Ilustrační foto. (Volné dílo)
V politologii se tomu říká systém brzd a protivah. Když se například zblázní vláda, tedy moc výkonná, v demokratické společnosti by mělo existovat několik dalších institucí, které její šílenství dokáží regulovat a v krajním případě vládu i sesadit. V parlamentních demokraciích západního typu je takovou institucí zpravidla parlament, kterému může sekundovat například prezident a v krajních případech moc soudní, zastoupená v České republice například Ústavním soudem. Ten dozoruje i práci parlamentu a dává pozor na to, aby jeho práce nepřekračovala rámec daný ústavou. A tak dále.
Pointou celého systému je historií ověřené pravidlo, že moc v rukou jednoho člověka neplodí nic dobrého. A že je tedy žádoucí ji rozdělit mezi více subjektů, které mají protichůdné zájmy a vzájemně se kontrolují a regulují. Součástí tohoto systému je pak i to, že žádný subjekt moci by neměl kontrolovat sám sebe. Když se například nějaké malé město rozhodne, že postaví nový chodník, rozhoduje se o zhotoviteli stavby ve veřejném výběrovém řízení. To by mělo být alespoň v principu garantem toho, že stejnou šanci na podíl z veřejných peněz dostanou všichni místní stavaři, a nikoli jen ten, který je třeba čirou náhodou příbuzným pana starosty. Mezi starostou a jeho příbuzným – podnikatelem – by zároveň měla existovat jasná dělicí čára, která by oddělovala zájem stavaře od zájmu obce. Tuto dělicí čáru nestanovuje jen čest obou hypotetických aktérů, ale také demokratické instituce, v našem hypotetickém případě především zastupitelstvo.
„Kde leží hranice střetu politických a ekonomických zájmů, které již nelze překročit? A může demokracie jejich neustálé posouvání přežít?“
V momentě, kdy se začnou hranice oddělující regulátora od regulovaného a hranice mezi soukromými zájmy a veřejnou správou stírat, dochází k erozi demokracie. Kdyby se starostův příbuzný se starostou dohodl na tom, že budou společně s několika zaměstnanci stavební firmy kandidovat do obecního zastupitelstva a volby vyhráli, jedna z významných pojistek zneužívání moci by tím byla paralyzována. Hlasoval by snad podnikatel-zastupitel proti ekonomickým zájmům své firmy jenom proto, že by si to žádala správa obce? Demokracie zkrátka potřebuje silnější pojistku, než je jen víra v něčí dobrou vůli.
A právě zachování dělby moci a oddělení soukromých zájmů od zájmů veřejných je v těchto dnech hlavním tématem nynější politické krize. Kde leží hranice střetu politických a ekonomických zájmů, které již nelze překročit? A může demokracie jejich neustálé posouvání přežít? Jaké jsou perspektivy českého politického systému, ve kterém se spojení politické, mediální a ekonomické moci stane něčím běžným? I toto jsou otázky, které musejí ústavní činitelé řešící nynější politickou krizi vyřešit. Meze a pravidla, která si nyní nastavíme, mohou určovat podobu našeho státu a společnosti na dlouhé roky dopředu.
Autor je publicista a absolvent politologie. Názory v článku jsou názory autora, které nereprezentují názory a postoje Epoch Times.
Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.
Čtěte také: K čemu jsou na světě prezidenti
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
