Rozhovor: Dramaturg David Košťák a režisérka Alžběta Burianová o hře Srdce patří za mříže

Pro dramatika Davida Košťáka byla příprava hry silnou osobní zkušeností a stejně tak i pro Alžbětu Burianovou. Usedli jsme ještě před premiérou představení k rozhovoru v kavárně Švandova divadla, abychom pohovořili o pohnutkách, které stály za jejich uměleckou tvorbou.

Alžběta Burianová: Pravdou je, že jsme od divadla dostali zadání, že má vzniknout autorský text na téma násilí. Mám pocit, že první krok byl, že jsme si definovali, že se chceme zabývat násilím, které je nepřímé, kdy mezi mnou a tím člověkem, který se násilí dopouští, stojí řada dalších lidí nebo společností, a já nevidím ten přímý dopad.

V inscenaci sledujeme více témat, ale hlavním tématem je transplantační turistika do Číny. Vedle toho řešíme běžná spotřebitelská rozhodnutí, kdy si člověk koupí nějaký výrobek a měl by se zajímat o to, jakým způsobem by měl být vyrobený. Jestli neznečišťuje životní prostředí a v jakých podmínkách pracují lidé, kteří ho vyrábějí. Myslím, že to bylo v době, kdy byla v Praze už podruhé výstava lidských těl.

David Košťák: Bylo to v době, kdy se hodně mluvilo o transplantační turistice. Jednalo se o rozhovor s ředitelem anglické pobočky Epoch Times Zbyňkem Zahálkou na DvTv.

Alžběta Burianová: To byl odpichový moment. Viděli jsme to jeden den večer a potom jsme si o tom začali mezi sebou povídat a řekli jsme si, že by to bylo zajímavé téma na zpracování.

David Košťák: To byl rozhovor, co toho zanechal dost ve více lidech. Nedávno jsem se bavil s jinými divadelníky, kteří na to vzpomínali také, že by se toho rádi dotkli, a byli překvapení tím, že se to už dělá ve Švandově divadle.

Od začátku jsme věděli, že chceme dělat hru o násilí, které je spíše nepřímé, kdy člověk má nevědomky vliv na život jiných lidí, a přišlo nám, že transplantační turistika je vrcholem toho ledovce. Člověk touhou zachránit si vlastní život vyvolává poptávku po agresi, která vzniká někde jinde. Ač je to z úmyslu záchrany vlastního života, který nikdo nemůže kritizovat, vyvolává takový efekt na druhé straně.

Tehdy jsme se věnovali problematice praktikujících Falun Gongu nebo potírání duchovního hnutí Falun Gong v Číně a zjistili jsme, že je to provázané s výstavou Bodies.

Alžběta Burianová: Čerpali jsme také z knihy Jatka od spisovatele Ethana Gutmanna.

David Košťák: Zároveň jsou s tím spojené česko-čínské vztahy, což nám přišlo zajímavé a aktuální. Ve hře máme například postavu krtečka, který odcestuje za pandou do Číny. Jsou to věci divadelně zajímavé a nabízejí možnost oslovit i diváka, který je touto problematikou dosud nepoznamenaný a trošku podprahovou formou ho přimět se o téma zajímat.

Měl jsem tu čest se v Praze osobně setkat jak se spisovatelem Ethanem Gutmannem tak bývalým kanadským ministrem zahraničí Davidem Kilgourem, kteří oblast čínské transplantační chirurgie dlouhodobě sledují a přinesli první fakta a vyšetřovací zprávy. Jak jsem pochopil, vy jste jejich zprávy během příprav hry také studovali.

David Košťák: Ano. Člověk si potom říká, jak on sám může pomoci. Nedávno jsem viděl například výpověď dívky ze Severní Koreje, která vyprávěla o svých životních zkušenostech. Když se jí ptali, co mohou lidé udělat pro to, aby nějak pomohli změnit stávající situace, odpověděla, ať o tom co nejvíc mluví, protože čím víc lidí o tom bude vědět, čím více se na to upozorní, tím méně se takové věci budou moci dít.

Odkud k vám vlastně poprvé přišly informace o pozadí čínské transplantační turistiky, respektive obvinění, že tamní vojenské nemocnice zneužívají vězně svědomí z duchovního hnutí Falun Gong jako nedobrovolné dárce orgánů?

Alžběta Burianová: No já jsem to vlastně poprvé zjistila skrze výstavu Bodies. Když tady byla výstava poprvé, myslela jsem si, že nejvíce problematickou skutečností je to, že tam jsou mrtví lidé a je pravděpodobné, že se jedná o politické vězně. Spojitost s transplantacemi orgánů ke mně dorazila jako taková fáma.

Uvědomění si toho, že se ke mně takové informace dostanou v podobě zvěsti, nad kterou mávnu rukou, mně tak nějak tnulo a vybudilo to ve mně zájem se o věc více zajímat. I tuhle skutečnost v inscenaci problematizujeme, že není úplně snadné se dobírat pravdy a člověk je zavalený různými nepravdivými informacemi, hoaxy a manipulacemi.

Protože jsme se dostali k výstavě těl a transplantační turistice, objevili jsme téma Falun Gongu. Zrovna včera jsme dostali otázku, proč jsme si vybrali zobrazit ve hře problematiku pronásledování duchovního hnutí Falun Gong čínským režimem. Protože je to apolitické a mírumilovné hnutí, má pravidla buddhistické morálky, pravdivost a toleranci. Jak jsme si to zjišťovali, byl jeho vývoj v Číně neuvěřitelný. Nejprve byl masově podporovaný, až se to totálně zilegalizovalo.

David Košťák: Zákaz literatury Falun Gongu v Číně vyšel záhy poté, co zakladatel Falun Gongu nechtěl spolupracovat s režimem. Bylo to něco, co se nedalo regulovat, a v tu chvíli to bylo pro režim nebezpečné. Je to věc, která je apolitická, a přesto se může znelíbit režimu, protože nespolupracuje.

Jak toto téma přenášíte do divadelní inscenace?

David Košťák: V inscenaci se tomu věnujeme, ale nesnažíme se zodpovědět na všechny otázky nebo dělat historickou přednášku. Vybrali jsme si osobní příběh, o němž doufáme, že má možnost oslovit člověka na osobní rovině, tak aby se o problematiku zajímal.

V příběhu máme postavu muže, který přichází do Čech, protože tu slyší tlukot srdce svého otce. Přichází sem, aby si ho ještě jednou naposledy poslechl. Je to člověk, který je nepřímou obětí transplantační turistiky. Syn otce, který byl tímhle způsobem obětován. Jde také na výstavu Bodies, aby mezi vystavovanými těly našel své druhy.

Alžběta Burianová: Je frustrovaný pocitem nespravedlnosti, protože vidí, že za ty zločiny nikdo nezaplatil. Ocitá se ve zdejším prostředí, kde jde na tu výstavu, a nikdo o tom neví a vlastně se to nijak neřeší.

David Košťák: Ta postava bojuje s něčím, co nemá tvář, což mi na celém tématu přišlo nejděsivější. Násilí, které je ve své podstatě neviditelné, nemá konkrétního člověka, proti němuž byl se dalo nějak bojovat, protože tohle je obrovská organizovaná struktura.

David Košťák: Zatím jsme měli pouze generální zkoušku před lidmi z divadla a televizí NTD, reakce byly velmi příjemné. Chtěli jsme k tématu přistupovat tak, aby měl možnost zasáhnout českého diváka. Je problém v tom, že český divák se vážných témat trošku bojí, musíte na něj opatrně, je velmi cynický.

Protože téma otevíráme tímhle způsobem a dostáváme se k vážnějším polohám, nevěděli jsme, jestli to tímhle způsobem bude moci zapůsobit. Když hru zkoušíme dlouho, máme k ní víceméně racionální přístup a už nedokážeme efekt sledovat na emocionální rovině. Ale reakce ze včerejška byly pozitivní v tom směru, že inscenace dokáže diváka zasáhnout.

Alžběta Burianová: Spíš se bojí vážnosti a patosu. Je vůči vážným tématům obezřetný.

David Košťák: Mám pocit, že když jde člověk cestou, která je realistická 1:1, tak se divák vůči tomu tématu snáz zapouzdří. Když je to v rámci umělecké licence, která tomu umožňuje mít i nadhled a člověku umožňuje nad tou věcí racionálně přemýšlet, funguje to lépe než ho nějak emocionálně znásilňovat. Člověk má pak možnost se nad tím zamyslet a zajímat se.

Alžběta Burianová: Další věcí je to, že jsme se snažili, aby to nebylo moralizující. Abychom se netvářili, že víme, jaké je přesně východisko z té situace. Teď nemyslím jen problematiku transplantační turistiky, ale všechna témata, která ve hře máme. Například bod, kdy si člověk říká, co vlastně on sám zmůže, a začne být cynický a nebude dělat raději vůbec nic.

David Košťák: Je to skepticismus podle mě.

Alžběta Burianová: Já si myslím, že to může fungovat jako obranná reakce.

David Košťák: Je to asi obojí. Lidé se bojí absolutní pravdy nebo jí nevěří. Nikoho nepovažují za nositele pravdy. Bavil jsem se o tom s kamarády, kteří se tématem nějakou dobu zabývali, a člověk má tendenci těm zprávám okolo výstavy těl moc nevěřit. Když si čtu knihu Jatka od Ethana Gutmanna, nacházím tam řadu alarmujících informací, ale i tak má člověk určitou tendenci věcem nedůvěřovat. Kvůli tomu se trochu bojím reakcí.

David Košťák: Ne.

Alžběta Burianová: Vůbec ne.

David Košťák: Až teď, když se o tom začalo mluvit, mi kamarádka z Lidovek říkala, že reakce lidí, kteří výstavu vedou, mohou být dost nepříjemné, protože se s tím sama potýkala v rámci reakcí na její článek. Chtěli se s ní sejít a osobně si to vyříkat, neposkytli jí žádné materiály a nechtěli to probírat veřejně. Byla zvědavá, jak budou reagovat na naši hru. Osobně oceňuji vedení divadla, protože jsme se báli, nakolik bude divadlo chtít jít do takovéto kontroverze co se týče propagace. Obchodní oddělení, které inscenaci prodává, nás požádalo, abychom se o těchto věcech více zmiňovali. Čím dál více se potkáváme s lidmi, kterým může inscenace v tomto směru pomoci.

Je třeba co nejvíce zmiňovat, o čem inscenace je, protože to jinak nemá smysl, pokud bychom se báli vyvolat diskusi.

David Košťák: Obával jsem se toho z pozice mladého člověka, který se tématem nezabývá dlouho. Když jsme oslovovali české příznivce Falun Gongu, báli jsme se toho, že bude hodně výhrad vůči tomu, jakým způsobem se to zpracovává. Reakce na představení však jsou velmi příjemné. Je hodně těžké najít tu míru informativnosti a umělecké licence.

Alžběta Burianová: Měla jsem obavu, aby to pro lidi, pro které je to téma nějakým způsobem osobní nebo se tím více zabývají, nebylo urážlivé. Máme tam i humorné pasáže a měla jsem obavu aby se to někoho nedotklo, ve smyslu, že se tím tématem zachází necitlivě.

David Košťák: Zároveň je to snadno napadnutelné. Lidé mají tendenci věci zpochybňovat.

Alžběta Burianová: Dokud není stoprocentní důkaz...

David Košťák: Nechtěl jsem aby si lidé mysleli, že jdeme s absolutní pravdou. Naším cílem není přijít a říct: je to takhle a takhle, ale poukázat na ty věci a přimět lidi se o téma více zajímat. Byli bychom rádi, aby inscenace téma spíše otevírala než pojmenovala.