Alzheimer, ilustr. foto. (PATRICK HERTZOG / AFP / Getty Images)
Alzheimer, ilustr. foto. (PATRICK HERTZOG / AFP / Getty Images)
Lékaři již dlouho rozeznávají dva typy cukrovky: jeden, s nímž se narodíte (typ 1), a druhý, který se vyvine později v životě (typ 2). Přibývá však výzkumů, které poukazují na novou formu cukrovky: diabetes 3. typu, kterému se často říká „cukrovka mozku“.
 
Ví se, že cukrovka 1. a 2. typu je pro organismus nebezpečná. Bez léčby tato nemoc poškodí krevní cévy, nervy i orgány a může vést také k oslepnutí či ke ztrátě končetin. U 3. typu se hovoří o stejném modelu degenerace, jen s tím rozdílem, že napadá mysl.

Vědci si v posledním desetiletí povšimli spojení mezi cukrovkou a demencí, což by v mnoha případech mohlo znamenat, že tyto choroby mohou mít stejný původ. Doktoři Dean a Ayesha Sherzaiovi ve své nové knize Jak vyřešit Alzheimera (The Alzheimer’s Solution) poznamenávají, že společným jmenovatelem obou onemocnění je selhání organismu při regulaci cukru.

20171023-cukrovka
Atrofie čelního laloku na snímku magnetické rezonance, zřejmě frontotemporální demence. (Atthapon Raksthaput)
Glukóza jako jednoduchý cukr je pro tělo hlavním zdrojem energie. K diabetu dochází, když glukóza nedokáže vstoupit do buněk, které ji potřebují. Místo toho se koncentruje v krvi, zatímco buňky hladoví. Protože mozek také spoléhá na glukózu jako nositele energie, když přestane systém regulace cukru v těle fungovat, mozek může potkat stejný osud.

„Špatná regulace glukózy na jakékoliv úrovni, pokud trvá dlouho, je jedním z nejběžnějších faktorů přispívajícím k Alzheimerově chorobě,“ napsal nám doktor Sherzai v emailu.

Cukr v krvi a jak ovlivňuje mozek

Cukrovka je endokrinní onemocnění, které začíná poruchou trávení. Když cukr vstoupí do krevního řečiště, pankreas začne vytvářet hormon zvaný inzulín. Tento hormon se chová jako chemický klíč, který odemyká buňky v těle, aby vpustily glukózu dovnitř. U diabetu není dostatek inzulínu na to, aby zámek v buňkách odemknul, a buňky pak hladoví a cukr se hromadí v krvi.

Lékaři chápou roli inzulínu u cukrovky již od 20. let minulého století, ale Michele Tagliati, který působí jako neurolog na klinice Cedars-Sinai v Los Angeles, říká, že až v poslední době začali vědci rozjímat nad tím, jak tento proces zasahuje mozek. „V mozku je spousta receptorů inzulínu, nejsou jen ve svalech, játrech nebo ledvinách,“ vysvětluje Tagliati.

Přestože existuje mnoho výrazných, dokonce genetických propojení mezi hyperglykemií (vysoká hladina glukózy v krvi) a neurodegenerativním onemocněním, neplatí to ve všech případech. Řada lidí má jednu chorobu, ale ne druhou. Dokonce i u Alzheimera dosavadní výzkum ukazuje, že diabetes zůstává pouze rizikovým faktorem, ne zárukou budoucí demence.

Tagliati se nicméně domnívá, že i tak existuje mnoho náhodných shod, které přímo volají po prostudování. Jestliže je zvýšená hladina cukru zodpovědná byť i jen za zlomek degenerativních onemocnění mozku, důsledky jsou obrovské. „Mohlo by to mít zásadní dopad při léčbě a prevenci,“ míní neurolog.

Nárůst chronických onemocnění

Lékaři znají cukrovku již od dávných časů. V dobách, kdy neexistovaly technologie k testování krve, se nemoc dala poznat podle sladké moči. Když se na vzorek moči vrhli mravenci, nález cukrovky byl označen za pozitivní.
Jenže diabetes byl tehdy vzácná choroba, zatímco dnes jde přímo o epidemii. Cukrovkou dnes trpí přes 30 milionů Američanů neboli každý desátý člověk (v České republice je to přes 850 tisíc, pozn. red.). A může být hůř. Americká diabetická asociace varuje, že 84 milionů Američanů má prediabetes, to jest vykazují hraniční hodnoty, při kterých začíná hladina cukru v krvi narůstat.

Nárůst cukrovky se za posledních deset let dramaticky zrychlil. Studie publikovaná letos v dubnu v odborném časopise New England Journal of Medicine zjistila, že v rozmezí let 2002–2012 rostly případy cukrovky 2. typu u Američanů ve věku pod 20 let o pět procent ročně. Cukrovka prvního typu vzrostla meziročně o dvě procenta.

20171023-cukrovka2
Ilustrační záběr. (Orawan Pattarawimonchai)
Stejně tak roste i demence. Dnes má Alzheimerovu chorobu (nejběžnější formu neurodegenerativního onemocnění na světě) přes 5 milionů Američanů (v ČR jde podle posledních dat o 1,36 procenta populace, pozn. red.). Odborníci očekávají, že tato cifra vyskočí do roku 2050 na 16 milionů. Navzdory úsilí farmaceutického průmyslu tento trend zpomalit jsou výsledky neuspokojivé.

Většina strategií farmaceutických společností se zaměřuje na mozek, ale Tagliati se domnívá, že lékaři by měli hledat příčinu jinde v těle. „Stejně jako ledviny, játra nebo srdce, i mozek je orgánem, který může být ovlivněn nedostatečným metabolismem glukózy vyvolaným odolností na inzulín,“ říká lékař.

Dopad cukru a tuku

Diabetes a demence mají ještě další společný činitel – oběma nemocem lze z větší části předcházet. Podle lékařky, dietetičky a naturopatky Carolyn Deanové hraje ve vzestupu cukrovky značnou roli dnešní strava.

„Je zajímavé, že když se podíváte na epidemiologii různých rozvojových zemí, uvidíte, jak se diabetes rozvinul během jedné generace,“ podotýká Deanová a poukazuje při tom na státy jako Indie, kde výskyt cukrovky roste vytrvale ruku v ruce s vlivem amerického stylu stravování plného fast food a velkého podílu cukru.

V Číně jde o nárůst přímo dramatický. V 80. letech se země chlubila pouhým jedním procentem populace trpícího cukrovkou. Dnes je v Číně největší počet diabetiků na světě – 110 milionů, téměř deset procent obyvatel.

Tím, že náš organismus používá glukózu k získání energie, je lákavé dospět k domněnce, že víc cukru nám dá víc energie. Jenže problém je v tom, že když dlouhodobě konzumujeme potraviny s vysokým obsahem cukru, má to negativní dopad, jelikož příliš moc sladkosti organismus zahltí, vysvětluje Deanová.

V normálním zdravém těle pluje v krvi méně než jedna čajová lžička cukru. Dejte si plechovku limonády a najednou jste zaplaveni téměř deseti lžičkami. Pankreas se této hrozbě postaví vypuštěním dodatečné dávky inzulínu, aby zatlačil nadbytečný cukr do buněk. Naše tělo se dokáže s občasným sladkým pamlskem celkem dobře vypořádat, ale není stavěno k tomu, aby se každý den muselo prát s vysokou koncentrací cukru. A tak inzulín časem ztrácí na síle.

„Když si dáte denně dvě limonády, musí se vydat hodně inzulínu. Tlačíte na buňky a ty se pak stávají vůči inzulínu resistentní. Cukr pak už do buněk nejde, a ony proto přestávají správně pracovat. Chybí jim palivo,“ popisuje Deanová.

Na chronicky sladkou krev doplácí i mozek. Vědci z University of California provedli v roce 2012 studii, která předvedla, že krysy krmené potravou bohatou na cukr mají slabší paměť a schopnost učení.

Zdravé tuky mohou pomoci tento trend zastavit. Vědci rovněž zjistili, že krysy, kterým se do „cukrové“ potravy přidávaly omega-3 nenasycené mastné kyseliny, vykazovaly výrazně menší úpadek kognitivních schopností.

Předcházení degenerativním chorobám začíná podle Deanové u dobrého stavebního materiálu. Náš mozek tvoří většinou tuk. Proto, abychom zaručili, že bude pracovat optimálně, musíme jíst tuky té nejvyšší kvality a omezit trans mastné kyseliny (margaríny apod.), rostlinné tuky a průmyslově upravené tuky. „Pokud nejsou stavební prvky vysoké kvality, buňky také nebudou vysoké kvality,“ upozorňuje odbornice na výživu.

Síla cvičení

Další podstatným krokem k držení cukru na uzdě je cvičení, které, jak se ukázalo, dokáže zvrátit průběh cukrovky a zpomalit postup Alzheimerovy i Parkinsonovy choroby. Deanová přirovnává cvičení k píchnutí inzulínu u cukrovky 1. typu.

Cvičení má na organismus dopad v mnoha ohledech. Vyvažuje například funkci nadledvinek, abychom produkovali méně kortizolu, hormonu, který vytváří tuk na břiše. Tento tuk může často vést k inzulínové rezistenci. Aerobik a podobná kardio cvičení spalují glukózu a tím snižují hladinu cukru v krvi. Nárůst svalstva může mít za následek, že buňky budou receptivnější na inzulín.

Cvičení podle výzkumů zlepšuje také paměť a kognitivní funkce. Na tělo a mysl se v moderní medicíně často nazírá jako na dvě oddělené entity, ale nedávné výzkumy ukázaly, že je mezi nimi daleko silnější spojení, než se v minulosti myslelo.

Tagliati poukazuje na staré římské přísloví „Mens sana in corpore sano“, tedy „Ve zdravém těle zdravý duch“.

„Máme sklon dívat se na neurodegeneraci jako na nějaký samostatný problém, jakoby jste se jednoho dne vzbudili a z nějakého prapodivného důvodu vám začnou buňky v mozku odumírat. Ale možná, že v některých situacích se jedná o dlouhý proces, který pramení z jiných částí těla, ne z mozku,“ říká Tagliati.


Z angličtiny přeložil O. H.; zdroj: small United States