Klára Cibulková a Martina Krátká, Srdce patří za mříže. (foto Štěpán Wait)
Pro dramatika Davida Košťáka byla příprava hry silnou osobní zkušeností, což ukazuje i jeho nedávný příspěvek na osobních facebookových stránkách.
„Nad tímhle příspěvkem uvažuji už pár dní. Týká se inscenace Srdce patří za mříže, kterou připravuji pro Švandovo divadlo. A nyní mám pocit, že je ho třeba. Dříve, než se začne hodnotit její kvalita a kritiky přehluší to, co je pro mě podstatné. Mnozí, kdo mě znají, ví, že nejsem nijak angažovaný člověk. Ale díky tomuto textu jsem se rok zabýval tematikou porušování lidských práv, konkrétně zacházení s politickými vězni v Číně, s jejichž orgány se podniká zvrácená transplantační turistika, jejichž těla jsou vystavována na senzacechtivé výstavě, která se schovává za naučnou podívanou.
A nyní se kolem inscenace roztočil kolotoč zájmu, jehož výsledkem je například reportáž televize, která necenzurovaně vysílá do Číny jako jeden z režimem nemanipulovaných zdrojů informací. Chci k tomu jen říct, že jsou chvíle, kdy jsem upřímně rád a až pateticky hluboce vděčný za to, že se mohu věnovat práci, která mi umožňuje hovořit o tématech, o kterých by se podle mne hovořit mělo. Jsem vděčný těm kolegům z divadla, kteří tuto potřebu vnímají podobně, a kteří nepodceňují společenskou funkci divadla.
Jako pro autora textu, jehož vznik Švandovo divadlo umožnilo, je to pro mě ještě důležitější. Už teď jej považuji za jednu ze svých nejzásadnějších profesních zkušeností. Nikoliv kvůli kvalitám, které si nedovoluji posuzovat, ale kvůli obsahu. Kvůli tématu, které jsem měl možnost zpracovat, kterému divadlo umožňuje nahlas zaznít a kterému tak umožňuje se i dostat k lidem, kteří některé informace možná uslyší poprvé.
Přátelé... jsem ještě malé pívo, vedle svých kolegů, ale dokud budu mít možnost dělat takové divadlo, tak pěnit nepřestanu,“ napsal David Košťák.
Inscenace Švandova divadla Srdce patří za mříže. (foto Štěpán Wait)
O představení
Inscenace reflektuje nejkontroverznější případy osmnáct let dlouhého pronásledování duchovního hnutí Falun Gong, v Číně. Hlavní kostra příběhu je založená na příjezdu Číňana do Prahy, který zde hledá srdce svého otce, jenž zemřel ve vězení a jehož srdce bylo transplantováno někomu z České republiky. Přichází také na výstavu Body The Exhibition, aby na ní hledal těla svých příbuzných, kteří zmizeli ve vězeňském systému jako vězni svědomí. Pohled Číňana na nepotrestané zločiny je samozřejmě tristní.
Podle mých vědomostí se jedná o první případ na světě, kdy někdo mimo okruh pronásledovaných lidí sepsal a nazkoušel divadelní inscenaci na toto téma. Už jen proto si zaslouží naši pozornost.
Jak také prozrazují autoři a herci, toto téma je značně opomíjeno médii. Kvůli čemuž se o něm nemůže vést dostatečná společenská diskuse. „Co mě hodně zajímá, je skrytá agrese a manipulace, kterých se při zkoušení dotýkáme. A celé to téma pronásledování lidí praktikujících Falun Gong a transplantační turistiky v Číně je zrůdné. A málo se o tom ví, i já jsem se mnoho informací dozvěděla až teď,“ komentuje svou čerstvou zkušenost Klára Cibulková.
Více o představení naleznete zde.
Čtěte také:
(Video) Čína bez cenzury – Jsou plastinovaná těla zavraždění čínští vězni svědomí?
Body The Exhibition: Do těl musejí být vstříknuty konzervační látky do 48 hodin po smrti
