Ilustrační záběr. (Anthony Introversato / Unsplash)
Když jsem postavena před nelehké pocity anebo vlastně jakékoliv pocity, mám tendenci snažit se přijít na to, jak se z nich poučit, být vnímavější a jak mi mohou pomoct osobnostně růst. Asi si říkáte, že tohle je můj způsob, jak si držet city od těla a pod kontrolou.
Někteří lidé si udržují od svých (po)citů odstup tím, že strategizují – zaměřují se na to, jak se změnit a zlepšit nebo jak si udržet dobré pocity a zabránit jim v tom, aby se vytratily. Druzí své pocity zpracovávají tak, že je přetvoří do příběhu a bez přestání jej sobě i druhým vyprávějí a popisují.
A také jsou takoví, co se svým pocitům vyhýbají úplně a to tím, že je projektují na druhé skrze neustálé obviňování. Ať už své pocity chápeme, učíme se z nich, zkoumáme je, manipulujeme, napravujeme, projektujeme, interpretujeme si je nebo je vyprávíme, každopádně jsme celkem zdatní v nacházení způsobů, jak pocity necítit přímo.
Učí nás, že se nemáme pocitům vystavovat příliš zblízka a rozhodně bychom je neměli cítit v těle. Nechceme prožívat trápení, a tak si držíme pocity od těla v bezpečné vzdálenosti za použití nesčetných strategií. Věříme, že kdybychom je procítili napřímo, možná bychom se z toho nikdy nedostali.
Avšak v tom spočívá jedna z největších záhad života: z nějakého důvodu, když se přestaneme pokoušet své pocity měnit a manipulovat a prožívat jen ryzí emoce přímo (aniž bychom k nim připojovali nějaký příběh), obvykle se samy přemění. Když si sami povolíme opravdu cítit to, co cítíme, aniž bychom do toho vkládali své vyprávění o tom, co to všechno znamená nebo jak to vyřešit, naskočí přirozený proces, jakýsi příval nadhledu a milosrdenství.
Když jsem tuhle prostou (ale nesnadnou) metodu začala praktikovat, neměla jsem v ni příliš důvěru. Nevěřila jsem, že když nebudu své pocity nějakým způsobem analyzovat nebo je řešit, povede to k něčemu užitečnému. Zdálo se mi to jako ztráta času a ten pocit, co jsem cítila, navíc prodlouží mé špatné pocity. Proč bych to měla dál zažívat a cítit ještě příměji než doposud? Jak tohle může vůbec pomoct?
Když jsem začala praktikovat přímé přijímání svých pocitů, mysl mi pořád dokola říkala, že bez její pomoci to nemůže fungovat, ale ve skutečnosti bylo to, co jsem zažívala, když jsem odložila příběhy ve své mysli, daleko lepší než cokoliv jiného, s čím bych přišla já sama.
Nechte pocity pracovat
Bylo to úžasné. Když jsem dala svým pocitům svolení, aby se samy zažívaly, z nitra ven, samy od sebe se změnily. Jak se ukázalo, pocity samotné mají jistou moudrost a energii. Nemusela jsem být ten, kdo rozhoduje o jejich proměně nebo co s nimi udělám. Vše, co jsem dělala, bylo uhnout jim z cesty a pozvat je, aby byly cítěny. A tak se moje pocity uvolnily a samy se přeměnily.
Když jsem si to prožila přímo a cítila to v těle i v srdci, bez „myšlenkového prostředníka“, moje trápení se zmenšilo. Ironické na tom je, že moje pocity se pak mohly opravdu stát mými učiteli. Byla to úleva, uvědomit si, že pocity se mohou samy přeměnit, aniž bych já sama o to usilovala.
Díky tomuto postupu jsem objevila, že se dokáži odevzdat životu a nepotřebuji záměrně usilovat o nějakou vnitřní změnu nebo si ostražitě hlídat svůj zážitek, aby dospěl k požadovaného výsledku. Zažila jsem, jak funguje tento kouzelný, záhadný proces a zažila jsem milosrdnost, která posouvá věci vpřed, včetně mě.
Kdybych tento krok neučinila, nikdy bych se nesvěřila do řeky života, která nás sune dál, bez ohledu na to, jak se nás naše mysl snaží přesvědčit, že to jsme my, kdo tomu všemu vládne. Tato metoda mě naučila, že synchronizovat se se svým prožitkem a vstoupit do něj je bezpečné. Pak už tam zůstane pouze jedna entita, jeden prožitek, jedno já, a ne nějaký oddělený prožitek, který mám a musím ho ovládnout.
A tak i já jsem objevila, že moje pocity vědí, jak a co potřebují, aby se cítily lépe. Ony to vědí lépe, než bych mohla já, a já se mohu uvolnit a důvěřovat životu, důvěřovat milosrdenství, důvěřovat procesu změny samotné. A to vše se děje samo od sebe...
Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post a je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.
Z angličtiny přeložil Ondřej Horecký
