Jak ženská parádivost, šňořivost a fintivost vedly až k Trucbábě

Ženy jsou přirozeně obdařeny touhou být hezké a líbit se. Komu? Mužům, přátelům, sousedům, přítelkyním, kolegyním? Nebo samy sobě, pro dobrý pocit? Nelze zpochybnit, že již v pravěku se snažily zdobit si hrdlo šňůrou z mušlí, kamínků, květin. Možná i v době bronzové usilovaly o pěkný bronzový šperk… Nejinak je tomu v současnosti. Dámy sledují módní mola, manekýny, modelky, co se nosí, co má sousedka… Ale pakliže je touha po zdobnosti a parádě potlačena, může dojít až ke vzpouře.

Dokladem toho je lidová pověst z Jihlavska. Podle ní se kdysi ženy vzbouřily, jakmile jim muži zakázali nosit módní a slušivý výstřelek. Sáhnout ženě na parádu, která se líbí, může mít osudové následky. Jak se to mohlo stát?

V období 16.–17. století se rozšířila móda bílých okruží, španělských límců. Tou dobou žil v Jihlavě purkmistr, bohatý majitel na samém náměstí, který byl v hledáčku pozornosti zejména kvůli své krásné ženě. A jako žena vysoce postaveného muže nemusela pracovat, mohla se bavit a veselit, krátit si dlouhou chvíli. Vyhledávala přítelkyně, cestovala, užívala si života. Jednou navštívila svoji dobrou kamarádku ve Vídni. Když šly spolu na mši do kostela, spatřila zde sedět bohaté měšťky, jež byly ozdobeny bílými španělskými límci, okružím, které tvořily skvělý doplněk k bohatě zdobeným šatům.


Paní purkmistrová neváhala a zakoupila si také tuto módní lahůdku a ozdobila se. V neděli se pak oblékla do nejlepších šatů, na ně připjala vysoký, bílý škrobený límec s varhánkovým okružím a kráčela do kostela. Jak se dalo očekávat, její róba vzbudila rozruch. Další ženy se nemohly na španělský límec vynadívat a toužily jej také vlastnit.

Obrátily se na své muže, aby sáhli hlouběji do svého měšce a také jim zakoupili kýžený módní límec. To se však mužům nelíbilo, a z toho důvodu svolali městskou radu. Rada se usebrala a vynesla závěr, že tato móda bude ve městě zakázána, a za neuposlechnutí hrozila přísnými tresty.

Ženám rozhodnutí šetrných mužů připadalo jako příkoří, šeptem se radily, co s tím udělat.

Pod vedením krásné paní purkmistrové se domluvily, že takové rozhodnutí nezůstane bez odvety.

Velmi potichu se dohodly, a jakmile jejich manželé odešli do zaměstnání, naložily prádlo, peřiny a děti na vozíky a vytáhly za město. Shromáždily se u jedné vdovy, se kterou se předem smluvily, v předměstské hospůdce. Vzaly si potraviny na několik dnů, aby zde vzdorovaly zákazu vytoužené parády.

Když se konšelé a další měšťané vrátili domů, nebylo uvařeno, děti i ženy pryč, jen pár drobků ve spižírně - no co to je?! Za několik dní jim došly zásoby jídla i čistého prádla – a ženy se nemínily vrátit domů. Trucovaly.

Rozčilení mužové se v radní síni radili, co dělat a jak situaci vyřešit, zatímco ženský tábor v bojové náladě trucoval v hostinci. Kručící žaludky a kupa špinavého prádla v jejich domově donutila muže situaci přehodnotit. Pod tímto materiálním nátlakem se rozhodli, že zákaz okruží zruší.

Nošení varhánkového okruží  tedy povolili. Ženy přestaly trucovat, spolu s dětmi, s peřinami a hrnci se navrátily domů. Mohly ozdobit svoje šíje a slavit vítězství. Móda se pak mohla ukázat ve městě v plném lesku.

Hostinec U Trucbáby byl historicky doložen v dnešní Žižkově ulici v Jihlavě k roku 1785, od r. 1806 byl nazýván Ženskou trucovnou. „V hostinci byly dva lokály, jeden větší při kuchyni a druhý při výčepu,“ uvádí archivář Ladislav Vilímek ve své knize I domy umírají vstoje. Hospodští vládnoucí lokálu samozřejmě nosili většinou německá jména, jako např. Rosznagel, Johann Hable, Anna Jaklitschová nebo Heinrich Bruckmüller.

Název Trucbába se lidově více vžil, dodnes si pamětníci vybavují hostinec pod tímto názvem. Jak skončil hostinec U Trucbáby? Dnes již nestojí.

Konec hostince popisuje badatel Ladislav Vilímek ve své knize:

„V roce 1965 byl někdejší hostinec včetně přístaveb zbořen a ustoupil výstavbě panelového sídliště Jihlava III.“


Podle původní lidové pověsti z Jihlavska, sbírka Karla Poláka.