Poezie v pohybu: První sólistka Shen Yun Miranda Zhou-Galatiová

Kdyby mohla poezie obživnout, nejspíš by na sebe vzala podobu tančící Mirandy Zhou-Galatiové. Umění této první sólistky souboru Shen Yun je jako sonet zkomponovaný její duší – ušlechtilý, nefalšovaný, radostný a nevinný. Jako slova slavného básníka překračující čas, krásné umění Mirandy zanechává publikum v úžasu – ocitají se v jiném světě, zatímco sedí v divadle.

„Být skromný je nesmírně důležité,“ říká Miranda, vítězka Mezinárodní soutěže v klasickém čínském tanci televizní stanice NTD z roku 2014 (kategorie dospělých) a 2010 (juniorská kategorie). „Z prastaré čínské kultury či jiných tradičních kultur se můžete naučit tak mnoho, jako například, že chůze a mluva básníka odrážejí jeho charakter,“ míní Miranda.

Umělcovo zaměření se na vyjádření vnitřní podstaty neboli onen „yun“ ve slově Shen Yun je zásadním rozdílem mezi klasickým čínským tancem a jinými tanečními formami. „Yun“ má různé výchozí body – je cestou zevnitř ven. Spojení Mirandy s její duší, když tančí, je tak čisté, opravdové a neomylné, až jsem byl překvapený, když jsem slyšel, že tomu tak nebylo vždy.

Miranda se narodila v Torontu. Její otec má italské a matka čínské kořeny. V mládí studovala balet a „yun“ byl pro ni úplně novým konceptem.

Vzpomíná na to, když poprvé viděla soubor Shen Yun a klasický čínský tanec: „Hm, zamilovala jsem se do toho! Bylo to tak překrásné a ta fyzická umělecká forma měla mnohem více významů – a byla s tím spjatá pozitivní energie.“

Po této první zkušenosti si Miranda nastudovala o Shen Yun a jeho misi více podrobností. „Tato kultura je v moderní Číně ničena komunistickou stranou a pro Shen Yun je velmi důležité obnovit ji. A to nejenom kvůli současnosti, ale i budoucnosti.“

Ačkoliv jsou tyto dva světy od sebe tak vzdálené, spatřovala ve svých západních a asijských kořenech neuvěřitelnou blízkost.

„Zdá se mi, že italská renesance byla podobná klasické čínské kultuře, protože lidé v té době byli více propojeni s nebesy,“ říká Miranda, zahloubána do myšlenek na Sixtinskou kapli a Baziliku svatého Petra. „Můžete to vidět z jejich maleb, jak ukazují směrem nahoru, anebo na těch svatozářích nad hlavami. Víra a propojení s nebesy byly ve starých dobách očividné, což o dnešní době nelze tolik říci.“


Zamilovaná do klasického čínského tance a do poslání souboru, přihlásila se na newyorskou Fei Tian Academy of the Arts, přes kterou dělají tanečníci Shen Yun své první krůčky po kouzelné cestě na jeviště. Její otec, úspěšný kanadský právník, nebyl zrovna nadšený z toho, že jeho dcera, premiantka, touží po kariéře tanečnice. Ale Miranda nemohla jinak než poslechnout hlas svého srdce, a za matčiny podpory odešla z domu. (Později, když pan Galati viděl svou dceru tančit, stal se jejím největším fanouškem a podporovatelem a každý rok zve na představení mnoho svých přátel.)

Tato kultura je v moderní Číně ničena komunistickou stranou a pro Shen Yun je velmi důležité obnovit ji. A to nejenom kvůli současnosti, ale i budoucnosti.

Trpělivost

„Být jednou z mála ne zcela čínských tanečnic, to nebylo úplně snadné, obzvláště v tom najít onu schopnost pro ‚yun‘,“ říká Miranda. „To byla pořádná výzva.“ Třebaže byl „yun“ pro mladou tanečnici jednou z nejtěžších věcí, zároveň to byla pro ni část klasického čínského tance, která ji fascinovala nejvíce. „Tanečníkův ‚yun‘ je skutečně úžasný. Klasickým čínským tancem lze zobrazit téměř cokoliv, jakoukoliv postavu, různé emoce s různým výrazem tváře. A to je, myslím, velmi odlišné od baletu. Ve skutečnosti jsou tyto dvě umělecké formy nesmírně odlišné.“

Rozvíjení „yunu“ často začíná u knih. „Snažím se více studovat čínskou kulturu, klasický čínský tanec a historii, která je provází,“ říká Miranda. „Když mám nějakou konkrétní postavu coby roli, snažím se zjistit, které vlastnosti ji dělaly jedinečnou, jaký měla postoj a jaké byly v té době její emoce.“

Při těchto studiích se jí vždy ukazuje, že „lidé skutečně zdůrazňovali morální hodnoty, což bylo velmi důležitou částí klasického čínského tance a kultury“.

Když pochopí myšlení postavy, spojí svou mysl s pohyby. „Zkouším různé pohyby a kroky a hledám význam, který se za nimi ukrývá.“ Ptá se sama sebe: „Co se snaží tento pohyb odzrcadlit a co za výraz se snaží v tom okamžiku zobrazit?“ Miranda pak spojí svou intelektuální přípravu s tou fyzickou, osvojí si perspektivu, jako by ona sama byla tou postavou. Udělat to jen povrchně by se odrazilo i navenek a působilo by to neupřímně.

S Mirandiným jemným a půvabným vystupováním je snadné vidět, jak přirozená je pro ni taneční role nebeské víly. Ale u jedné legendární postavy ze staré Číny tomu tak nebylo. Šlo o Mulan.

„Mulan má více síly, zobrazuje odvahu a působí na bitevním poli,“ říká Miranda, která strávila nespočet hodin v knihovně a před zrcadlem nacvičováním role této oddané hrdinky. „Bylo to náročnější nejen z pohledu vnitřního vyjádření postavy a vcítění se do ní, ale také z pohledu umělecké formy – pohyby Mulan musely vyzařovat velkou sílu, byly ráznější, rychlé a rozhodné, na což jsem nebyla zvyklá.“




Miranda si tuto roli vybrala pro mezinárodní soutěž. Jak se čas soutěže blížil, vyvstala jí velká překážka, kterou jí mohlo pomoci překonat pouze srdce Mulan. „Během rozcvičky, když jsem skákala, jsem špatně dopadla a vymkla si kotník,“ vzpomíná. „A jak jsem byla na podlaze, uvědomovala jsem si, že to je moje tělo. Já ho ovládám, a pokud si myslím, že je v pořádku, tak bude v pořádku. Vstala jsem, a i když jsem cítila, že je noha velmi zplihlá a kost je jako želatina, dokončila jsem zkušební tanec. V čínské kultuře se říká, že mysl a tělo jsou jedno. Takže pokud máte pevnou myšlenku, tělo by mělo být v pořádku.“

Když jsem na jevišti, snažím se co nejvíce propojit s publikem.

Miranda se zranění nepoddala a vstoupila do soutěže jako Mulan. „Cítila jsem, že kost i sval jsou pořád namožené. Pomyslela jsem si ale, že bych měla být méně sobecká a nemyslet na vlastní bolest. Jenom to snést, vydržet a dotáhnout to do konce, protože to, co děláme, je důležité,“ říká Miranda a naráží tak na misi Shen Yun při obnovování klasického čínského tance.

Přišla na jeviště a bolest opadla v momentě, kdy se oddala myšlence: „Musím dát publiku to nejlepší, co můžu.“ To také udělala a domů si odvezla zlatou medaili.

Během těch let, navzdory bolesti, únavě a jiným těžkostem, nic nemohlo protrhnout její pouto s diváky. „Když jsem na jevišti, snažím se co nejvíce propojit s publikem. Když jsou dojatí, vidím, jak se jim derou slzy do očí, nebo když jsou šťastní, vidím na jejich obličejích velké úsměvy. Pro publikum je to něco ohromného – je to jako nějaký druh naděje pro lidstvo.“


Převzato z anglického vydání magazínu Taste of Life.

              

Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.