Nestor Machno – jako „Fanfán Tulipán“
Nestor Ivanovyč Machno, 1888–1934. Machnova podobizna připomíná pěknou tvář herce, který ztvárnil romantického hrdinu, jeho skutečný osud však nebyl vlídný. Fotografie z roku 1919. (machno.ru)
Nestor Ivanovyč Machno se narodil r. 1888 v Huljajpole na území dnešní Ukrajiny, v Záporoží, tehdy v Ruském impériu, do chudé rodiny. Otec mu zemřel záhy a malý Nestor musel od svých 7 let pracovat.
V mládí se během práce setkal s několika různými anarchisticky smýšlejícími lidmi a za svou touhu po svobodě a účast v boji byl několikrát zatčen. Nějaký čas strávil i v nechvalně známém moskevském vězení Butyrka, kde se seznámil s ruským anarchistou Pjotrem Aršinovem, který ho hlouběji zasvětil do anarchistického světonázoru.
Roku 1917 po bolševické revoluci se jako levičák z vězení dostal ven a poté začal na východě Ukrajiny organizovat místní politický život a přispěl k založení odborového svazu zemědělských dělníků a dalších organizací. Nakonec byl zvolen předsedou Huljajpolského dělnicko-rolnického sovětu, což byl orgán místní revoluční samosprávy.
Rozdělení půdy
Z titulu své funkce nechal v létě 1917 svolat velkostatkáře z regionu a přinutil je vydat katastrální dokumenty, podle kterých byl sestaven soupis zemědělské půdy a infrastruktury v regionu. Ta byla následně přerozdělena rovným dílem. Rolníci nevěřícně zírali, že dostali každý spravedlivý podíl své půdy.
Avšak po uzavření Brest-litevského míru byla většina území Ukrajiny obsazena německými a rakousko-uherskými jednotkami a co se týče půdy, vše se vrátilo do starých kolejí. Po úprku do Moskvy se vrátil na Ukrajinu a začal organizovat partyzánskou jednotku ozbrojených rolníků za účelem znovuvyvlastnění pozemků velkostatkářů a navrácení půdy lidem.
V ozbrojeném boji prokázal Machno svoje kvality partyzánského bojovníka. Jako velitel jednotky se stal známým a přitahoval další spolubojovníky.
Anarchismus v sovětech
Na konci září 1918 jeho partyzánský oddíl zvítězil proti značné přesile u vesnice Dibrivky. Tehdy přijal od svých druhů kozácký titul „baťko“ (tatík). Dostal se do velící pozice útvaru, který byl postupně označován jako Revoluční povstalecká armáda Ukrajiny.
Její ideologií byl anarchismus a zřízení městských i venkovských „svobodných rad“ („sovětů“), zbavených nadvlády politických stran. Tyto „svobodné sověty“ sloužily jako orgány místní ekonomické a sociální samosprávy, které se podle potřeb federativně sdružovaly ve větší celky.
Podle ruského historika Alexandra Šubina je reálný anarchismus společnost, ve které jsou státní struktury vytěsněny samosprávou a přímou demokracií. Společnost bez moci se však nenachází v chaosu, jak by se laik domníval, avšak pro svou existenci vyžaduje anarchie vysokou míru kulturnosti.
Machno (vpravo) na konci roku 1918. (Volné dílo)
Z toho plyne, že jedinec musí sám organizovat svůj život, vyhýbat se konfliktům s ostatními a současně rozvíjet občanská práva a svobodu s právy sociálními. To vyžaduje vysokou míru vzdělání, kulturnosti a tvořivosti. Avšak podle Šubina anarchismus přestává fungovat s postupem průmyslové modernizace, která napomáhá spíš technokratickým teoriím včetně marxismu.
Reálný anarchismus je společnost, ve které jsou státní struktury vytěsněny samosprávou a přímou demokracií. Společnost bez moci se však nenachází v chaosu, jak by se laik domníval, avšak pro svou existenci anarchie vyžaduje vysokou míru kulturnosti.
Machno v praxi nevylučoval tržní vztahy, vyzýval prosté lidi, kteří za ním přicházeli, aby si na obživu vydělávali sami. Machnovské oblasti bývaly především zajímavě vedeny jako území drobného průmyslu.
Takzvanou „machnovščynu“ tvořil velmi složitě fungující systém. Machno víceméně autoritářsky velel armádě, která zasazovala tvrdé údery tu rudým, tu i bílým.
Svobodná anarchistická republika neboli Machnovščyna vznikla přibližně mezi únorovou a říjnovou revolucí roku 1917 kolem Machnova rodiště.
Při utváření Machnovščiny se Machno inspiroval kozáckou politickou a vojenskou strukturou, tedy jistou variantou vojenské demokracie. Předností jeho rolnické armády byla její pohotovost, se kterou se dala svolat, a schopnost doslova se rozpustit mezi venkovským obyvatelstvem. Bylo-li to potřeba, Machnovcem byl každý.
Předností jeho rolnické armády byla její pohotovost, se kterou se dala svolat, a schopnost doslova se rozpustit mezi venkovským obyvatelstvem. Bylo-li to potřeba, Machnovcem byl každý.
Návrat a postavení
Po VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluci) se Rusko i Ukrajina ocitly v chaosu občanské války zkomplikované intervencí dalších vojsk.* Na jaře 1919 v čele povstalecké armády, čítající 35 až 50 tisíc mužů, se Machno postavil do čela odboje proti okupantům. Záhy se však dopustil osudové chyby – roku 1920 ve Starobelsku podepsal dohodu s bolševiky. Dohoda umožňovala anarchistům a stejně tak i eserům (socialisti-revolucionáři) účast ve volbách do sovětů na Ukrajině.
Svou armádu tak Machno propůjčil do služeb ruským bolševikům a bojoval proti bílé armádě generála Wrangela i Děnikinovi. Záhy si však Ukrajinci začali uvědomovat, že za na povrchu prezentovanou politikou ve skutečnosti stojí přesvědčení o nadřazenosti bolševiků a jejich dobyvačné cíle, skrývané pod rouškou internacionalismu.
Venkovští partyzáni se proto začali proti bolševikům hromadně bouřit. Rudá armáda tak ztrácela spojence, bez jehož pomoci zatím nemohla Ukrajinu opanovat.
Po porážce generála Wrangela, ke které Machnovci pomohli, bolševici dohodu Machnovi vypověděli a využili jeho venkovskou armádu, aby dosáhli svých vlastních cílů.
Machnovskému hnutí, které mělo širokou podporu venkovského rolnického obyvatelstva, se dařilo vzdorovat nájezdům bolševiků až do srpna 1921. Několikanásobně početnější a lépe vyzbrojený nepřítel donutil Nestora Machna utéci ze země. Prchal a procházel velkými nebezpečími, než se dostal do Paříže. Zde udržoval kontakty s ruskými a ukrajinskými anarchisty, žijícími v emigraci. Do rodné země se však již nikdy nepodíval.
Roku 1926 ve spolupráci s Aršinovem dalšími ukrajinskými i ruskými anarchisty v emigraci vydal spisek ( „Organizační platformu světového svazu anarchistů“) a tato platforma vyvolala rozsáhlé diskuse a kontroverze.
K jeho brzké smrti – ve 45 letech – přispěla tuberkulóza, kterou se nakazil v Butyrce, a také četná nedoléčená vážná zranění z bojů.
Zatím bolševici v bývalém Ruském impériu i na Ukrajině pod vedením V. Iljiče Lenina nadále šířili násilnou revoluci, která měla zachvátit celý svět.
* Ruská občanská válka byl ozbrojený konflikt mezi radiálně levicovými bolševiky a vnitřně velmi heterogenní opozicí, od monarchistů až po liberály a umírněné socialisty. Podnětem k válce bylo uchvácení moci.
Zdroj: Literárky.cz, Gazeta.ru
