewoodu zabili 47 lidí – ve čtvrti zhruba o velikosti Trutnova (31 000 obyvatel). Pro porovnání, v celé Praze bylo loni 20 vražd.
I v USA, kde je míra vražd vyšší než u nás, přesáhl Englewood celostátní průměr zhruba třicetkrát. V celém Chicagu loni zavraždili 784 lidí – víc než v New Yorku a Los Angeles dohromady.
Něco podobného místní zažili jen dvakrát – během rozmachu kokainu v 70. letech a pak za dozvuků epidemie metamfetaminu v 90. letech.
A pak až teď, zhruba poslední dva roky.Ohromující statistiky chicagského zločinu jsou přetřásány v médiích a prezident Donald Trump se na Twitteru vyjádřil, že jestli město krveprolití nezastaví, pošle tam federální agenty.
Clarence Franklin, bývalý člen gangu, který nyní pracuje pro neziskovou organizaci I Grow Chicago, v klubovně I Grow Chicago Peace House v chicagském Englewoodu, 3. února 2017. (Benjamin Chasteen / The Epoch Times)
Reportér Epoch Times se do Chicaga vypravil v třeskutých únorových mrazech a pohovořil s více než dvěma desítkami místních, od bývalých gangsterů, přes policisty a aktivisty, až k běžným občanům. Jejich příběhy vykreslují město zmítané ekonomickými a společenskými problémy. Dokazují ale také, že mnoha místním není budoucnost města lhostejná a jsou ochotni pro ni něco dělat.
Gangsterská kultura
Historie chicagských gangů sahá více než století zpět, ale ty, které dnes existují, se začaly objevovat až od 50. let. Některé původně ani nebyly kriminálními organizacemi. Členové měli ve svých čtvrtích pomáhat, ne škodit. To ale dlouho nevydrželo. Zvlášť rostoucí poptávka po drogách efektivně šíbrovala gangy na dráhu zločinu.
Gangy dnešního Chicaga se navíc málo podobají gangům z let šedesátých, a dokonce i gangům z let devadesátých.
Bývalo zvykem, že gangy udržovaly nepsaná pravidla: když se dva z různých gangů dostali do sporu, bylo zvykem spor probrat z očí do očí, než se sáhlo po revolverech. Po autech se obvykle nestřílelo – uvnitř mohli být nevinní pasažéři a gangsteři měli ve zvyku nevtahovat nezasvěcené do svých záležitostí. Vztáhnout ruku na rodiče, prarodiče či děti rivalů bylo tabu.
Vůdci gangů byli často také jejich stařešinové. Kdo měl dost za ušima, aby se dožil třicítky, ten dosáhl, jak gangsteři říkávali, „moudrosti“. Stařešinové urovnávali spory a předcházeli větším rozbrojům, byť jen aby chránili před újmou drogový byznys.
„Dneska kluk, třináct, čtrnáct roků říká, že šéfuje ulici… Ta míra moudrosti už tam není.“
To všechno v 90. letech skončilo. Městu došla trpělivost a v sérii zátahů policie vůdce gangů pozatýkala. Dnešní gangsteři jsou kluci mnohdy 13 až 18 let. Rádi by stejný respekt, jaký si vydobyli bývalí bossové – chybí jim ale jejich sebekázeň. Sahají po pistolích i při drobných hádkách, handrkují se o drobná území rozdělená pomyslnými čarami mezi rostoucím seznamem gangů, klik a frakcí. Mnozí už ani nevědí, kdo jejich gang založil a proč.
„Za starých časů, když jsi chtěl šéfovat ulici, musel ses nejdřív vypracovat,“ říká Charles Jones, alias Hubený Charlie, bývalý gangster, který dnes pracuje pro neziskovou organizaci CeaseFire. Ta zaměstnává bývalé gangstery, aby urovnávali konflikty a předcházeli násilí. „Dneska kluk, třináct, čtrnáct roků říká, že šéfuje ulici… Ta míra moudrosti už tam není.“
Zaměstnanci neziskové organizace CeaseFire ve čtvrti Auburn Gresham v jižním Chicagu, 3. února 2017. (Petr Šváb / The Epoch Times)
„Většina dětí v Englewoodu ke gangům nepatří,“ říká Asiaha Butlerová, prezidentka Domovní asociace širšího Englewoodu. Když má ale člověk tu smůlu, že bydlí na gangsterském území, někdy ani nemá na výběr. Soupeřící gang si ho může vyhlédnout jen proto, že bydlí tam, kde bydlí – ať už se ke gangu hlásí, nebo ne.
Rodina v troskách
Skoro v 80 procentech rodin v Englewoodu chybí otec. V chudých černošských čtvrtích Chicaga je to běžné, a násilná kriminalita s tím jde ruku v ruce.
Řada studií dokumentuje souvislost mezi neúplnou rodinou a škálou společenských problémů – chudobu a delikvenci nevyjímaje. V takovém prostředí gangy rekrutují snadno.
Někteří kluci se dokonce ke gangům přidají z upřímné snahy chránit svoji rodinu. Gangsteřina je nebezpečná, ale patřit ke skupině člověku dává alespoň pocit bezpečí.
„Chybějící otec navíc bere klukům vzor a ničí jejich hrdost na vlastní rodinu a kulturu,“ vysvětluje Dwayne Bryant, který přes deset let vedl v chicagských školách program zručností pro život.
Dwayne Bryant, autor knihy The Stop o vztazích mezi policií a komunitami, hovoří s bývalým členem gangu Deandrem Robertsonem v restauraci v chicagském Englewoodu, 1. února 2017. (Benjamin Chasteen / The Epoch Times)
Ekonomika na pochodu
Neúplné rodiny snadno zabřednou do chudoby a cesta ven si žádá přinejmenším stabilní práci. Jenže chicagská ekonomika jde od desíti k pěti.
Město ztratilo třetinu pracovních pozic ve výrobě (v letech 2003–2013). Mnozí si našli místa v restauratérství a dalších službách, ale do čtvrtí, kde se co týden střílí, se podnikům nechce.
Co si místní naspořili, se navíc rozplynulo během finanční krize v roce 2008. Realitní makléři se nezdráhali přesvědčovat k hypotékám i lidi, kteří na ně zjevně neměli. Když realitní bublina splaskla, některé čtvrtě Chicaga přišly o dva domy na každém bloku. Opuštěné domy dodnes lemují ulice Englewoodu a mnoha dalších čtvrtí na jihu a západu města, a skýtají ideální útočiště pro gangy a obchod s drogami. Město se brání tím, že opuštěné pozemky vyvlastňuje a domy bourá – kolem 1 000 domů každý rok. To ale stojí peníze a o prázdné parcely je pramalý zájem. Bídné plochy hlíny a betonu bolestně protrhávají reliéfy ulic, jako vyražené zuby chicagské hrdosti.
Co hůř, dlouhá léta mizerných rozpočtů a nafouklých důchodů pro státní zaměstnance zavalily stát Illinois rostoucími deficity. Stát zvedl o polovinu daň z příjmu a seškrtal granty řadě neziskových organizací, které v Chicagu vedly programy pro mládež. Bryantův program ve čtrnácti školách šel do šrotu, přestože snižoval nepřítomnost a zlepšoval známky při státních písemkách. CeaseFire, nezisková organizace, která úspěšně řešila spory mezi gangy, ztratila dotace a z většiny čtvrtí se musela stáhnout. V Englewoodu se její tým scvrkl ze čtrnácti lidí na čtyři.
Izolace
Izolace je nejspíš ten nejhorší problém gangy prolezlých čtvrtí, říká několik bývalých gangsterů a místních.
„Nevíš, co je špatné, dokud nezažiješ dobré. Bylo to prostě normální.“
Gangů je teď tolik a mají tolik soupeřících frakcí, že mnoho mladých lidí nikdy nevytáhne paty z maličkých území, mnohdy jen o rozloze několika městských bloků, kde se cítí jakžtakž bezpečně. Za jejich hranicemi číhá reálné nebezpečí v podobě ozbrojených rivalů. To ale člověku nesmírně omezuje pohled na svět. Místní mladí často ani nevědí, jak vypadá centrum Chicaga, přestože je od něj dělí jen pětačtyřicetiminutová jízda metrem. Místní si tak postupně na násilí zvykli – celý jejich svět je takový a těžko by uvěřili, že v centru se dá sehnat práce a že na bohatém severu Chicaga je takřka nulová kriminalita.
„Nevíš, co je špatné, dokud nezažiješ dobré. Bylo to prostě normální,“ říká Chico Tillmon, bývalý gangster z chicagské čtvrti Austin, který dnes pracuje pro CeaseFire.
„V takhle depresivním prostředí se těžko mluví o pozitivních věcech. Lidi zajímá jen to nejzištnější,“ říká Deandre Robertson, 24letý bývalý gangster z Englewoodu. „Pokud to není o tom, jak vydělat příští dolar nebo tak něco… Ten člověk nebude ochotný tě poslouchat.“
O 180 stupňů
Deandre Robertson vyrostl v chudobě a bez otce. Měl kmotra, který ho vodíval do kostela, ale to ho od gangu neudrželo. Začal prodávat marihuanu a šel za to do vězení.
Když se ale dívá zpět, kostel mu přece jen něco dal – ponětí o duchovních věcech a jiný pohled na svět. Přimělo ho to číst.
„Čím víc jsem četl, tím osvícenější jsem byl,“ říká. „Čím jsem byl duchovnější, tím pokornější jsem byl. Víc jsem poslouchal. Začal jsem si víc všímat věcí. A jak jsem si všímal, poslouchal a souhlasil, začal jsem věci dělat trochu jinak.“
Jednou, když mu bylo 16 let, si sedl a začal přemýšlet: „Jsem od nátury kšeftař. Pořád bych něco dělal. Jenže to, co jsem dělal, mě vždycky dostalo do vězení.“ Jeho vyhlídky nebyly nijak světlé, jenže, jak sám říká, spousta lidí před ním taky měla špatné vyhlídky, a přece uspěli, když začali dělat věci jinak.
„Každý je tak naštvaný, protože čeká, že se něco změní,“ říká Robertson. „Nemůžeš ale čekat, že se něco změní, když pořád děláš to samé.“
V té době se po něm zrovna sháněla policie a Robertson se rozhodl udělat zásadní změnu.„Šel jsem se udat,“ říká. Hned po propuštění z vězení se vrátil do školy, dodělal střední školu a našel si práci jako podomní prodejce. Práce mu vyhovuje a po ničem jiném se ani neshání.
Když se člověk dobře dívá, Englewood je podobných příběhů plný.
Chico Tillmon strávil 16 let ve vězení za prodej drog. Při jedné z návštěv mu máma řekla: „Kdy už se změníš? Jsem unavená. Už to takhle dál nezvládnu.“ „Fakt mě to přimělo, abych se nad sebou zamyslel,“ říká Tillmon.
Rozhodl se vystoupit z gangu a obrátit se na víru. „Lidé si mysleli, že jsem se pomátl,“ říká. Když si ale trval na svém, ostatní z gangu jeho rozhodnutí respektovali. „Viděli, že to myslím vážně.“
Po propuštění ho pár kamarádů požádalo, aby urovnal spor mezi dvěma gangy. Drogový dealer z jednoho gangu prodával na území dealera z druhého gangu. Jeden už druhého postřelil a odveta by pravděpodobně byla smrtelná.
Tillmon je oba znal. „Obvolal jsem pár lidí, osobně za nimi zašel, zařídil jsem, aby se sešli, a zastavil jsem to.“
Přesně takové lidi hledali v CeaseFire. Brzy v organizaci dostal práci, přihlásil se na univerzitu a letos dokončuje doktorát z kriminologie.
Policie
Chicagská policie to nemá snadné. Řada místních si stěžuje, že se k nim policie nechová férově. Bývalí gangsteři ale často zmiňují, že hrozba vězení hrála roli v jejich rozhodnutí se změnit. Potřebovali cítit tíhu spravedlnosti.
Jestli Chicago něco potřebuje, je to aktivnější policie. V srpnu 2015 policie zastavila a prověřila 50 000 lidí. O rok později to bylo jen 9 000. Počet zatčení spadl z 10 000 na 6 900 měsíčně.
Mezitím ozbrojené útoky na policii stouply o polovinu (z 21 v roce 2015 na 31 loni), podle dat za prvních devět měsíců pro oba roky.
Snížená aktivita policie a vzrůstající agresivita vůči policii začaly zveřejněním videozáznamu zastřelení Laquana McDonalda, říkají bývalí a současní policisté a odborníci.
Soudce nařídil zveřejnění policejní videonahrávky 24. listopadu 2015. Ze záznamu je patrné, že policista Jason Van Dyke (běloch) vyprázdnil do McDonalda (černocha) celý zásobník. 20. října 2014 McDonald blokoval silnici s nožem v ruce, ale ve chvíli zásahu policistu neohrožoval.
Nahrávka vyvolala protesty a odstartovala federální vyšetřování praktik chicagské policie.
William Calloway, místní aktivista a bývalý člen gangu, se zasadil o zveřejnění videa. Když se ale dívá zpátky, není si jistý, jestli udělal dobře. Chtěl, aby policie řádně dělala svou práci. Nečekal ale, že nahrávka způsobí tak masivní politickou bouři, že se teď policisté bojí obvinění z rasismu, když zastaví příliš mnoho černochů.
Jiný přístup
Kenneth Johnson, velitel sedmého policejního distriktu v Englewoodu, se snaží změnit přístup policie.
Loni v létě, po 30 letech v uniformě, se už Johnson těšil na důchod. Místo toho dostal velitelský post v nejnebezpečnější čtvrti jižního Chicaga. Rozhodl se, že zavede komunitní policii, velebenou strategii, kterou ale málokdo dokázal převést do praxe.
„Sloužíme komunitě, a tak musíme být její součástí.“
Komunitní policie vyžaduje, aby policisté věnovali čas pochůzkám a mluvili s co nejvíce lidmi. Pointa je, aby se s lidmi seznámili, zjistili, co mají za problémy, a vyřešili je. Řešení může být obvyklé – někoho pozatýkat nebo nasolit pokuty. Může ale také být méně nátlakové, jako pomoct drogově závislým najít léčebny, bezdomovcům útulky nebo zorganizovat noční basketbalový zápas s místní omladinou.
„Sloužíme komunitě, a tak musíme být její součástí,“ říká Johnson.
Lví podíl na Johnsonově strategii nese policistka Janice Wilsonová, jeho prostředník pro vztahy s veřejností. Díky píli a přátelské nátuře se Wilsonová během několika měsíců seznámila se stovkami lidí v Englewoodu. Postupně zorganizovala diskusní skupiny mezi policisty a veřejností, a zdá se, že nový přístup funguje. Lidé začínají mít pocit, že je policie na jejich straně, nebo alespoň ti policisté, které teď znají.
Karl Mables, bývalý člen gangu, který nyní pracuje pro neziskovou organizaci I Grow Chicago, s policistkou Janice Wilsonovou před klubovnou I Grow Chicago Peace House v chicagském Englewoodu, 3. února 2017. (Benjamin Chasteen / The Epoch Times)
Clarence Franklin a jeho šest dětí jsou pro Wilsonovou známé tváře. Franklin teď pracuje jako správce v I Grow Chicago Peace House. Jedná se v podstatě o klubovnu spojenou s charitou, kterou před dvěma lety založila instruktorka jógy Robin Carrollová. Její myšlenka byla dát mladým lidem v Englewoodu něco, na čem jim bude záležet. Koupila polorozpadlý dům a zaměstnala pár nejproblémovějších kluků z okolí, aby dům opravili, udržovali a vedli jako charitu.
„Projekt změnil atmosféru v celém okolí,“ říká Franklin. „[Dřív] jsem ani nemohl vzít s sebou dceru nakupovat.“ Teď může. Děti ho chodí navštěvovat do práce místo do vězení.
Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
