Markéta Všelichová mezi Kurdy. Rojava, Kurdistán. (M. Všelichová)
Nejste zpravodajka, jezdíte do Sýrie, potažmo do Iráku, za Kurdy? Čím vás to přitahuje?
Snažím se informace z oblastí, kam jezdím, dostat na veřejnost. Když je možnost na nějakém webu publikovat, ráda ji využiji. Měla jsem články třeba na On war On peace, píšu taky pro stránky naší organizace victimsofwaraid.org. Určitě však nejsem profesionální zpravodajka, chci jen informovat co nejvíc lidí.
Původně mě na místo táhla hlavně zvědavost. Zmiňované lokality jsem dlouho sledovala z veřejně dostupných zdrojů. Chtěla jsem vidět, jak situace vypadá ve skutečnosti, poznat život místních lidí. Hodně mě zajímaly kurdské oblasti, které se od zbytku Blízkého východu v mnoha věcech liší. Kurdové mě zaujali svou kulturou i odhodláním bránit svoji svobodu. Přála jsem si je poznat. Na místě mě pak dostává především nezkaženost lidí, láska ke svobodě, ochota pomoci druhému a hlavně tolerance a přátelské soužití náboženských i etnických menšin. Tyhle věci v Evropě postrádám, a je to hlavní důvod, proč se do oblasti Blízkého východu stále vracím, proč se tam cítím dobře navzdory blízkosti války.
Jako Evropan ale máte spoustu možností, které místní nemají, a mojí prioritou je jich nyní využít. Samopal na vás nějaký zbude vždycky.
Kdy jste se rozhodla podpořit kurdské milice proti ISIS – nebo se ptám nesprávně?
Čím déle se v oblasti pohybujete, tím zřetelněji si uvědomujete, jak velkému zlu ti lidé musí vzdorovat. Nejde jen o Islámský stát, v Rojavě stále v několika městech zůstává problém s Asadovým režimem. Pokud dojde k většímu sblížení Ruska a Turecka, reálně navíc hrozí, že Rojava bude muset s Asadem bojovat znovu. Nakonec, Kurdové i Syřané jsou ve svém boji v podstatě osamoceni. Ano, různé země podporují různé skupiny. Jenže jen do chvíle, kdy přínosy převládají nad problémy. Další hrozbou pro Rojavu je Turecko, které nedávno překročilo syrskou hranici. A USA už daly najevo, že v tomto potencionálním konfliktu Rojavu nepodpoří, do tak velkého střetu nepůjdou. Z těchto důvodů jsem postupně došla k závěru, že jim prostě chci pomoci, protože stojí sami proti zlu. Se zbraněmi trochu zacházet umím, říkám si, můžu taky trochu přiložit ruku k dílu. Nebráním se ani v budoucnu v tomto směru zapojit, nicméně, postupem času jsem začala chápat, že jako jeden střelec navíc nic nevytrhnete. Bojovníků je dost. Jako Evropan ale máte spoustu možností, které místní nemají, a mojí prioritou je jich nyní využít. Pomoci lidem a dalšímu rozvoji Rojavy. ...Samopal na vás nějaký zbude vždycky.
Na FB píšete, že k cestě člověk nic nepotřebuje – že vše tam dostanete. Zní to jako skok do dobrodružství.
Tenhle příspěvek byl směřován k lidem, kteří mi denně píší otázky, jak se připojit k bojovníkům na Rojavě, obvykle se ptají na YPG. Ti lidé si myslí, že bůhvíco nepotřebují za vybavení, kolik peněz atd. Přitom to tak vůbec není. Cesta do iráckého Kurdistánu není ani složitá, ani nákladná. Jediná trochu složitá část cesty je přechod hranice do Rojavy. Pak už se o vás YPG postará. Dají vám vybavení, dají vám jídlo, bojovníci dokonce dostávají i sto dolarů měsíčně. Jak místní, tak zahraniční. Cestu zpátky vám rovněž zařídí. Podobné je ale všechno, i když nejdete zrovna bojovat. Lidé na místě vám pomůžou se vším. V Rojavě je obecně hodně levně, navíc jako od cizince si od vás peníze často prostě nevezmou. Zato se poperou o to, ke komu domů půjdete spát. Dají vám jídlo a všechno, co usoudí, že potřebujete. Ti lidé mají tak málo, ale o to poslední by se rozdělili. Opravdu, pro mě v Kurdistánu ani jinde na Blízkém východě nikdy nebylo nic složité. Samozřejmě, hodně profesionálních novinářů si v Rojavě platí průvodce s veškerým servisem. Proč ne, rozhodně jim to usnadní práci. Já ale nejsem profi novinář, šlo mi vždycky o to poznat život tak, jaký je pro místní lidi. Když se pohybujete samostatně, cestujete autobusem s místními, obcházíte úřady sám, spíte u toho, koho venku potkáte, vaše zážitky jsou úplně jiné. A potkáte lidi, na které byste jinak nenarazili.
Jako od cizince si od vás peníze často prostě nevezmou. Zato se poperou o to, ke komu domů půjdete spát.
Jaký byl pro vás nezapomenutelný zážitek mezi Kurdy? Určitě jich je vícero, ale pár příhod můžete popsat?
Ano, zážitků je hodně. Hodně z těch nejsilnějších souvisí s už zmíněnou srdečností lidí a jejich zcela nezištnou ochotou vám pomoci. Třeba když jsem v dubnu přecházela hranici do Iráku, nejdříve si mě přehazovali asyrští křesťanští bojovníci a Arabové z al-Sannadidu, objeli se mnou snad půlku Sýrie. Nakonec jsem skončila v malinké arabské vesničce téměř na hranici. Lidé tady žili hodně skromně a konzervativně. Hledala jsem rodinu jakéhosi Ahmeda, což byl známý známého z Iráku, který mi měl s přechodem hranice pomoci. Vesničané pravděpodobně nikdy dříve Evropana neviděli, měli ze mě „Vánoce“ nebo spíš Eid (– či co to slaví). Všichni byli neskutečně milí, až do večera mi nosili jídlo, dokonce mi přivedli koně, že je to dar a kůň je můj!
Krajina a města zničená válkou v Sýrii. (Markéta Všelichová)
V noci mě Ahmed naložil to toyoty a vyrazili jsme směr Irák. Když mě vysazoval kdesi v polích, na místě, kde měli čekat další lidé, zeptal se, jestli mám nějaké peníze. Říkám si: a sakra. Poslední drobáky jsem dala jedné rodině s tím, že už nic potřebovat nebudu. Teď mě tu nechá nebo rovnou zastřelí. No, otázku jsem pochopila špatně. Po odpovědi, že nemám, vyndává dvě padesátidolarovky a dává mi je. Podařilo se mi v ten moment odmítnout, avšak nakonec jsem ty peníze druhý den našla mezi jídlem, co jsem dostala na cestu. Kousek cesty jsem šla sama, pak na mě čekali další lidé, nakonec jsem – už na irácké straně – skončila brzy ráno u nějaké rodiny. Hello, welcome, dali mi najíst, napít, hodili mi deku a matraci do pokoje k dětem. Měla jsem za to, že je to nějak domluvené. Ráno mi dávají telefon, v něm kdosi anglicky říká: „Zdar, heleď, jsi strašně moc vítaná u naši rodiny, s čímkoliv potřebuješ, ti pomůžou, neboj se zeptat, zavolej mi, přeložím. Akorát prosím tě, můžeš pro moje příbuzné vysvětlit, kdo jsi, odkud, kde ses tam u nich vzala....? Jsou hrozně zvědaví.“ Výstižná ukázka místní mentality. Další úplně cizí lidé pro mě přijeli z 200 km vzdáleného Dahúku, tam mě vzali do restaurace a sehnali spaní... Lidí, kteří mě vůbec neznali, a přesto pro mě tolik udělali, jsem potkala nesčetně, na nikoho z nich nezapomenu a hodně změnili můj přístup k životu. Vždycky se jim budu snažit chováním alespoň přiblížit.
Další zážitky jsou spíš smutné. Vzpomínám na bojovnici PKK, se kterou jsem se skamarádila v horách u Shingalu, v Iráku, hodně jsme si rozuměly. Při loučení mě poučila, ať neříkám, že se příště uvidíme. PKK prý slovo příště nikdy nepoužívá. O pár měsíců později zemřela v bojích na Rojavě. Stejně tak mnoho dalších přátel, které jsem potkala. Někteří z nich měli smrt v boji jako životní cíl. Pro další však boj byl jen nutnost a způsob, jak získat svobodu. Měli spoustu snů, o kterých věřili, že si jednou budou moct splnit. Na nikoho z těch, kteří tuto možnost už nedostanou, také nezapomenu. Hodně působivý byl pro mě pobyt mezi uprchlíky z Rakky. Aby se dostali z pekla Islámského státu, museli často projít loterií. Nejsou žádná pravidla, podle kterých vás IS nechá nebo nenechá projet. Někdo projde jen tak, někdo za peníze, někdo skončí zastřelený v poušti. Alespoň jednoho takového příbuzného měla velká část utíkajících rodin. I s tímto rizikem ale všichni do pokusu o útěk šli. Takové utrpení musí přinášet život pod vládou IS.
Ocitla jste se opravdu v nebezpečí?
Těžká otázka, protože si nejsem jistá, jestli ještě mám objektivní náhled na to, co je to nebezpečí. V Bakuru, tureckém Kurdistánu, padaly kousek od nás bomby, armáda střílela lidi na ulicích. Turecká policie mě chytila s věcmi od PKK v autě. V iráckém Kurdistánu i v Rojavě jsem se dostala na několik frontových linií. V al-Shaddadi jsme prolézali různé podzemní úkryty Daesh*, o pár dní později v jednom z nich kamarád šlápl na minu. V poušti jelo proti pozicím SDF (Syrské demokratické síly, koalice Arabů, Asyřanů, Kurdů) auto sebevražedného útočníka Daesh. Sejmuli ho RPGčkem. Pohybovala jsem se s lidmi, kteří přicházejí přímo z území Daesh. Většinou civilisté, ale čas od času mezi nimi někdo s bombou či zbraní bývá. Několikrát jsem byla u zatýkání sebevražedného atentátníka Daesh. V Qamishli (Kámišlí) jsem zažila boje mezi Kurdy a Asadem. Možná lepší otázka je, jestli mám někdy strach. Ten už dávno zmizel. Samozřejmě se ale snažím uvažovat racionálně a dodržovat nějaké zásady, ono když stoupnete na minu, moc užitečného už neuděláte.
Jak se tam domlouváte, máte fixera?
Jak jsem už vysvětlovala dříve, nemám. I když dorozumívání je jedna z věcí, na kterou uznávám, že by se občas někdo hodil. Je problém, že lidí, kteří umí nějaký světový jazyk, tam moc není. Na druhou stranu ale ten problém není neřešitelný. Někoho, s kým se dorozumíte, vždycky přivedou, případně někomu zavolají. Musíte občas chvíli počkat, někdo, komu vysvětlíte, co potřebujete, se ale najde vždycky. Občas jsem spala u rodiny, která neznala anglicky slovo, přesto jsme si ale základy nějak vysvětlit dokázali, často to byla docela zábavná komunikace. Teď už umím i nějaké základy z kurdštiny, takže problém nemám. Pokud jde o toho fixera, kromě věcí, co uvádím výše, tihle lidé si také účtují spoustu peněz. Opravdu šílené částky, navíc v kontextu s tím, jak levná je jinak Rojava a že většina lidí vám všechno dá. I kdyby mi ty peníze přebývaly, dám je radši lidem. Z toho, co si berou průvodci za den, vyžije v Rojavě jedna rodina měsíc.
Mezi Kurdy. Rojava, Kurdistán. (Markéta Všelichová)
Kurdové jsou většinou marxisté, vyznávají filosofii Abdulaha Öcalana. Co je vám na nich blízké?
Trochu bych to jen upravila. Ne všichni Kurdové jsou nadšení marxisté, ne všichni bojovníci vyznávají Öcalana. Ano, některé žene do boje opravdu hlavně ideologie, další ale nic takového neřeší. Rozhodli se jen bránit svoje životy. Spousta lidí v Rojavě se proti ideovému směřování vymezuje, na vzdor sympatizují s Barzaniho (Masúd Barzání je irácký kurdský politik, který je od roku 2005 prezidentem Iráckého Kurdistánu) stranou v Basuru (irácký Kurdistán), na domy si věší vlajku jeho KDP (Kurdská demokratická strana Iráku) atd. Nicméně ano, prvek marxismu a Öcalana je samozřejmě v Rojavě dost klíčový.
Co je mi blízké na Kurdech i dalších obyvatelích Rojavy, jsem už popisovala. Levicová ideologie to zrovna tak úplně není. Můj názor je hodně rozporuplný. Revoluce v Rojavě je založena na principu demokratického konfederalismu a rovnosti všech lidí. Myšlenky v principu nádherné. Socialismus, jaký zažila Evropa, byl totalitním svinstvem od začátku. V Rojavě je tomu jinak a z velké části se opravdu zmíněných ideálů drží. Jenže současné, téměř idealistické podobě hodně nahrává revoluční nadšení a také společní nepřátelé. Po padesáti letech totality se obyvatelé dokázali zbavit diktátora. Všichni si užívají nabyté svobody a možnosti fungovat nezávisle. Hrozba Islámského státu sjednotila etnické menšiny. Jenže to je nyní. Pokud skončí válka, obávám se, že hodně ze současné podoby se může pokazit. Všichni v Rojavě říkají, že chtějí demokracii. Jenže teď skoro není žádná politická opozice, všichni táhnou za jeden provaz. Až nastane klid, hlasy, kterým se nebude ideové směřování Rojavy líbit, budou určitě silnější. A otázka je, jak se k oponentům vládnoucí struktura postaví. Věřím a doufám, že to bude v souladu s demokratickými zásadami. Ruku do ohně za to ale nedám a trochu čekám, že po porážce nepřátel by čekal Rojavu další boj o politické uspořádání.
Pokud jde o Abdulaha Öcalana, jako člověka, který dokázal Kurdy sjednotit, ho uznávám. Velká část jeho myšlenek je mi blízkých. Problém ale je, že u některých Kurdů, Apo a jeho ideologie v podstatě nahradili náboženství. Často narazíte: máte na něco jiný názor, než oni. Vidíte, že něco by se dalo dělat efektivněji. Chcete poradit. Ale máte smůlu. Serok Apo to všechno věděl a popsal nejlépe. Místo toho, aby se zamysleli nad tím, co jim říkáte, vás odkáží na Apovy knížky. Přečtěte si to a uvidíte, jak vůbec ničemu nerozumíte, a oni to všechno dělají správně.
Turecko zahájilo útok v Sýrii, prosakují zprávy, že útočí i na Kurdy, aby si tito nemohli vytvořit autonomní nebo svrchovaný stát, a pokud je USA opustí... Jak to tam opravdu je, pokud do toho můžete vidět nebo nad tím uvažovat?
Uvažuji nad tím často a je mi ze současného vývoje smutno. Turecko chce Kurdy oslabit. V tomto jim předtím dobře posloužil Islámský stát. IS je nyní na ústupu, hledají tedy nové způsoby, jak Kurdům komplikovat život a bránit speciálně Rojavě v rozvoji. Nyní u Jarabulusu (Džarábulus) používají nové islámistické skupiny, domnívám se, že v případě dohody s Ruskem podpoří proti Kurdům klidně i Asada. Že by USA v takové situaci Rojavu podpořily, jsem asi nikdy čekat nemohla. Samozřejmě scénáře jsou různé. Zatím jde Turecku o to, zabránit Rojavě propojení s kantonem Afrin na východě. Bude záležet, co Rusko. Pokud by ale opravdu došlo k situaci, „Turecko, Asad, islamisti, za tichého mlčení všech proti Rojavě“, je jasné, že Rojava se nejspíš neudrží. Lidé už jednou ochutnali svobodu a naučili se bránit, útočníci by neměli snadnou práci. Ideály samozřejmě zničit nejde, i když by rojavská samospráva skončila, bude pokračovat odpor a rozhodně nebude v místě klid. Místní by pravděpodobně přešli ke gerillovému stylu boje, jaký probíhá v Turecku. Současná naději dávající podoba Rojavy by ale byla minulostí.
Mezi Kurdy. Rojava, Kurdistán. (Markéta Všelichová)
Pokud by Kurdové byli pragmatiky, teoretickou šancí může být, zkusit se domluvit buď s islamistickými povstalci, nebo s Asadem. Pominu, že kladná odezva od druhé strany je spíše nepravděpodobná. Oni ale stejně takoví nejsou a bylo by to proti jejich ideálům. Raději budou svou svobodu bránit proti všem, kdo ji ohrožuje. I když nemusí vyhrát.
Potkáváte mezi Kurdy svoje známé, znáte se jménem, nebo někteří z nich padli?
Jako Evropanka jsem exotika, často si mě pamatují lidé, na které jsem já už zapomněla. Jdu po dvou měsících po ulici a někdo na mě volá jménem. Při každé návštěvě si uděláte tolik známých, že není možné vrátit se znovu za všemi. Potkáváte vždycky nové a nové lidi. Jsou ale přátelé, kteří se mi stali hodně blízkými, a při každé návštěvě se u nich snažím zastavit. A ano, mnoho přátel především z řad bojovníků už nikdy znovu nepotkáte. S tím se musíte naučit žít.
Jakým způsobem jim pomáháte?
Momentálně pracujeme s Mirou Farkasem na projektu mobilní nemocnice do Rojavy. Všechno je vcelku slibně rozjeté, máme přislíbenou zajímavou podporu, lidé nám nabízejí příspěvky i vybavení. Jakmile dáme dohromady vše potřebné, pojedeme zpátky na Rojavu. Když jsem se z Rojavy vrátila poprvé, převládající dojem byl, že jim tam prostě musím něco dovézt. Jste tam nějakou dobu, vidíte, co všechno lidem chybí, jaké jsou na místě problémy. Výlet pěkný a teď pro ně musím něco udělat.
S několika kamarády jsme založili sdružení, jenže jsem dost podcenila, jak složité všechno je. V první řadě narazíte na to, že vás prostě nikdo nezná, nikdo nejste. Potřebujete vyřešit spoustu formalit, lidé, kteří jsou té věci ochotni zadarmo obětovat skoro všechen čas a pomoci vám, se hledají těžko. Zkrátím to – když jsem zjistila, co obnáší udělat větší projekt, vzala jsem svých naspořených osmdesát tisíc a jela s tím do Rojavy. Lidi, pro které můžete něco udělat, potkáváte na každém rohu, hlavně v čerstvě osvobozených vesnicích. Díky tomu, že jsem se potkala s Mirou, můžu mít další plány, obětovává Rojavě úplně všechno.
Děkujeme za rozhovor.
Mezi Kurdy. Rojava, Kurdistán. (Markéta Všelichová)
* Daesh: Označení IS – právě toto slovo ISIL (Islámský stát) nemá rád.
Čtěte také:
Rozhovor na dvtv
Syrská Rojava*: Když vám kulky doslova létají nad hlavou a kolem uší, tak ty fotky mají úplně jinou emoci
Syrská Rojava: Není to žádná hra na válku. Jsou vděční za každý den života (rozhovor)
