Zástěry jako součást oděvu od starého Egypta až dodnes (rozhovor)

 

 

Pokud máme hovořit o zástěrách, dalo by se říct, že je to část oděvu, která chrání sukni nebo kalhoty majitele na přední části těla, a to od pasu dolů, a to buď proti zašpinění, eventuálně popálení. Pokud bychom se chtěli zabývat historií zástěry jako takové, tak když téma hodně odlehčím, tak v podstatě první zmínku bychom mohli najít už v bibli Adama a Evy. Ale chci se tématem zabývat vážněji, takže první zmínky se objevují už i v období Egypta zhruba 2 tisíce let př. n. l., kdy se na oděvech bohatých Egypťanů začalo objevovat něco podobného jako naškrobené zástěry.

I v dalším období, minimálně od 13. stol., se objevují. Ženy běžně používaly zástěru jako součást oděvu, a to nejen u nižších vrstev, jako u rolnic. Například  v době renesance nosily šlechtičny zástěry a ještě v 18. stol. si je braly k bohatým, honosným hedvábným šatům. Ze šlechtického prostředí se rozšířily i na měšťanstvo, které si bralo mustr z odívání dvorské šlechty.

Jiná situace byla, když se přeneseme do 20. století, kdy ve  20.–30.letech byl rozšířený např. flanel ke zhotovení zástěr. Šlo o zástěry, které zakrývaly převážnou část oděvu, nosily se jako tzv. domácí šaty. Někdy se používaly i místo sukní a halenek. Ale protože flanel byl teplá tkanina, zástěry ztratily oblibu. Začaly se více používat bavlněné látky, které potom měly různé potisky. Kytičky, puntíky, to je zhruba tak od 30.–40.let. V době války potom byly zástěry doplňovány různými detaily, jako byly různé kapsy, výšivky, nášivky apod. Po 2. svět. válce v historii zástěr došlo ke zkracování délky. V poválečné době měly různou podobu, buď byly oblékány přes šaty na šněrování anebo potom klasické zástěry s laclem i bez laclu. Dále převládá potištěná bavlna.

 

V dalším období, od 60. let, přišla na scénu umělá vlákna. Bohužel to spíš vedlo k tomu, že majitelky byly odrazeny právě díky tomuto materiálu. Následovalo dlouhé období neobliby a nechuti vůči zástěrám. Ke změně došlo až zase v poslední době, kdy se vracíme k přírodním a příjemnějším materiálům. V současné době zástěry zažívají opět obrodu v různých podobách, designech.

Pokud se zabýváme otázkou podoby zástěr, jde to klasickou zástěru s laclem, jež se vázala jednak kolem krku, jednak v pase. Další typ byla zástěra jenom do pasu, která se používá v současné době hlavně v pohostinství. Dále to byly zmíněné šatové zástěry, které se oblékaly přes hlavu, ať už na šněrování nebo v podobě jakýchsi šatových zástěr, šatů jako takových.

V dřívější době i zástěra podléhala různé módě. Podle stylu a střihu se potom poznalo, v jaké době majitelka žila a do jaké společnosti a do jaké třídní vrstvy patřila. Obvykle zástěra bývala v pase hodně nařasená a bohatá, a ideální varianta byla, pokud kryla celou sukni. V původní podobě byla tedy v celé délce sukně, až později se zkracovala, že sahala buď ke kolenům nebo do poloviny lýtek.

Na přelomu 19. stol. byly zvláštním typem zástěr tzv. jezdecké zástěry. Protože ženy jezdily na koních tím známým sedem na bok, vzhledem k tomu, že mívaly v určitém módním období úzké sukně, ukazovalo se, že je to velice až nebezpečné při případném pádu z koně. Takže byla navržena  tzv. jezdecká zástěra, která splňovala obě funkce, úzká sukně, která však měla dlouhý rozparek na nějaké spínací materiály. V době, kdy žena seděla na koni, rozparek se otevřel, měla podobu krycí zástěry přes nohy, Když žena s koně sestoupila, tak zase cvoky či patentky se nějakým způsobem pozapínaly, pak zase byla v podobě sukně.

Pokud se zabýváme otázkou využití zástěr, tak samozřejmě měly různé účely pro její nošení, u žen i u mužů, nejčastějším a nejtypičtějším použitím bylo použití u žen při vaření, což bylo nejvíce obvyklé. Zástěra byla dobrá i proto, že do ní si žena utírala ruce při vaření nebo potřísnění, ale stejně tak velkou širokou zástěrou utřela židličku i stůl při návštěvě, která k nim přišla. Vlastně měla víceúčelové použití i v domácnosti.

Na hrubější a špinavější práce žena potom používala zástěry podstatně horší, často i záplatované.

Zástěry byly využívány i při pracovní činnosti mužů. Řemeslníci, horníci, rybáři, různé profese, a další velkou oblastí bylo zemědělství.

I v současnosti jsou zástěry používány dodnes v různých oborech, když vezmeme specifické obory, jako je např. Kadeřnictví, zahradnictví. Chirurgické práce lékařů, extrémní podmínky, jako např. ve slévárenství nebo v hutnictví, ale je využívána i např. ve školách, děti ji používají při pracovní nebo výtvarné výchově.

Zástěrám se také různě krajově říkalo. Slavnostnější a hezčí, nošené ke slavnostním příležitostem, se nazývaly fěrtochem nebo fěrtouškem, fěrtuškou. Pojem zástěra se potom používal v souvislosti s pracovním oděvem, zástěra používaná k pracovním účelům. Krajově se nazývaly např. předák, baborák, pro mužské zástěry se často objevoval pojem „pasnice“.

Pokud se zabýváme materiálem, tak již ve středověku se používalo bílé plátno, batist nebo i těžká bavlna, kdy tyto části oděvy bývaly často zdobené krajkami. V pozdější době nastala různorodost materiálu, kdy převládalo lněné plátno, později bavlna. Používal se modrotisk, kreton, flanel. Zvláště pro specifické obory to byly hodně hrubé, režné tkaniny, výjimkou nebylo ani použití kůže, v neposlední řadě i guma. Jsou obory, kde se používá i guma.

Pokud se zabýváme otázkou našeho regionu, specifickou oblastí byly kroje náležející k pajerskému kroji zdejšího jihlavského německého ostrova. Jsou to zástěry, které se používaly na běžný chod života, tyto byly ze lněného plátna v tmavých barvách, buď tmavě modrá nebo v barvě mědi. Zdobení bylo velice jednoduché, barevnou výšivkou, ale velice jednoduchou řadou nějakých křížků nebo jeden, maximálně dva proužky křížkové výšivky.

Ve 20. století už to byly našité prýmky, strojové krajky, většinou však ruční výšivka modrá, červená, zelená. Typickým znakem těchto zástěr bylo, že byly lesklé na povrchu, na lícové straně, a to byla chlouba každé ženy. Tradovalo se, že selka měla tím větší prestiž, když při pohybu nebo případném tanci jí zástěra co nejvíce šustila. O to více se snažily dostat ji do většího lesku. Lesku se dosahovalo skleněným nástrojem - skleněné vajíčko do ruky nebo hříbek, který se držel za nožku, aby se s ním dobře pracovalo.

Látky na zástěry byly nicméně už dopředu naimpregnovány, tak už se kupovaly. Pak šlo o to je co nejvíce vyleštit. Praly se co nejméně, protože tím by se impregnace stírala a nebylo by možné dosáhnout lesku a šustění, jako u originálních zástěr.

Další byly zástěry pracovní v jihlavském ostrově, které byly z modrého plátna, zdobené maximálně 1–2 proužky u spodního okraje, případně sámky. Ale tyto zástěry byly bez lesku a opravdu se používaly pouze na pracovní činnost.

Dále tu byly zástěry, které se používaly na smutek, vesměs černé anebo tmavé měděné. Ty byly sice s leskem, ale bez výšivky a bez jakékoliv výzdoby.

Samostatnou kapitolou u jihlavského kroje byly zástěry svatební, sváteční, které na rozdíl od předchozích byly bílé. Byly bohatě zdobeny hlavně sámky, částečně i výšivkou. Potom i strojovou krajkou, která se všívala do spodního okraje, někdy to byla kombinace všeho dohromady. Sámků, krajky i výšivky.  

Trochu jiné jsou v našem regionu zástěry horácké, což nám reprezentuje především telečský kroj, pocházejí ze tří etnografických oblastí, což je jazykový ostrov, a zemská hranice dělí okres na české Horácko a moravské Horácko. Horácké prvky v oblékání, až na nějaké drobné detaily, jsou stejné, liší se potom drobnými odlišnostmi. Pro nás, větší část okresu zabírá moravský horácký kroj, což prezentuje telečský, kde byly zástěry jednak sváteční – ty se opět šily do pasu s 3–4 cm páskem v pase, původně byly dlouhé jako sukně, ale později se začaly zkracovat, a měly různý materiál, byly lehké, takové prací vlněné nebo hedvábné. Zajímavost tkví v tom, že měly různou barvu, a místně se i různě nazývaly. Např. šedomodrá se nazývala oblaková, zlatohnědé se říkalo žemličková, tmavě červená byla granátová, ale byly i fialové, zelené, modré nebo měňavé, které měnily barvu. Šily se z hedvábí, z lehkých vlněných nebo bavlněných materiálů. Vyznačovaly se dole zakončením černou krajkou 3,5 cm širokou.

V 19. stol se zástěry začaly zmenšovat, a to po šířce i délce a opět se jim místně říkalo fěrtoch. Pro telečský kroj jsou typické bílé zástěry, které se šily z batistu nebo z jemného plátna. Na rozdíl od jihlavských byly hodně bohatě zdobené. Používaly se horácké motivy, které se objevovaly na keramice, nábytku, ale vzhledem k tomu, že batist je velmi jemná tkanina, těchto původních zástěr se moc nedochovalo, protože velice často se majitelkám a selkám dávaly do rakve. Úbytek tedy byl dost podstatný.

Motiv se objevoval nejen na zástěře, ale i na pleně, která se přehazovala přes ramena. Podle plen, kterých máme ve sbírkách dost, se dá vytušit, jak zdobené zástěry byly.

V pase byl 3–4 cm široký pásek, typické byly dlouhé tkanice, které byly až 17 cm široké u okraje a zase se objevoval drobný motiv z velké výšivky, zejména na přední části zástěry.

Slavnostní bílá zástěra končila zoubky na rozdíl od horáckého kroje na Jemnicku, kde výšivka na zástěře nebyla bílá, ale červenočerná a na okraji byly našité krajky.

Byla to otázka vkusu a doby, ve které zástěra byla nošena. Nejstarší typ v lidovém prostředí byly úzké zástěry, které byly z jedné šíře plátna. Byly do pasu a měly drobnou výzdobu u dolního okraje, třeba takové se dochovaly na Chodsku. V době empíru byly už široké zástěry, které se vyznačovaly v pase velkým přehnutým límcem, těm se právě říkalo fěrtochy, fěrtušky. Od té doby se označení traduje.

 

Ale od druhé poloviny 19. stol. se opět šily zástěry do cviklu u pasu a měly dole zakulacené rohy. Kdybychom šli po historii, variant by se našlo více.

V lidovém prostředí převládalo bílé lněné plátno, od r. 1800 se často objevuje i bavlněné. Od konce 18. století začaly být typické zástěry modré místo bílých. Kromě bílých a modrých se objevily i pruhované. V západních Čechách to byly pruhované na červené půdě, v západních Čechách se právě říkalo baboráky. Na Doudlebsku se jim říkalo předáky, měly už modrou půdu a byly pruhované. Krajově se lišily, jak se vytvářel kroj, a měly různou variantu.

V lidovém pojetí zvláštním prvkem byly zástěry vyšívané. Nejstarším typem u nich byla bílá výšivka na bílém podkladě. Teprve později se začaly varianty opět různit. Koncem 18. stol. to byly např. barevné výšivky na bílém podkladě, červené často i se žlutými prvky.

Na bílé zástěře a později i na modré se objevovaly různé motivy, květinové, ornamentální dekory. Některé od drobné výšivky až po bohaté, velké vzory, jako jsou třeba typické pro Hanou.

K výšivce se používalo hedvábí nebo korálky, různé našívané dekorativní cetky. Ozdobou v některých krajích i rybí šupiny. Pokud se šily vlněné zástěry, mohutnější a silnější, pro jejich výzdobu se používala barevná vlna na výšivku. Většina zástěr mívala nějakým způsobem zpracované i okraje, a to vyšívanými zoubky, vlnovkami nebo různě prolamovanými, dírkovaným a richelie vzorem. V některých oblastech se používalo lemování okrajů krajkou. Vedle toho v některých oblastech ženy používaly zástěry z tovární produkce.

Muži nosili zástěry po dlouhá staletí, a to z praktických důvodů, později se ukáže, že i z estetických důvodů. Od 17. stol. je doloženo, že každá řemeslná profese nějakým způsobem používala zástěry. Dělníci, kteří pracovali s kovy a s těžkým materiálem, měli kožené zástěry zrovna tak jako horníci, naopak třeba bednáři a ševci používali zástěry z hrubého plátna, zatímco hrnčíři, textilní pracovníci a řemeslníci, kteří prováděli jemnější práce, měli potom silnější barevná plátna.

A pekaři, kuchaři, řezníci měli určeny zástěry bílé.

Pracovní zástěry tvořily reprezentativní část daného řemeslnického stavovského oblečení a byly typickou součástí příslušnosti k cechům.

Pracovní zástěry u mužů zůstaly v oblibě až do konce 20. stol., kdy teprve v současné nedávné době začaly být nahrazovány pracovními modráky, montérkami, případně kombinézami.

Nebylo neobvyklé vidět muže pracující v zástěrách ještě koncem 20. století. Zástěry byly buď do pasu nebo s laclem. Z větší části to bylo pevné bílé plátno, bílé, ale u mužů velmi často modré barvy. Šité byly z hrubého režného plátna v přírodní barvě – často používané v zemědělství,  nebo z kůže. U svátečního kroje to byly zástěry z jemnějších materiálů a vyšívané.

Zvláštní místo mělo používání zástěr v zemědělství, když nosili speciální zástěru nazývanou rozsívka. To byla velká plátěná zástěra, která se vázala do pasu i za krkem, a z ní potom muž vyhazoval obilí při setí.

Zrovna tak se chodilo v zástěře k dobytku, to bylo v podstatě nezbytné. V zemědělství to byla určitá výsada tu zástěru mít. Byla to i pro pacholky určitá čest mít svoji zástěru, protože v ní chodili i sedláci a používali ji při setí, ale i o žních a při mlácení obilí z prostého důvodu, aby se nezachytávaly osiny do oděvu.

V několika etnografických oblastech jsou i u mužů sváteční zástěry. U nás v ČR jsou součástí slavnostních krojů, a to jednak na Chodsku v západních Čechách, kdy se  nosily na besedu, když muži odcházeli, nebo v obřadních jizbách při svatodušních svátcích. Další velkou oblastí je střední, jižní až severní Morava, sever od Brna, kdy se nosily na hody, na svatby, při odvodech a běžně při návštěvách kostela. Většinou byly bílé i modré, modř se typicky objevuje u mužských zástěr a často i s výšivkou. U žen i mužů se zástěry dávaly do rakve jako na poslední cestu.


Otázkou zástěr by se dalo zabývat ve větší míře i v širším záběru. Ve Spojených státech, ve státě Mississippi existuje zvláštní muzeum zástěr, kde majitelka shromažďuje zástěry z celého světa, a je to velice zajímavý etnografický materiál, který svědčí o dokladech tohoto textilního oděvu současnosti i minulosti.