Kapitalismus s čínskými rysy - Díl třetí: Reforma státních podniků jako obří krádež

Ovládnout velké znamenalo udržet si kontrolu ve společnostech, které vlastnily velké majetky a týkaly se národních zájmů, např. finance, energie, telekomunikace, doprava a další. Po restrukturalizaci bylo těmto podnikům dovoleno, aby se zalistovaly na burze a prodaly část svých akcií čínských občanům a zahraničním investorům. Stát si ovšem udržoval většinový podíl akcií, to jest vláda tyto společnosti „ovládala“.

„Pustit malé“ znamenalo umožnit privatizaci malých státních podniků a těch, které se nacházely ve velkých ztrátách. Tím se vládě finančně ulevilo. Otázkou té doby bylo, kdo si tyto malé a střední společnosti koupí a jak k tomu dojde. Průměrný měsíční plat ředitelů a manažerů těchto podniků tehdy činily jen pár stovek jüanů. Dokonce ani rudá elita a jejich příbuzní neměli dostatek finančních prostředků.

Co tedy komunistická strana udělala? Přikázala manažerům státních podniků, aby si vypůjčili peníze od bank a jako zástavu za „koupi“ státního majetku použili státní podniky. Manažeři pak dostali zelenou přeregistrovat společnosti pod svým vlastním jménem nebo jménem někoho z rodiny. Jako majitelé podniku pak manažeři použili finance společnosti ke splácení soukromého dluhu.

Dalším přístupem bylo přinutit zaměstnance, aby si zakoupili podíl v podniku. Tito lidé museli ke koupi podílu použít pracně nastřádané rodinné úspory, aby si udrželi zaměstnání, aniž by dostali možnost být zapojeni do převodu obchodního jmění. Byli přinuceni poskytnout finance, aby manažeři získali vlastnictví společností.

Úřady zároveň dovolily rodinám mocných, aby díky svým konexím získaly akcie ve velkých podnicích. Akcie dostávaly zdarma, a když ceny vyskočily, vydělaly na burze velké peníze.

Dvě privatizační fáze

Čínská privatizace začala v druhé polovině roku 1997 a byla v podstatě dokončena roku 2009. V roce 1996 měla Čína 110 tisíc státních podniků, na konci roku 2008 už jen 9 700 včetně částečně zprivatizovaných obřích společností, kde vláda vlastní majoritní balík. Privatizace byla rozdělena do dvou fází.

První fáze (1997–2001) byla privatizací malých a středních státních podniků, z nichž většina byla privatizována jejich řediteli nebo manažery.

Ve své dizertační práci jsem analyzoval 130 případů privatizací ve 29 provinciích a shrnul jsem několik typických triků a nekalostí tohoto procesu. Postup zpravidla vypadal tak, že manažeři záměrně podhodnotili čisté jmění podniku, a pak ho koupili pomocí obchodních aktiv nebo půjček od bank a soukromých subjektů. Následně společnost zaregistrovali pod svým jménem nebo jménem svého příbuzného a nakonec splatili půjčené prostředky příjmem z podnikání. Zpravidla tedy nezaplatili za získání podniku vůbec nic nebo jen pakatel.

Druhá fáze (2002–2009) byla částečnou privatizací středních a velkých státních podniků. Přístup v tomto případě spočíval v zalistování podniků na burze po vykonání restrukturalizace, převodu vlastnictví na manažery, přechodem na jiný typ společnosti, joint ventures se zahraničním kapitálem nebo soukromými společnostmi.

Protože tyto podniky vlastnily rozsáhlé majetky, management si nemohl dovolit převzít celé vlastnictví sám. Většinou k nákupu akcií použili provozní finance a akcie rozdělili mezi lidi ve vedení a komunistické funkcionáře s rodinami, kteří pomáhali se zalistováním. Tímto se utvořila společná zájmová skupina, která se stala ve středně velkých a velkých společnostech vlastníky, generálními řediteli a členy představenstva. Tato skupina se tak stala boháči, aniž by je to stálo jediný jüan.

Podle dat ze dvou celostátních průzkumů je 50–60 % čínských zprivatizovaných nebo polo-zprivatizovaných podniků vlastněno managementem těchto firem. Přibližně 25 procent kupců byli investoři, kteří předtím ve společnostech nefigurovali. Zahraniční investoři tvoří méně než 2 procenta a méně než 10 procent podniků představuje spoluvlastnictví managementu a zaměstnanců. Management nedovoluje zaměstnancům vlastnícím akcie, aby se podíleli na spravování majetku nebo jeho převodech.

Této „reformě státních podniků“ by se klidně dalo říkat veřejná krádež a rozdělení majetku mezi vedení podniku, místní funkcionáře a jejich děti. Úřady takovéto predátorské chování nemohou legitimně ospravedlnit, protože otevřená debata by vedla k pobouření veřejnosti. Domácí média proto nesmí privatizaci probírat a čínští akademici nesmí privatizační proces studovat a zkoumat.

Mezi lety 1997 až 2005 došlo po celé Číně k rozsáhlým nepokojům pracovních sil. Demonstrace byly vyvolány zneužitím veřejných fondů k privatizačním účelům. Vláda v podstatě stála při managementu podniků, protože z privatizace měli užitek i komunističtí kádři. Systém podpor a dávek, který ve státních podnicích fungoval, se v době privatizace zhroutil a řada firem odbyla zaměstnance drobným odškodným nebo je zahnala pryč.

Komunistická strana v té době použila propagandu, že propouštění dělníků ve státních podnicích je nezbytnou obětí reformy. Vláda nechtěla vybudovat jednotný systém podpory v nezaměstnanosti a přehrála problém na vedení podniků. A tak, když se šéf společnosti rozhodl lidem nezaplatit, vláda se do toho nevložila. Tímto se vláda hanebně vyhnula zodpovědnosti za sociální podporu dělníků.

Když se podíváme na případ Ruska, v zemi byl v průběhu privatizace stále zachován sociální systém dávek a podpor a někteří nezaměstnaní dělníci dostali alespoň minimální finanční podporu. Ruská vláda nikdy nepřijala politiku nuceného propouštění, naopak stimulovala podniky k udržení pracovní síly pomocí daňových úlev. Zaměstnanci společností navíc vlastnili kolem 40 procent zprivatizovaných podniků.

V porovnání s privatizacemi ve střední Evropě a v Rusku byla čínská privatizace nejnespravedlivější a nejbezohlednější. Někteří západní experti zastávají názor, že autoritářské komunistické režimy si vedly dobře při ekonomické restrukturalizaci a v ekonomickém vývoji, protože dokázaly překonat odpor veřejnosti, a Čína byla často uváděna jako zářný příklad. Podle mě však privatizační proces v Číně ukazuje, že totalitní vláda má tendenci ignorovat sociální spravedlnost, upírá lidem jejich práva a zájmy a jedná v zájmu vládnoucí elity.

Dr. Čcheng Siao-nung je vědecký pracovník zabývající se čínskou politikou a ekonomikou. Žije v New Jersey, USA. Vystudoval ekonomiku na Renmin University a doktorský titul získal v sociologii na Princeton University. V Číně se zabýval výzkumem politiky a působil jako asistent bývalého premiéra Čao C'-janga (Zhao Ziyang). Jeho komentáře a články se pravidelně objevují v exilových čínských médiích.