Bojíte se být sami se sebou? Hrůza z vlastní společnosti a role moderních technologií

Je to paradox. Na jednu stranu si myslíme, že každé skořicové latté, které vypijeme, má pro druhé význam a sdílíme každou myšlenku a pocit. Svět si představujeme jako slepě milující matku, která jásá pokaždé, když si poškrábeme svědivou bolístku. A přesto, navzdory našemu dočasnému pocitu vlastní důležitosti, jsme ztratili kontakt se svým niterním pocitem vlastní hodnoty a smyslu své existence.

Svou hodnotu odvozujeme od počtu likeů, které dostáváme na sociálních médiích. Máme pocit, že dokud nám přátelé veřejně nepotvrdí naši hodnotu, nejsme důležití a nikdo nás nemá rád. A když si nikdo neotevře naše fotky v Snapchatu, naše sebeúcta se propadá k bodu mrazu. Jsme na permanentní horské dráze, pohybujeme se mezi pocitem, že lidem na nás záleží a jsme pro ně cenní, a mezi přesvědčením, že jsme budižkničemové a tvorové, kteří si lásku nezaslouží. To všechno je poháněno externím, často neznámým obecenstvem.

Ve věku technologie se hrozíme, že budeme sami. Čas ve své vlastní společnosti považujeme za promarněný, za něco, čemu je se za každou cenu třeba vyhnout. Těch pár okamžiků na konci dne, kdy všechna zařízení konečně vypneme a rozptýlení zmizí, jsou často považována za přinejmenším nudná a přinejhorším za děsivá.

Když dnes narazíme na nějaký užitečný moment, například když pomůžeme někomu cizímu na ulici, místo abychom si tu událost soukromě zpracovali a zamysleli se nad ní, okamžitě to rozhlásíme na sociálních sítích: „#vděk“ nebo „dobrák od kosti“.

A potom čekáme, až virtuální svět zareaguje, až rozhodne, co ta zkušenost bude značit a (a to je nejdůležitější) až nám řekne, co ta událost prozradí o tom, kdo jsme, o naší identitě.

V této historické chvíli se snažíme předběhnout sami sebe a technologie a její nekonečné rozptylování, které přinášejí, nám s tím velkou měrou pomáhají. Úplně se zdá, jakoby cílem bylo doběhnout na konec našich životů bez toho, aniž bychom po cestě strávili aspoň trochu času sami se sebou. Není takový životní cíl tragický?

Chováme se k technologiím, jako by to byl náš spasitel. Představujeme si, že někde uvnitř toho magického a záhadného technologického bludiště leží klíč k našemu štěstí a naplnění, místo, kde se budeme moci konečně usadit a užívat si přítomnost. Náš smartphone nám někdy, někde přinese mír a klid.

Pravdou však je, že pokud nedokážeme tolerovat svou vlastní společnost, nemůžeme ani zažít autentickou duševní pohodu. Můžeme se pouze rozptylovat tak dlouho, než nám dojdou místa, kam se schovat, nebo předměty a zážitky, za nimiž se můžeme ukrývat. Když se honíme za něčím vnějším, abychom dosáhli pocitu úplnosti a sebehodnoty a snažíme se tak učinit naši přítomnost snesitelnější, bude nás čekat pouze a jedině nezdar a trápení.

Nic, co se nachází mimo nás, nás nikdy nedokáže učinit kompletními, ani technologie. Každý duchovní, filozofický a psychologický systém nás nakonec vede zpátky k sobě samým, k té jediné věci, kterou jsme v průběhu našeho hledáním přehlédli. Našim skutečným úkrytem a útočištěm není příští nejlepší aplikace na trhu ani ten nejnašlapanější a nejkrásnější mobil. To my jsme tou konečnou destinací, po které pátráme.

Až příště zase pocítíte nutkání zkontrolovat si telefon nebo se podívat do počítače, abyste vyplnili chvilku nečinnosti, zeptejte se sami sebe:

Jak bych se teď cítil, kdybych tohle nemohl použít?

Co právě teď zažívám, že od toho chci utéct?

Po čem opravdu v této chvíli toužím?

Pokud se nad těmito otázkami zamyslíte, a přesto pak sáhnete po svém technologickém miláčkovi, to je také v pořádku. Co je důležité, je začít měnit uvažování, abyste sami sebe vnímali jako místo, jako destinaci a někoho, s kým chcete být. Nakonec je to právě tento vztah s námi samotnými, co opravdu určuje naši duševní pohodu.

Z angličtiny přeložil Ondřej Horecký; zdroj: