Taneční řehole – nechat se vést

M. D.: Tanec začínal vlastně od nejnižší třídy. Protože to byl pracující lid, který si po práci potřeboval odpočinout, načerpat síly, pobavit se. Posléze i ta vyšší společnost zjistila, že tančit je bezvadná věc. Potom se šířil do vyšších kruhů.

Na začátku to nebylo jen tak, aby muž držel ženu. Prapůvodní tance byly spíš řadové, pochodové. Dvorní dámy měly neforemné šaty, při tanci se dvořané drželi za konečky prstů. Tančili polku, waltz-boston, valetu a vojenský two-step. Páry tančily sestavu, ve které se navzájem střídaly, to byla například čtverylka. Původně dvořanské tance moc rychlé nebyly. Tanečníci chodili v řadách a vyměňovali si místa.

Pak to „rozčísnul“ valčík. Valčík byl rychlý. U valčíku už nešlo stát daleko od sebe. Byl to první tanec, kdy najednou muž držel ženu v náručí.  Počátky valčíku sahají až do 12. století, má nejdelší historii vývoje. V 18. století si jej oblíbili na bavorském a rakouském venkově. Později zaujal i šlechtu. Tehdy pozměnili tempo i choreografii, a z valčíku se tak stalo spanilé klouzání po parketu.

Tanec narazil u církve, zejména u papeže. Náhle byli lidé z páru proti sobě, měli oční kontakt, drželi se u sebe. Znenáhla i oblečení bylo jiné, sukně se zkrátily a ženám byly vidět kotníky. Církev se pozastavovala nad tím, že muž a žena se nejen lehce dotýkají rukou, ale dokonce jsou při tanci v objetí. Zpočátku valčík na krátkou dobu zakázali, zejména papež byl proti.

Obliba valčíku však naštěstí byla obrovská. Vídeňský valčík roku 1814–1815 vzal dokonce útokem i vídeňský kongres a vídeňský císařský dvůr uznal tento tanec za vhodný a přijatelný.

Nakonec tři země spolu vedly spor, kde vlastně valčík vznikl. Itálie, Francie a Rakousko bojovaly o prvenství. Rakušáci vyhráli. (smích)

To je spojeno s rozvojem tanců, jak byly popsané. Tance vycházejí z lidu. Teprve až střední nebo vyšší třída to nějakým způsobem popsala. Tance přepsali do figur a přiřadili jim hudbu, tempo.

V tanečních říkáme dospělým: Chlapi, teď máte jedinečnou možnost to převzít. Zatímco doma vládne žena, v tanečních by vás měla poslouchat. (smích)

Povinné taneční hodiny jsou naordinovány snad jen u nás v Česku. Nikde ve světě nemají tak hromadnou výuku studentů na středních školách jako u nás. Je to možná pozůstatek z doby komunistické éry, tehdy bylo vše organizované, takže masově se tedy chodilo i do tanečních. Když jsme chodili na gympl, snad ani neexistovalo, aby se někdo nezúčastnil tanečních. Jednou v té době jsme byli v Rakousku, šli jsme se tam ze zvědavosti podívat na jejich taneční. A byli jsme překvapeni, když jsme viděli jen několik tanečních párů v malinké tělocvičně. Oblečeni byli v džínách a v tričku. Pan taneční mistr tam předvedl 4 kroky a pustil jim kousek hudby, aby si kroky vyzkoušeli s hudbou, a pak zase jim ukázal část – to celé trvalo asi 45 minut. Tou dobou u nás taneční trvaly asi 2,5 hodiny. A byla to taková společenská záležitost. Dnes si mladí možná také jdou zaplatit malou soukromou hodinu, když se potřebují naučit tanec na ples, a také mají jiné zájmy.

Prodloužená tanečních – to bývá delší akce. Bývala vždy považována za slavnostnější večer, kdy se do tanečních pozvali i rodiče nebo příbuzní, aby se podívali na svoje dítko, jak se mu v tanci daří. Dřív bývaly prodloužené dvě, teď bývá už jen jednou. Všechno se zkracuje. Někdy je tematicky zaměřená, třeba na rock and roll, country tance… To už mají tanečníci za sebou asi 6 lekcí, něco se naučili.

Věneček bývá na závěr – je to vlastně slavnostní závěrečný ples na konci taneční sezóny. Plesová sezóna končívá na jaře, má už příchuť jara, proto ten věneček. Dávají se drobné dárečky. Dívky většinou připraví pro kluka mašličku do klopy nebo mu něco vyrobí. V dnešní době však chtít po dívkách, aby něco tvořily… většinou koupí plyšáka. Kluci nosí květiny.

Snažíme se naladit děti k tomu, že by se měly k sobě slušně chovat, dodržovat etiketu a pravidla. Že kluci mají dívku bavit, i témata jim radíme. Některé to velmi baví. Dostanou se ze školního prostředí a přijdou někam, kam se mají pěkně společensky obléci. A už to oblečení je přiměje, aby jinak uvažovali, jinak se chovali. Ale dobu, kdy nás zaplavuje technika, člověk nezastaví. Stává se, že i při tanci mladí vytáhnou mobil z kapsy a telefonují…

Tu by dneska nikdo nezaplatil. Dlouho se používala, hráli třeba tři muzikanti. Například ve Velkém Meziříčí přetrvávaly taneční s živou hudbou poměrně dlouho. Při mých tanečních už ne. Ale když mi bylo tak 10-12 let, tam ještě hráli. Byla to nádhera.

Když v tanečních na parketě něco vykládáte a poprosíte kapelu, aby zahrála, a když třeba hrají rychle, poprosíte je, ať zpomalí. Když se děti učily kroky, tak zpomalili, a kroky je lektor naučil při hudbě. Kapela již byla zkušená a dovedla to perfektně ovládat. Jsou to nostalgické vzpomínky. Když se dneska používá technika, také vám tempo může zpomalit, jak potřebujete. Donesete flash disk a jen vybíráte hudbu, kterou si zpomalujete nebo zrychlujete na počítači... V Praze se dělávaly taneční besedy.

Jde o sled tanců, řadových i kolových, kdy se tančí polka i valčík v různých sekvencích. Je to něco jako předtančení nebo vystoupení. Má úplný program a přesně popsané části, jak následují za sebou. Tančit musí nejméně 4 páry. Partneři se při tom mohou vyměnit. Celé to trvá asi 20 minut a má danou strukturu. Vzniklo to asi v té době, kdy se v Praze tančila polka. Měšťanské besedy pořádaly tato svoje setkání a tančilo se.

Dneska málokdo vydrží u jedné činnosti. Aby se jí věnoval třeba 10 let, to je ojedinělost.

Mladí těkají sem tam… Mladé lidi taneční lekce trochu „přibrzdí“ a oni pak dokážou ty 3 měsíce chodit na jedno místo každý týden. Když dochodí, mají z toho radost. Seznámí se tam s dalšími lidmi, někteří pak chodí do pokračovacích tanečních.

Základní taneční asi u nás budoucnost stále mají.

Jsou hravé, temperamentní a hlavně – jsou mladé. Historicky nejdřív byly popsány standardní tance, ty „pomalejší“, i když v uvozovkách. Nejprve přišel předchůdce waltzu, waltz-boston. Původně se netančil v páru. Lidé šli vedle sebe a drželi se za ruce v promenádě. Kroužili a probíhali různými kroky. Potom přišly foxtroty a rozvíjelo se tango. To jsou všechno tance starší, ale proto je nám ta latinská Amerika bližší. Je modernější, jsou to rytmické tance, bližší naší době. Figury jsou více erotičtější. Má to jasnou rytmiku, ženy to možná víc baví, nemusí být tak zahalené…

Kroky nejsou těžké, tak náročné, striktně dané. Člověk se při nich cítí uvolněnější. Zatímco při standardních tancích musíte držet tělo zpevněné. Mladí raději tančí cha-chu, sambu.

Jazz, charleston, jive – to nám přinesli černoši, jsou africké.

Pokud vím, zumba je spojení aerobiku a latinsko-amerických tanců. Z historky vysvítá, že jistý závodní tanečník, který vedl latinsko-americké tance, také vedl zároveň i kurzy aerobiku. A jednoho dne přišel na hodinu aerobiku a zjistil, že s sebou nemá hudbu na aerobik! Měl s sebou jen cédéčka na tu latinu. On tam použil tyto nahrávky a udělal náhradní cvičení.

Myslím, že je to pro lidi přirozené. Pokud je člověk zvyklý na aerobik a je pohybově nadaný, rád si najde možnost zatančit si tance, ke kterým nikde jinde nemá přístup. V kurzech je jich spousta. Z různých důvodů ne všichni chodili do tanečních. Ale přitom ta hudba je pěkná a rytmická. Pokud máte sluch a smysl pro rytmus, tak se vám to zákonitě musí líbit více než aerobik. Protože aerobik je jedna rytmizace, jedna rychlost – „duc duc duc“, hodinu a půl, rytmus pořád stejný. Kdežto tance jsou každý jiný. Každý z těch tanců má jinou rytmizaci, má jinou melodii.
  

Myslím, že teď zumbě „šlape na paty“ tančení pouze pro ženy. Ženy tancují standardní latinsko-americké tance tak, jak vypadají, jak se mají tančit - ale bez partnera. Ony tančí svoje ženské kroky – a to je teď hodně oblíbené. V kurzu je jich spousta. V Praze o zumbě už není slyšet, ale tance pro ženy vládnou.

Výrazným prvkem je společenské oblečení. Dospělí mají čím dál větší zájem o výuku tance. Zájem roste s věkem. Po dvacítce je jich minimum, ale začínají chodit kolem 30. roku a víc. Chodí i 60- i 70letí. Je to asi příjemné trávení volného času s partnery. Třeba jednou týdně posedět, popít, pobavit se ve skupině, s kamarády. Výrazným prvkem tohoto zájmu je, že se páry, zejména ženy, mohou pěkně obléknout. Máte příležitost vzít na sebe společenské šaty, boty s podpatky. V divadle jsou také třeba hezky oblečení, ale do divadla přijdete, sednete si do hlediště, a zase odejdete. Kdežto v tanečních máte možnost se v šatech i projít! (smích)

Soutěžní tance jsou tak trochu nespravedlivé v tom, že rozhodující je tanečník, ne tanečnice. Body sbírá vždy jen partner. Pokud partner skončí, tak je na vás, s kým budete tancovat. Můžete se tak potkat se začátečníkem nebo s někým z mezinárodní třídy. U dámy to je jedno. Samozřejmě, začátečnici si mezinárodní tanečník nevybere! Ale křížky a body sbírá stále jen partner.

Soutěží se samba, cha-cha, jive, paso doble, rumba – soutěžní tance jsou již mírně upravené, aby se daly hodnotit. Musí být popsané, mít figury, aby porotci měli co hodnotit. Když Britové upravili tyto tance, původní národy, jimž náležely, byly naštvané. Protože jim z nich udělali úplně jiné tance.

Proto samba v Rio de Janeiru se nedá srovnávat se sambou soutěžní, v našich tanečních. Je jiná.

V první řadě se závodí ve 2 kategoriích. Jsou to na jedné straně standardní tance a na straně druhé latinsko-americké tance. Také se tomu říká sportovní tanec, dřív to byl společenský tanec. Tanečníci jsou rozděleni do věkových kategorií. Začíná se už od malých dětí, od šesti let. Pak jsou junioři, mládež a dospělí. V každé věkové kategorii jsou ještě další úrovně. Když začínáte, jste „déčko“, pak „céčko“ až po „áčko“. Mezinárodní kategorie je „M“. Abyste mohli přeskočit do vyšší kategorie, musíte nasbírat určitý počet bodů. Za každý poražený pár získáte bod, a určitý počet finálových umístění. Přihlášené soutěžní páry mají za úkol odtančit pět tanců v jednom kole.  Porota rozdává křížky. Za každý tanec může pár dostat jeden postupový křížek do dalšího kola od jednoho porotce.  Postupuje se kolo za kolem až do finále, kde obvykle tančí 6 nejlepších párů.

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se objevují dva kolové tance, jež představily párový tanec v těsnějším fyzickém kontaktu.

Kromě valčíku „hvězdou“ tanců tohoto období byla polka, která vznikla na území Čech. Původně se jí říkalo maděra, ale podle svého polovičního rytmu byla nazývána půlka – a z toho polka. Polka je český národní tanec, na který můžeme být právem hrdí. Byl to původně sedlácký tanec z východních Čech. Polkou se nazývá proto, že v češtině znamená poloviční krok. Hudba se hraje převážně ve 4/4 taktu a tanec se tančí na dvě doby. Polka pro svou jednoduchost a temperament záhy ovládla i taneční sály Francie a postupně i ostatní země Evropy. Po 2.světové válce si ji oblíbili i za „velkou louží“. Byla tak populární, že vše se dělalo „ala polka“. Nelze nevzpomenout na nejslavnější českou polku, kterou složil Jaromír Vejvoda, jež se dočkala vícero překladů do jiných jazyků – nazývá se Škoda lásky.