Sport je životní kouč. Čemu nás může naučit?

 

„Fyzická aktivita souvisí s nižším množstvím tuku v těle, větší svalovou silou, silnějšími kostmi, zlepšeními u kardiovaskulárního a metabolického zdraví i zlepšeními u duševního zdraví. Fyzická aktivita zmírňuje a předchází stavům, jako úzkost a deprese, a posiluje sebeúctu,“ uvádí se ve zprávě.

Další studie z University of Kansas objevila, že vysokoškolští studenti, kteří sportovali, si vedli daleko lépe ve všech předmětech a měli vyšší pravděpodobnost dokončit školu než jejich neatletičtí spolužáci. Vědci tvrdí, že to nebylo tím, že by tito studenti byli chytřejší, ale tím, že byli víc motivovaní – výsledek životní zkušenosti z hřiště.

Sport nás může lecčemu naučit a uštědřit nám cenné životní lekce. Tady je alespoň pár z nich:

Sport vám pomůže objevit, co to znamená vydat ze sebe co nejvíc – nejenom kvůli sobě, ale i kvůli vašemu týmu, uvádí spisovatelka a bývalá americká olympijská reprezentantka Alexandra Allredová. „Oddáte se tomu, protože chcete vidět, jak jste dobří. A záleží vám na tom, aby se vedlo dobře i vašemu týmu, abyste se všichni mohli posunout na další úroveň,“ píše Allredová.

Allredová se stala v roce 1994, kdy byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, první americkou ženou, která vyhrála olympijské hry v bobování a kterou americký olympijský výbor jmenoval sportovcem roku. Je velkou zastánkyní tělesných cvičení. Sama vyučuje kickbox, bojová umění, sebeobranu, Pilates a další formy pohybu.

Zapálenost je podle ní tím nejdůležitějším přínosem sportu. Toto nadšení pro fyzické zlepšování může u člověka vybudovat sebeúctu, víru v sama sebe a pocit nezávislosti, a to i když naše tělo není zdaleka dokonalé. „Trénuji s jednou ženou, co má jen polovinu plíce. Další klientka má rakovinu. Vždycky jim říkám: Když je vám smutno a pod psa, tohle je přesně to místo, kde máte být.

Robert Herbst býval vyhublý teenager s tak vážnou skoliózou, že ho doktoři varovali, aby už nikdy nic těžkého nezvedal. Neposlechl. Místo toho má na svém kontě 18 světových a 32 národních titulů v silovém trojboji.

Dnes pracuje 59letý Herbst jako advokát v New Yorku, ale pořád tvrdě trénuje a soutěží. „Nejsem už tak dobrý jako kdysi, ale pořád se rád hecuju,“ říká. Sport podle něj nabízí cenná ponaučení, která neplatí zdaleka jen v posilovně. „Ta samá svědomitost, elán a příprava, kterou se naučíte, se přenáší i do zbytku vašeho života,“ tvrdí advokát.

Jako příklad uvádí, že ve sportu i v životě, když čelíme silnému protivníkovi, musíme se vyhecovat a zlepšit se. Možná, že váš sok má navrch, může mít lepší hráče, trenéry nebo vybavení, ale vždycky je šance, že když do toho dáte všechno, všechny výhody protihráče překonáte.

Závodění nás může motivovat vydat ze sebe to nejlepší, ale když se vítězství stane důležitější než samotný sport, k ničemu dobrému to nevede. Herbst byl vloni jedním z těch, kdo dohlíželi na testování atletů na olympiádě v Riu. Říká, že když sportovci přestanou hrát podle pravidel, sport ztrácí svou podstatu a to, proč je tak cenný.

„Lidé chtějí vyhrávat kvůli penězům nebo slávě, ale tohle jsou symptomy tlaku na výhru. Když se vášeň dostane do takovéhoto extrému, už jste někde mimo sport, už to není bezpečný a zdravý způsob vyjádření rivality,“ míní Herbst.

Touha vyhrávat může přerůst do té míry, že nám zatmí soudnost, říká Vassilis Dalakas, profesor sportovního marketingu na California State University–San Marcos. Jedna z jeho studií zjistila, že když je nějaký výrobek svázán s jejich týmem, fanoušci budou tvrdit, že je lepší, a když je produkt svázán s týmem soka, je horší, a to i přesto, že značka výrobku a jeho kvality jsou naprosto totožné.

V extrémních případech může nenávist vůči týmu protihráče přerůst do agrese a násilí. Většina fanoušků tak šílených není, poznamenává Dalakas, ale dodává, že i normální fanoušci mohou zajít příliš daleko. Jedna Dalakasova studie došla k závěru, že fanoušci jsou výrazně méně ochotni darovat peníze někomu potřebnému, když ta osoba nosí tričko s logem týmu jejich soupeře.

„Člověk by mohl namítnout, že tohle není zas až tak hrozné a že je to normální součást sportů, ale v jakém bodě to překročí meze a začneme se chovat méně lidsky?“ ptá se Dalakas.

Prohra bolí, obzvlášť, když jste tvrdě dřeli. Ale Rhett Grametbauer, který se zabývá výzkumem fanoušků NFL (Národní liga amerického fotbalu) tvrdí, že sport je skvělým testovacím hřištěm pro vypořádání se prohrou a nenechání se zlomit.

„Přinutí vás to projít si životními lekcemi, aniž by to pro vás ve skutečnosti mělo nějaké výrazné následky, tedy kromě toho, že prohrajete zápas,“ říká Grametbauer. Prohrávat nechce nikdo, ale přesto to může být cenná zkušenost. Díky tomu si můžeme uvědomit, co musíme změnit nebo zlepšit, abychom příště obstáli. Také to může ukázat, na koho se můžeme v těžkých dobách spolehnout.

Grametbauer navštívil v roce 2013 každý stadión NFL ve Spojených státech, kde hovořil s fanoušky a ptal se jich, co pro něj jejich tým znamená. V průběhu zjistil, že nejsilnější věrnost týmu panuje často v městech, kde domácí obvykle prohrávají. „Lidi spojuje dohromady ta pospolitost při prohrávání v těžkých časech,“ podotýká odborník.

Vyhrát je povznášející, ale sláva je věc pomíjivá. Bývalý obranář amerického fotbalu a nynější pastor Joe Ehrmann vyzývá trenéry na vysokých školách, aby změnili strategii výuky. Ve své přednášce pro TEDx říká, že mladíci jsou naočkováni machismem moderní kultury. Vyrůstají ve víře, že svaly jim přinesou atletické výkony, sexuální úspěchy a ekonomický úspěch.

Ehrmannovo řešení je změnit tuto úzkou definici mužství a zaměřit se místo toho na charakter. Cena muže by se neměla měřit medailemi a poháry, potleskem či vlastnictvím, ale kvalitou jeho vztahů a smysluplností jeho existence, říká bývalý hráč.

Takové pojetí může pomoci připravit mladé muže na život daleko lépe tím, že upustí od výhry za každou cenu a nastaví si laťku výše.

Z angličtiny přeložil Ondřej Horecký; zdroj: