Anna Alexandrovna Barkovová, foto po zatčení. (Zdroj, Fair use)
Během svého mládí Anna v četbě nevynechala jediného ruského klasika, a bylo to právě díky „revolučnímu kvasu“, že se v rodném městě potkala s Anatolijem Lunačarským, tehdejším ministrem kultury, národním komisařem pro osvětu.
„Myslím, že se stanete nejlepší básnířkou celé ruské literatury,“ psal Anně Lunačarskij, když rozpoznal její talent. Pozval ji do Moskvy, našel pro ni práci v sekretariátu ministerstva, takže se Anna ocitla přímo ve zdech Kremlu.
Anna však měla velmi odlišnou představu, jak se prosadit. Když jí její mecenáš zařídil čtení vlastní poezie v Domě literátů, při prvním čtení před renomovanými básníky se na ni však snesla vlna kritiky. Nejvíce jí vyčítali „přílišný individualismus“. Mladá provinční básnířka nezapadla do celkového proudu tehdejší poezie.
Ve své době jen těžko nacházela vnímavé publikum pro svou poezii. Když se jí jednou od své sousedky dostalo kritiky, že: „Chci čistou optimistickou literaturu... Vždyť všechno v životě je tak svízelné. A ještě k tomu něco těžkého číst – ne ne.“
Barkovová na to rozhořčeně reagovala: „Lži se jim zachtělo!“
Ještě pár let se nacházela v kremelských zdech, podařilo se jí vyslechnout rozhovor dvou předních bolševiků, když mluvili o Leninovi po jeho smrti. Nepokrytě ho nazývali „velkým diktátorem“.
Okolo r. 1927 byl Barkovové odklon od hlavní politické linie už velmi patrný. Její literární díla se přestala publikovat. Poprvé byla zatčena r. 1934.
Už vrší se mohyla z kamení
polykej, země, mrtvého boha
dvounohých vší schopných myšlení
pohřební píseň byla strohá (1928)
„Kolotoč trojího zatčení, lágrů a dvou vyhnanství trval v případě Anny Barkovové třicet jedna let,“ uvádí překladatelka jejího díla Radka Rubilina. „Při prvním nástupu do vězení jí bylo třiatřicet, dveře posledního pracovního tábora se za ní zavřely ve čtyřiašedesáti.“
V pracovních táborech nebyla možnost psát, Anna nosila své básně v paměti a sepsala je v přestávkách mezi zatčeními. Pozoruhodné je, že si dokázala poezii v mysli uchovat, protože lágrová ubíjející dřina zbavovala většinu vězněných jakékoliv možnosti povznést mysl k poezii nebo k jinému umění.
Osm hlav
V literární novele Osm hlav šílenství se Anna přibližuje spíše pocitům francouzských existencialistů, přičemž s jejich filosofií se do kontaktu osobně nikdy nedostala. Novela probíhá převážně formou dialogu, jakoby samotná Anna se stále znovu ptala někoho „vševědoucího“, co je „podstatou zla ve světě, jeho nepochopitelnost a neospravedlnitelnost“.
Podobně jako v mnohé ruské literatuře, kdy se člověk potkává s ďáblem a jeho družinou, se také Anna setkává se samotným vševědoucím Satanem, se kterým promlouvá, zatímco on má na sobě podobu venkovského důchodce. Tento starý muž vypravuje, že byl původně hypnotizérem, který svoje kousky ukazoval na vystoupeních. Než si ho pozvala NKVD.
Ne, aby ho uvěznila, ale aby využila jeho schopností k pomoci při výslechu třídních nepřátel a jiných lidí, označených za narušitele sovětského zřízení. A Satan vypravuje, jak jim utekl, používaje svých schopností, a jak „odmítl dělat bezúčelové zlo“. A mimo jiné vykresluje obrázek jednoho ze sovětských činitelů, ministra vnitra.
Přimět vyšetřovaného…
„Ten váš ministr mluvil o tom, že musí nezbytně splnit plán lovení nepřátel národa, že potřebuje získat metál jako sůl, že přece metál chrání před nepříjemnostmi, i když ne zcela,“ vypravuje Satan v podobě spokojeného důchodce na vesnici.
„Ve dvacátých a třicátých letech to bylo jiné. Drtivě jsme poráželi zbytky eserů, menševiků, anarchistů, poráželi jsme znovu se rodící škůdce… Od čtyřicátých let je to mnohem těžší, se zrádci vlasti jsme se dostali do pěkné bryndy…“ svíjí se ministr ve svých komnatách. „Záplava rehabilitací… Vždyť skoro všichni moji předchůdci byli zastřeleni,“ obává se hlava NKVD. „Když nebudeme ničit nepřátele, vlast zahyne. A kde jsou nepřátelé? Všude. A všude u nás znamená co? Stranu a národ.“
Vyznával, že jeho práce vyžaduje buď hypnózu, nebo krutý fyzický nátlak. „…Tvrdé metody násilí jsou nezbytně nutné. Jedině takovým způsobem lez v člověku odhalit nepřítele, jinak to možné není,“ svíjel se ministr. …„Ale je tu hypnóza: vsugerovat, přimět! Přimět vyšetřovaného, aby se považoval za nepřítele vlasti a národa,“ bažil ministr.
Satan vyprávěl Anně, jak se ministr náhle začal chichotat, pobíhal po místnosti a mnul si ruce: „Nebo krutý fyzický nátlak, když ne hypnóza. Bytostní instinktivní nepřátelé, nepřátelé bůhvíproč, ale nepřátelé… Ale pomocí gumového pendreku promluví: Ano, já jsem nepřítel. Spáchal jsem to já. Promiňte, nezabíjejte mne…“
V tomto reprodukovaném rozhovoru vykresluje Barkovová pravou povahu bolševického zřízení a jeho způsobu vlády lidu.
Překladatelka R. Rubilina zhodnocuje, že všechna ztělesnění zla mají společný rys: zbavují lidi svobody a lidé jsou pak pod tlakem událostí či krutovlády odsouzeni nejen k fyzickému, ale i duševnímu otroctví, „k vyprázdněné formě existence“. Podle Barkovové Sovětský svaz zhmotnil Berďajevovu myšlenku, že „posledním stádiem zla je život ve šťastném mraveništi“.
„Ukázalo se, že falešná láska k člověku zabíjí lásku k Bohu, neboť láska k pravdě, stejně jako ke kráse a ke všem absolutním hodnotám, je vyjádření lásky k božství.“ – Nikolaj Alexandrovič Berďajev, ruský křesťanský filosof a publicista
Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím, jeho sdílením na sociálních sítích.
Zdroj: Osm hlav šílenství, Radka Rubilina
Čtěte také: 8 hlav šílenství podává další výpověď o sovětském režimu
