„Lidová hádanka: Je soudeček bez obrouček a v něm dvojí víno, a přece se nesmíchá. Co je to?“
Jakou cestu urazí vajíčko na náš stůl, než je rozklepneme a použijeme pro naše kuchyňské a stravovací účely?
Na krabicích v marketech někteří čteme zdroj původu vajíček – „Vejce nosnic z podestýlky“, „Vejce nosnic v klecích“ nebo „Vejce od nosnic v halách“.
Ti, které zajímá zdroj této oválné potraviny, si mohou vybrat nákup podle zdroje. A jiným zase nezáleží na tom, odkud vejce jsou, zajímá je pouze jejich cena.
Někteří lidé coby vegani přestali tuto oválnou potravinu jíst vůbec, některé zase zajímá, jak se dotyčný kur domácí cítil během snášení svého vajíčka.
Nejen z videí na YouTube je znát dopad chovu na dotyčného opeřence, ale i ti, kteří si osobně takového ptáka odkoupili na „domácí zabití“, mohli konstatovat, že nebohá slípka „neumí stát, chodit, hrabat ani zobat". A o peří na těle si může nechat zdát jenom krátký sen.
Na stránkách Svobody zvířat se ještě předloni uvádělo, že je dosud stále ještě 14 zemí v EU, kde jsou „slepice chovány v holých nezdokonalených klecích“.
„Zachránili jsme 8 slepic,“ uvádí se dále na stránkách o jedné epizodě. „Nezemřou v kleci ani na jatkách. Odvezli jsme je... do nových domovů. Teď mohou roztáhnout křídla a běžet. Mají slunce místo umělého osvětlení. Čerstvý vzduch místo ventilátorů. Slabší mohou uniknout před silnějšími.“
Kur domácí, jak správně slepice nazývá, pochází pravděpodobně z původního kura bankivského, bažantovitého ptáka z východní Asie. Své domácí jméno získala od hospodářů v Čechách i na Moravě, kde ji nazývají slípkou, slépkou, kurou anebo kůrou. Chována byla pro maso i vejce, pro vajíčka zejména.
S blížícími se velikonočními svátky poptávka po jejích vejcích stoupá, neboť vejce se již dávno stalo symbolem plodnosti a těchto jarních svátků. Během snášení svého vejce v kukani vydává slepice patřičný hlahol, který zkušení hospodáři zaznamenávají jako přibyvší vajíčko.
Na straně druhé bývá slepice posmívána jako jeden z nehloupějších ptáků po blbounovi nejapném, který byl už kdysi vyhuben.
Zpívající kur
Domácí slepice vstává s rozbřeskem denního světla a chodí se pást, hrabat a shánět potravu. A krákorá. Jakmile přijde hospodář na dvůr, je to pro ni zvěst, že dostane nasypáno dobré zrní. Se západem slunce usedá na bidlo v kurníku a takzvaně hřaduje, strčí hlavu pod křídlo a stojíc na jedné noze spí.
Slepice dokonce umí zčásti i létat. Když se jí podaří vzlétnout na plot a přeletět k sousedovi, udělá hospodář opatření, že jí doslova „přistřihne křídla". Nůžkami jí zkrátí letky a – slepice už k sousedům nepřeletí.
Na kvočnu s kuřátky je potěšení pohledět. Slepice v roli matky zcela změní svůj hlas a kvoká, zatímco malá žlutá kuřátka hledají úkryt a teplo v jejím načepýřeném peří. Kvočna vodí své početné děti hledat potravu a hrabat. Jednou na dvoře se jedno kuřátko opozdilo a ztratilo matku z dohledu. Zděšený malý zobáček vydával tak pronikavé pípání, že byl slyšet snad až za humny.
Na rozdíl od slepic zavřených v klecích domácí slepice pozná svit slunce a kromě drobných půtek o krmivo si užívá volnosti.
Někdy nastane ta situace, kdy slepice zazpívá. Že jste ji nikdy neslyšeli zpívat?
Na dvoře takový okamžik občas nastane. V odpoledním slunci se kur jakoby zastaví v pohybu, přestane shánět a hrabat. Postaví se na jednu nohu, nastaví tvář slunečním paprskům – začne prozpěvovat. Nedělá nic, jenom zpívá táhlým hlasem – koooo ko ko!
Malé dítě se zeptá: Co to slepička dělá?
A matka-hospodyně odpoví: To zpívá.
Dítě se znovu zeptá: A jaktože zpívá?
Odpověď zní: No, protože je spokojená.
Můžeme si přát více takových spokojených slípek?
Necháme je opět žít volně, bez klecí?
Zkusme se nad tím velikonočně zamyslet.
