Ilustr. foto. (Volné dílo)
Odjela jsem na osmidenní soustředění v ústraní a tichu, jenže můj vnitřní vypravěč očividně nedostal echo o tom, že je na čase zmlknout. Hlas nepřestal mluvit celých prvních pět dnů, takřka se nezastavil, aniž aby popadl svůj imaginární dech. S chorobnou přesností mi vysvětloval, co dělám, jak jsem se změnila a jaké duchovní poselství si odnáším.
Znovu a znovu mi můj vnitřní vypravěč opakoval moje zážitky, připravoval mě na společné výměny zkušeností a úzkostlivě se staral, abych měla všechno v hlavě připraveno. Je to zvláštní. Zatímco něco prožíváme, hlas v naší hlavě to zároveň popisuje, vysvětluje a komentuje. Obvykle zvládá i poskytnout souhrn dané události, co jí předcházelo, jak probíhala a co přišlo po ní.
Často je vyprávění tak nedílnou součástí celého zážitku, že si říkáme, zda by nějaká zkušenost vůbec mohla proběhnout, aniž by ji doprovázel report. Bez všeho toho souběžného vnitřního kvitování, uvažování a komentářů, stalo se to vlastně vůbec?
Víte, co je zajímavé? Že náš komentátor má také svou vlastní identitu. Používá určitý jazyk, styl a tón a určitou tématickou a textovou konzistenci. Tak jako hollywoodský scénárista, i náš vnitřní hlas se pohybuje v určitém žánru – například tragédie, komedie, drama nebo klidně film noir.
Říkali jste si někdy, proč nám naše mysl říká, co děláme, jako bychom to sami dobře nevěděli? A proč se naše mysl tak zatvrzele snaží přijít na náš životní příběh, sepsat ho a prezentovat nám ho?
Přítomná mysl
Mysl má sklon věřit, že se skládáme pouze a jedině z mysli a že kdybychom její přítomnost necítili, my i všechno ostatní by přestalo existovat, a že mysl, která není ve službě, mít zážitek bez uvažování, se rovná neexistenci.
Tím, že nám naše mysl neustále vypráví příběh o nás samých, pokouší se z našeho života, z nás, vytvořit něco pevného, povědomého a konstantního. Hlavní postavou je JÁ, které žije „můj život“, a mysl se tím snaží transformovat pomíjivou a pořád se měnící podstatu bytosti na něco, čemu se dá porozumět, ovládat to a vést to.
Naše mysl bere život, jež k nám neoddělitelně patří a rozdělí ho na dvě různé věcí: na „JÁ“ a „život“. A my se pak stáváme zdánlivě zřetelnými a reálnými. Doslova si tak sami sebe zhmotníme do reality.
Možná se zeptáte, zda je něco špatného na tom mít svého vnitřního vypravěče. Musíme tak žít? Je to nutná součást naší lidské existence? Odpověď zní ano, vnitřní vypravěč má své zápory a ne, nemusíme s ním žít navěky.
Ilustr. foto. (Volné dílo)
První nevýhodou vnitřního vypravěče je, že nás může hodně vyrušovat a rozptylovat. Je to jako mít kolem ucha věčně bzučícího komára, kterého nemůžete utišit ani ignorovat.
Na hlubší úrovni nám stojí vnitřní vypravěč v cestě, brání nám prožít život přímo a v celé jeho bohatosti. Jsme odsouzeni k životu takovému, jaký nám ho náš vypravěč podává, duševní reprezentaci skutečnosti, něco jako dostat pohlednici z Niagarských vodopádů místo zajet si tam osobně.
Hlas pak pokračuje tím, že vám nabídne komentář k vyprávění, a vy jste teď dvě vrstvy od přímého prožitku žití.
Možná jste si také všimli, že hlas ve vaší hlavě prezentuje svou verzi vašeho života jako pravdu. Přináší váš životní příběh, jakoby to byla skutečná realita existující v objektivním světě. Nicméně je osvobozující uvědomit si, že to, co vypravěč říká, existuje pouze ve vaší mysli. Dobrá zpráva je, že žádného prostředníka mezi vámi a vaším životem nepotřebujete.
Pokud jste se někdy plně ponořili do nějaké činnosti, možná jste zažili něco, čemu se říká „nechat se unést“. V tomto stavu jste tam pohlceni tím, co děláte, že sami sebe nevnímáte. Ten prožitek vás plně pohltí. Všechna ponětí o čase a odděleném JÁ zmizí a vy objevíte, že i když se vaše mysl nevrací pořád k vám samotným, přesto nezmizíte. Znamená to, že jste víc než jen vaše mysl.
Co je zajímavé, že právě tyto prožitky jsou ty, které později popisujeme jako ty nejlepší, nejuspokojivější a dokonce božské. Zážitky, v nichž se ztratíme, jsou ty, po nichž také nejvíc toužíme.
Jak utišit vnitřní hlas
Lék na neodbytný hlásek v naší hlavě zahrnuje tři kroky. Za prvé, musíte se z toho ustavičného přehrávání tak naštvat, že se rozhodnete už ho dál neposlouchat a nežít podle jeho scénáře. Jak k tomuto dojde, musíte si svého vypravěče vždy všímat a být si vědomí toho, že jeho hlas je jen objekt vynořující se ve vašem vědomí. No a nakonec si musíte stanovit jasný, nelítostný záměr a touhu prožívat život přímo svými smysly, a ne jen přijímat líčení toho, jaký je. Zkrátka se zavážete, že se hluboko a přímo ponoříte do oceánu života.
Poslouchat ten hlas ve vaší hlavě je návyk, návyk s hlubokými kořeny a instinktem přežití zoceleným dlouholetým opakováním. Ale přesto, je to jen návyk, a každý návyk jde s trochou vůle, touhy a odhodlání změnit.
Pokaždé, když ten hlas ve své hlavě přistihnete, procvičujte si nový návyk – návyk prožívat život přímo. Nejdříve se zastavte a oslavte tento moment vědomí. To, že ten hlas slyšíte, znamená, že existuje i jiná část vašeho já, která se probouzí – a to je vaše pravé já.
Pak úmyslně přesuňte pozornost z vaší hlavy (kde se obvykle naše energie soustředí) dolů do těla. Pozvěte své tělo, aby se vědomě uvolnilo. Zhluboka se nadechněte a prociťte to. Potom si projeďte smyslovou smyčku: všímejte si toho, co vidíte, co slyšíte, co pociťujete dotykem, co cítíte nosem nebo co vnímají vaše chuťové buňky.
Každý z těchto prožitků si vychutnejte po jednom. A nakonec prociťte svou fyzickou přítomnost, ten pocit života ve svém těle (ne mysli). Tímto procvičováním se bude váš vnitřní hlas utišovat a už nebude tak neposedný. A váš život bude živější, příjemnější a nakonec i opravdovější.
Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post a je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.
Z angličtiny přeložil O. H.; zdroj:
