Komunismus je z principu bankrotářský, říká chartista Miroslav Jirounek

Miroslav Jirounek se narodil v srpnu před 62 lety. Jako nadějný žák ve hře na housle zvítězil v roce 1972 v ústředním kole soutěže LŠU. Z denního studia na Gymnáziu v Mladé Boleslavi byl v roce 1973 vyloučen právě v maturitním ročníku, posléze maturoval při zaměstnání na Gymnáziu Wilhelma Piecka v Praze. V roce 1975 byl přijat k dennímu studiu dirigentství na Konzervatoř v Praze, odkud byl po půl roce studia na základě udání znovu vyloučen pro „postoje nepřátelské socialistickému zřízení“. Jako velmi mladý podepsal Chartu 77. Potom pracoval jako topič. Zeptali jsme se na jeho „báječná léta pod psa“.

Vy jste ukončil ZŠ v roce 1970 – to ještě nebyla Charta. Co se potom dělo?

Rozhodoval jsem se, zda se hlásit po základní škole na konzervatoř jako houslista nebo na gymnázium s tím, že „se potom uvidí“. Ve 3. ročníku studia na gymnáziu jsem zvítězil ve své kategorii sólové hry na housle v Ústředním kole soutěže LŠU a se smyčcovým kvartetem jsme na téže úrovni zvítězili v komorní hře. Studoval jsem zároveň na Gymnáziu v Mladé Boleslavi a z něj jsem byl vyloučen v maturitním ročníku na podzim 1973.

Jak to ve škole zdůvodnili?

To bylo obvykle hodnoceno formulí – „pro nepřátelské postoje k socialistickému zřízení“.

Zastal jsem se spolužáka, který nosil na krku křížek, měl jsem názorové konflikty s fanatickým ředitelem školy. Byl jsem vyloučen ze studia na všech středních školách v republice, což byl vlastně nejtvrdší možný postih podle tehdejších řádů.

V r. 1975 ovšem Československo podepsalo Helsinské dohody a vyloučení ze všech středních škol popíralo garantované právo na vzdělání a bylo s Helsinskými dohodami v přímém rozporu. Podal jsem vždy odvolání, ale poslední instancí byly odbory školství Krajských národních výborů, které byly v těchto věcech přímo kontrolovány krajskými výbory KSČ.

Dva roky jsem pracoval jako dělník, úspěšně složil přijímací zkoušku na Konzervatoř v Praze, obor dirigentství na jaře roku 1975. Když mne přijali, tak opět „někdo“ se dotazoval, jak to že studuji, když jsem byl vyloučen ze všech středních škol! Přišlo udání, přes Krajský výbor KSČ. Konzervatoř hledala důvod, proč mne tedy vyloučit.

Když jsem potom r. 2013 žádal o uznání tzv. třetího odboje, našel jsem doklad o důvodu vyloučení v Ústředním archivu v Praze Chodovci. Bylo zajímavé, že tenkrát tam nebyla formulace, že jsem vyloučen pro nepřátelské postoje, ale uvedli, že jsem „opustil studium“. Nic takového podle školského řádu nebylo možné, ale už tehdy si byli vědomi protiprávnosti svého jednání, a proto užili této formulace. Vůči Helsinským dohodám to bylo těžko obhajitelné.

Potom následovalo několik pracovních profesí, většinou jsem uklízel, pracoval jako topič. 15. ledna roku 1977 jsem podepsal Chartu 77. 

Očekával jste, že režim zareaguje na Chartu nějakým kladným způsobem?

To byla rukavice hozená komunistům do obličeje. Byl to první otevřeně formulovaný postoj vůči režimu, který se zavázal dodržování lidských práv, ale v praxi je popíral.

Kdy pro vás začalo a kdy skončilo období perzekuce?

Perzekuce začala hned po srpnu 1968, měl jsem problémy dostat se už na střední školu. Již tehdy měl někdo zájem, abych nestudoval. Nástup normalizačního režimu byl vlastně okamžitý! A skončilo to až v druhé polovině 80. let, když režimu docházel dech. Pro některé jiné lidi to však trvalo až do konce. Perzekuce byla trvale přítomná.




Kdo vás v životě nejvíc naučil? Existuje nějaký zážitek, který byl …určující? Dokázal jste projít perzekucí a stát se vynikajícím hudebníkem, přestože jste k tomu neměl žádné podmínky.

Co se týče hudby, jsem vděčný dvěma lidem. Byl to můj učitel houslí Josef Novák na LŠU v Mladé Boleslavi.

A na Konzervatoři v Praze byl klíčovou osobou Jan Kasal, můj profesor dirigentství. Statečný, čestný a odvážný chlap. Do poslední chvíle se snažil mne uhájit na škole, když mne vylučovali z denního studia. Jan Kasal měl sám problémy s režimem, věděl, o čem totalitní systém je 

Studium jsem dokončoval formou dálkového studia v letech 1981–86 při občanském povolání topič. Topil jsem v Anežském klášteře a současně studoval konzervatoř. Z Anežského kláštera jsem to měl na konzervatoř blízko, v Rudolfinu byl v učebně 19 krásný Steinway, laskavý vrátný mi vždy půjčil klíče.

Lidé, o jejichž duchovní moudrost jsem se v té době opíral, byli vesměs z evangelických kruhů: PhDr. Ladislav Hejdánek, ThDr. Milan Balabán, ThDr. Jakub Trojan, Ing. Alfréd Kocáb.

Byla to disidentská podpora vůči režimu ve vašem postoji?

Oni byli ve stejné situaci, vesměs ztratili státní souhlas s výkonem povolání, byli na tom velmi podobně. Většinou jsme všichni topili, uklízeli, myli okna.

Vy jste se nehodlal se vzdát a napsal dopis do Ženevy ke komisi OSN pro lidská práva, kopii dopisu zaslal i na československé ministerstvo školství. Kdo vám to poradil?

To mi neporadil nikdo, k tomu jsem se rozhodl sám poté, co jsem se ve Svobodném slově dočetl, jak plníme Helsinské dohody. Tehdy jsem se rozhodl, popsal jsem tu situaci, jak a proč došlo k mému vyloučení ze škol, jakým způsobem to stát zdůvodnil. A poslal jsem to do Komisi pro lidská práva se sídlem v Ženevě. Odpověď sice přímo mně nepřišla (kopii jsem poslal ministrovi školství), a k mému údivu mi následně přišel dopis z Ministerstva školství ČR, že mohu konzervatoř dostudovat, ale už jenom dálkově. Pravděpodobně tam nějaká intervence ze Ženevy nastala anebo si prostě jen nechtěli komplikovat život. Vyhazov z konzervatoře byl formulován natvrdo: „nepřátelský postoj k socialistickému zřízení“ jako důvod vyloučení, což bylo v přímém rozporu s Helsinskými úmluvami. Nemohli to obhájit.  

Komunismus je z principu bankrotářský. Je založen na falešném nároku práv, která právy vůbec nejsou.

Co si myslíte o tom, že někteří lidé ještě dneska říkají, že komunistická myšlenka ve svém jádru byla dobrá, to jen lidé ji pokazili?

To je naprostý nesmysl. Komunismus je z principu bankrotářský. V pravém slova smyslu. Je založen na falešném nároku práv, která právy vůbec nejsou, a naopak na potlačení těch opravdu základních lidských práv, obsažených ve Všeobecné deklaraci. Založen na lidské závisti, násilí, krádeži majetku, věznění nebo popravách. Nemá slušnou etickou základnu, a proto je odsouzen k ekonomickému, kulturnímu a politickému bankrotu.


Neexistoval jediný úspěšný totalitní systém, který by mohl podpořit myšlenku, že komunismus je v jádru správná věc a že se to „jenom nějak pokazilo“. Nesmysl, nehorázná lež. Komunismus je z principu bankrot a tam, kde se drží zuby nehty, jako v Severní Koreji nebo koketuje s levicovými myšlenkami, jako Venezuela, Kuba - vždy skončí hospodářským zhroucením.

Lidská společnost je v podstatě nerovná - a na tom není nic špatného! Obdobně jako v přírodě – neexistuje žádná rovnost. Jsou tam silnější a slabší. Silnější přežívají. A slabší se musejí snažit, a v tom je dynamika vývoje. Vývoj stojí na těch silných, ne na těch slabých.

Silní ovšem musí mít sociální ohledy. Lidská společnost není zvířecí a má-li být dobře založena, musí stát na pevných principech, k nimž patří úcta k pravdě, úcta ke druhé lidské bytosti jako svobodné, ohleduplnost jako základní princip lidského soužití. Všichni, kteří mají dost a kteří jsou nad věcí, musí mít určitý ohled, určitou empatii k těm slabším. Silní mají odpovědnost.

Ale to vůbec neznamená, že by ti slabí měli právo krást majetek, posílat do gulagů, věšet Milady Horákové atd. Neexistuje nic, jako právo těch slabých a méně výkonných krást majetek, ničit existence a posílat lidi do koncentráku! 

Léta nám například ve škole říkali, že každý člověk má právo na práci. To by ovšem znamenalo, že někdo jiný má povinnost takového člověka zaměstnat. Nemá, nikdo není povinen zaměstnávat člověka, který ohrozí jeho podnikání, jeho majetek, jeho existenci. A ochrana majetku je jedním ze základních práv ve Všeobecné deklaraci obsažených.

Komunisté po 40 let usilovně pracovali na prznění české kultury a charakteru společnosti. Václav Černý hovoří o zhroucení české mravnosti po roce 1948. Bude trvat několik generací, dočkáme-li se nápravy.

 

Děkujeme za rozhovor.

Miroslav Jirounek (*1955) koncem 80. a počátkem 90. let pracoval na volné noze jako dirigent a hudební režisér. Natočil 20 hudebních snímků, scénické hudby (Laterna Magica – Odysseus). Dirigoval nebo režíroval hudbu k filmům Juraje Herze, Ludvíka Ráži, Věry Chytilové, Ivo Nováka.  Dirigoval hudbu pro českou expozici na Světové výstavě ve Vancouveru v roce 1987. V letech 1991–1992 byl šéfdirigentem Komorní opery.

V roce 2013 bylo Miroslavu Jirounkovi uděleno Ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu, tzv. III. odboje. Státní uznání bylo zdůvodněno: „Za soustavnou protikomunistickou činnost podporující obnovení svobody a demokracie. V období od ledna 1977 do září 1979 se podílel na koncipování otevřeného dopisu, petic a jiných protikomunistických materiálů vystupujících zejména proti porušování lidských práv totalitním režimem v tehdejším Československu.