Screenshot z filmu.
MFDF, sekce Český žurnál: Hranice práce
Česká republika, 2017, 70 min
Scénář: Apolena Rychlíková, Saša Uhlová
Kamera: Jan Šípek
Chodit s únavou nebo horečkou do práce, cítit zápach zkaženého masa v drůbežárně, bydlet na ubytovně, aby se člověk dostal ve 4 hodiny do práce, pracovat na pokladně v Albertu bez přestávek, bolestně se loučit se svými dětmi, být v práci bez oběda, pracovat na 3 směny v třídírně odpadků – a další situace zažila na vlastní kůži novinářka Saša Uhlová.
Po nějaké době v drůbežárně, kde balila kuřecí maso, si uvědomila, že se začíná bát, že na ni někdo – bude řvát. Plačící kolegyně pokladní v Albertu se měla na zákazníky stále usmívat, přestože nedostala ani chvilku přestávku… V záznamu skrytou kamerou je často umístěna poznámka: Podezření z porušování zákoníku práce.
Lidé, kteří se dostali do kolotoče zaměstnání s minimální mzdou, se nemohou ze začarovaného kruhu vyprostit. I když mají vzdělání, po pár letech nekvalifikované práce nemají odvahu žádat o lepší.
Povaha práce: nezbytná pro společnost
Film Hranice práce by se možná mohl spíš jmenovat „Na vlastní kůži“. Saša byla tak statečná, že pokud chtěla napsat reportáže o sociálně vyloučených lidech, musela se do jejich role sama pasovat. Sama matka čtyř dětí zažívala odloučenost od rodiny, krátká setkávání mezi směnami, hlad, žízeň, únavu.
Vybrala záměrně zaměstnání, bez jehož práce se společnost neobejde, jako jsou masné výrobky, praní prádla v nemocnici nebo třídění odpadků.
Jak uvedla režisérka Apolena Rychlíková 24. ledna 2018 na projekci v CDF Jihlava, materiálu natočeného skrytou kamerou bylo hodně, mnohý však museli vyřadit, protože nechtěli přivést do nesnází konkrétní lidi, zaměstnané za minimální mzdu, nemohoucí ani vidět své děti vyrůstat.
Opravdový kapitalismus?
Když se Saša opatrně zeptala své kolegyně, zda neměla někdy myšlenku přihlásit se do odborů nebo se nějak bránit, ta jen zavrtěla hlavou. „Bojím se.“
Opravdu žijeme v kapitalismu? Apolena Rychlíková odpovídá, že ano.
Není to však spíš postkomunistická společnost?
Právě lidé vychovaní v socialismu si odvykli bránit se, brát se o svá práva. Komunistická infekce strachu je zažraná lidem pod kůží, a oni si to neuvědomují.
Na drůbeží lince byli dělníci šikanováni, aniž jim bylo vysvětleno, jak mají správně odvádět svou práci. Dokážete si představit, že by na lince ultra kapitalisty Tomáše Bati někdo nevysvětlil postup práce, aby lidé mohli znát správné návody?
A … „Nikdy vám neukážou knoflík, kterým se dá linka zastavit nebo stroje vypnout,“ poznamenává k tomu Saša rezignovaně.
Jaké výsledky přináší dokument o sociálně vyloučených skupinách, o kterých se často říká, „že si za to můžou sami“ ?
Například v obchodní řetězec Albert poté zvýšil mzdy zaměstnancům.
Saša Uhlová strávila několik týdnů či měsíců v zaměstnáních s minimální mzdou, mluvila s lidmi, kteří takto dlouhodobě pracují - a myslí si, že tito lidé nejsou až tak neschopní. Podle ní mnozí prostě jen nedostali příležitost.
Synopse
Pracovní podmínky v nejhůře placených zaměstnáních v Čechách během půl roku zkoumala publicistka Saša Uhlová. Strávila několik týdnů v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou nebo v třídírně odpadu. Její zkušenost se stala podkladem prožité a velmi osobní zprávy o neviditelných zaměstnancích pracujících v otřesných podmínkách. Uhlová ke svému projektu napsala sérii reportáží, které vyšly na webu Alarm.
Apolena Rychlíková je upravila do dokumentárního filmu složeného ze scén natočených u Uhlové doma a z videozáznamů pořízených během její práce. Uhlová doprovází obraz čteným komentářem.
A. Rychlíková: „Stála jsem několik měsíců blízko hrdinky, která ani chvíli neupřednostnila sama sebe před těmi, jejichž osudy nám chtěla přiblížit. Snad se ten záznam doby podaří časem dostat i k těm, kterých se týká.“
Apolena Rychlíková (1989) se intenzivně angažuje ve veřejném prostoru, což se zrcadlí i v její filmové tvorbě. Na MFDF Ji.hlava bylo uvedeno několik jejích snímků.
Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Čtěte také:
Jak se žije 50letým v ČR a jak na to nahlíží úřad práce
Po nějaké době v drůbežárně, kde balila kuřecí maso, si uvědomila, že se začíná bát, že na ni někdo – bude řvát. Plačící kolegyně pokladní v Albertu se měla na zákazníky stále usmívat, přestože nedostala ani chvilku přestávku… V záznamu skrytou kamerou je často umístěna poznámka: Podezření z porušování zákoníku práce.
Lidé, kteří se dostali do kolotoče zaměstnání s minimální mzdou, se nemohou ze začarovaného kruhu vyprostit. I když mají vzdělání, po pár letech nekvalifikované práce nemají odvahu žádat o lepší.
Povaha práce: nezbytná pro společnost
Film Hranice práce by se možná mohl spíš jmenovat „Na vlastní kůži“. Saša byla tak statečná, že pokud chtěla napsat reportáže o sociálně vyloučených lidech, musela se do jejich role sama pasovat. Sama matka čtyř dětí zažívala odloučenost od rodiny, krátká setkávání mezi směnami, hlad, žízeň, únavu.
Vybrala záměrně zaměstnání, bez jehož práce se společnost neobejde, jako jsou masné výrobky, praní prádla v nemocnici nebo třídění odpadků.
Jak uvedla režisérka Apolena Rychlíková 24. ledna 2018 na projekci v CDF Jihlava, materiálu natočeného skrytou kamerou bylo hodně, mnohý však museli vyřadit, protože nechtěli přivést do nesnází konkrétní lidi, zaměstnané za minimální mzdu, nemohoucí ani vidět své děti vyrůstat.
Opravdový kapitalismus?
Když se Saša opatrně zeptala své kolegyně, zda neměla někdy myšlenku přihlásit se do odborů nebo se nějak bránit, ta jen zavrtěla hlavou. „Bojím se.“
Opravdu žijeme v kapitalismu? Apolena Rychlíková odpovídá, že ano.
Není to však spíš postkomunistická společnost?
Právě lidé vychovaní v socialismu si odvykli bránit se, brát se o svá práva. Komunistická infekce strachu je zažraná lidem pod kůží, a oni si to neuvědomují.
Na drůbeží lince byli dělníci šikanováni, aniž jim bylo vysvětleno, jak mají správně odvádět svou práci. Dokážete si představit, že by na lince ultra kapitalisty Tomáše Bati někdo nevysvětlil postup práce, aby lidé mohli znát správné návody?
A … „Nikdy vám neukážou knoflík, kterým se dá linka zastavit nebo stroje vypnout,“ poznamenává k tomu Saša rezignovaně.
Jaké výsledky přináší dokument o sociálně vyloučených skupinách, o kterých se často říká, „že si za to můžou sami“ ?
Například v obchodní řetězec Albert poté zvýšil mzdy zaměstnancům.
Saša Uhlová strávila několik týdnů či měsíců v zaměstnáních s minimální mzdou, mluvila s lidmi, kteří takto dlouhodobě pracují - a myslí si, že tito lidé nejsou až tak neschopní. Podle ní mnozí prostě jen nedostali příležitost.
Synopse
Pracovní podmínky v nejhůře placených zaměstnáních v Čechách během půl roku zkoumala publicistka Saša Uhlová. Strávila několik týdnů v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou nebo v třídírně odpadu. Její zkušenost se stala podkladem prožité a velmi osobní zprávy o neviditelných zaměstnancích pracujících v otřesných podmínkách. Uhlová ke svému projektu napsala sérii reportáží, které vyšly na webu Alarm.
Apolena Rychlíková je upravila do dokumentárního filmu složeného ze scén natočených u Uhlové doma a z videozáznamů pořízených během její práce. Uhlová doprovází obraz čteným komentářem.
A. Rychlíková: „Stála jsem několik měsíců blízko hrdinky, která ani chvíli neupřednostnila sama sebe před těmi, jejichž osudy nám chtěla přiblížit. Snad se ten záznam doby podaří časem dostat i k těm, kterých se týká.“
Apolena Rychlíková (1989) se intenzivně angažuje ve veřejném prostoru, což se zrcadlí i v její filmové tvorbě. Na MFDF Ji.hlava bylo uvedeno několik jejích snímků.
Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Čtěte také:
Jak se žije 50letým v ČR a jak na to nahlíží úřad práce
