Ilustr. foto. (Unslash)
Jedním z důvodů je, že nás učí, že péče o sebe je něco vnějšího. Znamená to zajít si na masáž, dobře se najíst, jít na procházku anebo si v letadle nasadit kyslíkovou masku dřív, než ji nasadíme svým dětem?
To všechno jsou validní činy, které mají sloužit právě nám. A přesto existuje daleko hlubší a bohatší úroveň péče o sebe, taková, která se netýká toho „dělat“ něco pro sebe, ale „být“ se sebou.
Ta nejúčinnější péče o sebe se týká společnosti, kterou si děláme sami sobě, konverzace, kterou v mysli vedeme se svým já. Péče o sebe, která může náš život hluboce obohatit, spočívá ve vytváření vnitřního dialogu, jenž je naplněn laskavostí, podporou a zvědavostí.
Takováto péče o sebe není v naší kultuře příliš vyzdvihována, ba naopak jsme od ní často odrazováni. Vlastně máme sklon mít strach, co by to s námi udělalo, co by z nás vyrostlo a jak by se na nás lidé dívali, kdybychom si začali sami sebe vážit a upustili od soudů a netrpělivosti. Co je tedy tak špatného na tom mít se rád?
Není péče o sebe sobecká?
Zatímco většina z nás by zřejmě prohlásila, že se o sebe stará dobře, když přijde na vnitřní péči, máme často pocit sobeckosti. „Jak sobecké je trávit čas přemýšlením o tom, co potřebuji, když je tolik lidí, co takový luxus nemá!“ Strach z toho, že budeme posuzováni (sebou či druhými) jako sobečtí, je to, co většině lidí brání, aby měli větší soucit se sebou anebo se obrátili na druhé s prosbou o trochu té dobroty.
Máme strach, že když se budeme až moc starat o sebe, na druhé už péče nezbude, jako by šlo o omezenou komoditu. Podle tohoto vzorce uvažování je náš soucit pro druhé jenom jakousi maskou, něco, co děláme, abychom vypadali jako dobří lidé. Zoufale se bojíme, co by se z nás stalo, kdybychom se k sobě chovali přátelsky, jakoby jen pouhá příchuť naší vlastní příjemnosti mohla rozpoutat vnitřního netvora narcisismu.
Pravdou je, že pouze pokud máme pocit, že je o nás dobře postaráno a když jsou naše pocity správně vyslyšeny a vyřešeny, máme dostatečné zdroje na to, abychom mohli pomoci druhým. Když je naše studna plná, jsme na vrcholu nesobeckosti a můžeme plně zažívat dobrotu a vrozenou touhu pomáhat.
Schopnost a ochota soucítit se svými vlastními prožitky je přesně to, co nám umožňuje soucítit s prožitky druhých. A tak, byť to zní paradoxně, pečovat o sebe je to, co z nás dělá nesobecké tvory. Když sami sebe odmítáme a ignorujeme, nemůžeme být k druhým skutečně soucitní, rozhodně ne naplno, jelikož velká část našeho srdce je uzavřena a nepřístupná.
Tím nechci říct, že jako lidské bytosti nemůžeme být laskaví bez toho, aniž bychom byli laskaví k sobě. Ale bez schopnosti postavit se láskyplně ke svým vlastním prožitkům jsme odříznuti od skutečné hloubky našeho potenciálu mít rád. Je to jako bychom žili v kaluži, když můžeme mít přístup k oceánu.
Přistupujte k sobě se stejnou dobrotou a vřelostí, s jakou přistupujete k druhým. Nezapomeňte si nabídnout zvědavé a soucitné ucho, mluvte se sebou jako s někým, komu na vás záleží, stůjte na své straně, přestaňte se pořád hodnotit, a to i v tom dobrém. Rozhodněte se, že budete podporující a milující přítomností uvnitř své vlastní bytosti.
Se začátkem roku 2018 je i čas na sliby a jeden z nich bude: nezapomenu, že je v pořádku být na své straně.
Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post a je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Se svými klienty pracuje i přes Skype. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.
Líbil se vám náš článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Článek v angličtině:
