Vytrácí se u lékařů a sester empatie?

Ať už jde o to sdělit čtyřicetiletému muži s rakovinou, že mu zbývá jen pár měsíců života, nebo uchlácholit starší ženu, která se plná úzkosti, zdravotní pracovníci musí být schopni chápat, čím si pacient prochází a adekvátně zareagovat.

Jenže se stále rostoucími požadavky na doktory a sestry a se snahami zkrátit konzultace s pacienty je empatie zatlačována do pozadí potřebou efektivnosti. To však neznamená, že by si pacienti přestali přát, aby byli léčeni s patřičnou péčí a soucitem. Rostoucí počet důkazů nasvědčuje tomu, že tato potřeba není často naplněna.

V románu Jak zabít ptáčka říká Atticus Finch své dceři: „Dokud se na věci nepodíváš z perspektivy druhého člověka, nikdy ho opravdově nepochopíš...musíš si ocitnout v jeho kůži a projít se v ní.“

 

A přesně to je empatie – když se člověk vžije do pocitů druhého. Je k tomu zapotřebí mít soucit, schopnost pochopit pocity druhých a umět na ně reagovat. Empatická reakce často vede k laskavosti.

Empatie není to samé jako soustrast, která se popisuje jako lítost nad bolestí druhého člověka. U soustrasti se po nás nevyžaduje, abychom chápali pohled druhého. Je to automatická, emoční reakce. Ve zdravotní péči nás může soustrast k druhému člověku přemoci až do bodu žalu, který nám zabrání v další pomoci zasaženému jedinci.

Špatná komunikace včetně nedostatku empatického a laskavého chování vyústila v poslední době v rostoucí počet stížností vůči zdravotnickým pracovníkům v Austrálii. Šokující počet případů hrubého zacházení s pacienty ve veřejných britských nemocnicích v letech 2005 až 2009 ukázal, jaké mohou být extrémní následky zanedbání péče, špatné komunikace a nedostatku empatie ve zdravotnictví. V důsledku zanedbání potřebné péče zahynulo více než tři sta osob.

Zpráva, která vyšla následně po oficiálním vyšetřování těchto případů, požadovala zlepšení komunikace mezi zdravotnickými pracovníky a pacienty. Empatie je pro efektivní komunikaci nezbytná. Pro lékaře a zdravotní sestry to znamená, že pacient bude jádrem jejich péče. Tento přístup vede ke zvýšené míře spokojenosti nejenom u pacientů, ale také u doktorů a sester. A co je důležité, empatie je dávána do spojitosti se zlepšením zdravotního stavu pacientů.

K úbytku empatie u zdravotních pracovníků ve velké míře přispívá technologie. Technologie změnily způsob, jakým lékaři a sestry s pacienti komunikují. Protože je nyní méně příležitostí k přímému kontaktu s pacienty, oslabuje se schopnost vyvinout si s nimi bližší vztah, není tolik času na monitorování neverbální komunikace a na zjištění zpětné vazby od pacientů.

Například dotek je z historického hlediska důležitou součástí práce sester. Třeba když sestřička drží ruku pacienta, aby mu zkontrolovala tep, přispívá to k propojení, které podle výzkumů uvolňuje hormon oxytocin, který způsobuje, že se cítíme dobře.

Jenže dnes už se tep manuálně takřka nezjišťuje. Ruce nahradily detektory srdečního rytmu, které se nasadí pacientovi na prst. Počítačové přístroje na kolečkách vytváří pro sestry fyzickou překážku, když je musí používat k předepisování léků a k přístupu k dokumentům. Pohovory s pacienty přes mobilní telefon zase likvidují příležitost, aby se sestry s pacientem fyzicky viděly a vytvořily si s ním osobní kontakt.

Zatímco v minulosti držela sestřička při bolestivých procedurách pacientovi ruku a chlácholila jej laskavými slovy, dnes se často používá virtuální realita, aby odvedla pozornost osoby procházející zákrokem. Rovněž výuka často probíhá za použití simulační technologie, kdy studenti a studentky jednají ne se skutečnou lidskou bytostí, ale s počítačovými figurínami.

Přirozeně, je těžké reagovat na figurínu stejně jako na pacienta s emocionálními potřebami. Studenti pak mají v reálném nemocničním prostředí problém zapojit žádané komunikační dovednosti, zejména pak empatii.

Univerzitní programy jsou často velmi obsažné a absolventi musí splnit řadu profesních dovedností. Výsledkem může někdy být, že se studenti ve zdravotních oborech zaměřují hlavně na klinické a technické dovednosti na úkor kvalitní komunikace.

Technologie navíc vybízí k multitaskingu, což je skvělé pro výkon, ale může lékaře a sestry odradit od důležité osobní komunikace s pacienty. Dobré komunikaci musí učit vzoroví pracovníci a je třeba ji vyučovat jak na univerzitách, tak v nemocnicích.

Potřebujeme lépe pochopit, jak lze empatii u zdravotních pracovníků rozvíjet a rovněž je třeba intenzivnějšího výzkumu, abychom zjistili, jak lze současnou situaci změnit. To nejpodstatnější však je, abychom naslouchali našim pacientům.

Z angličtiny přeložil Ondřej Horecký: