Zázrak v černém domě – groteska o rodinných vztazích, době i nás samotných

Režie: Břetislav Rychlík

Dramaturgie: Nora Obrtelová

Autor: Milan Uhde

Scéna: Tomáš Rusín

Kostýmy: Martin Ondruš a Petra Jiránková

Hudba: David Smečka

Hrají: Ivana Hloužková, Pavel Zatloukal, Kateřina Jebavá, Vladimír Hauser, Simona Zmrzlá, David Janík, Dalibor Buš a Tereza Marečková

V režii Břetislava Rychlíka – Zázrakem v černém domě ožívá inscenace z temných normalizačních sedmdesátých let. Příběh pojednávající o narušených rodinných vztazích v rodině Pompeových balancující mezi groteskou, dramatem a černou komedií, byl poprvé uveden v roce 2007 v pražském Divadle Na zábradlí ve světové premiéře. Zde se inscenace úspěšně reprízovala dlouhých šest let. Milan Uhde, který hru začal psát koncem osmdesátých let, ji dokončil díky svému politickému angažmá a velké vytíženosti až v roce 2004. Příběh nese četné autobiografické prvky.

Rodina Pompeových se potkává při rodinné sešlosti. K rodičům Pompeovým přichází syn Dušan, bývalý ministr a komunisty pronásledovaný muž s manželkou Viťkou, jeho bratr Ivan, který má za sebou spíše udavačskou minulost a jeho manželka i děti, které ani nepřijdou nahoru k prarodičům a čekají před domem. Nemůže chybět ani dcera Šárka, která díky svým nekonečným pokusům o sebevraždu přichází o manželství a děti. A právě kvůli Šárce se rodina schází. Staří manželé Pompeovi chtějí dům přepsat na některého ze svých synů, aby se do domu nedostal nikdo „cizí“. Šárka, které hrozí nesvéprávnost, tuto šanci přímo vytváří. A tak v napjaté atmosféře vyplouvají na povrch tajemství, která by raději měla zůstat skrytá.

Představení se konalo v Zrcadlovém sále DHNP. Již po příchodu po četné řádce zdolaných schodů se skupinek diváků okamžitě ujal uvaděč, který je seznámil ve stručnosti s domem a jeho historií. Poté byli diváci uvedeni na svá místa. Středem vedla chodba, která ústila do prostor imaginárního domu, kde se celý děj odehrával. Herci diváky nešetřili, bezostyšně mezi nimi pobíhali, jeden z aktérů se po place producíroval s čerstvě naostřenou kosou nebo v první řadě seděli „vytvářeči“ zvuků a vzruchů, kteří atmosféru přímo v hledišti dotvářeli potřebnými zvuky. Rekvizit bylo v inscenaci požehnaně, takže místní rekvizitáři měli plné ruce práce. Hudebně inscenace rezonovala s dějem a vytvářela akurátně potřebný náboj pro tragiku i komično.

Ani herci své herecké výkony neměli jednoduché. Na naučení textu měli oproti minulému kusu jen čtyři dny, a tak nebylo divu, že se text z velké části četl z partesu. Samotný autor fakt, že se inscenace v takovém časovém presu koná, okomentoval slovy, že se jednalo o „zázrak v Divadle Husa na provázku“.

V roli čestného a „hodného“ syna Dušana se představil Vladimír Hauser, který přesvědčivě zahrál alter ego samotného Milana Uhdeho. Roli zlobivého synka Ivana furiantsky ztvárnil Dalibor Buš. Dušanovu manželku Viťku spolehlivě a věrně odehrála Kateřina Jebavá, která v roli obětavé a dobrosrdečné Viťky zachraňuje, co se jen dá. V roli rodičů Pompeových se představili ostřílení bardi Husy na provázku – Ivana Hložková a Pavel Zatloukal, kteří spolu sehráli emotivní duet s noblesou jim vlastní. Labilní role dcery Šárky s neustálými sebevražednými sklony se suverénně ujala Tereza Marečková, která jí vtiskla punc křehké a rozervané ženy, která si jde houževnatě za svým prapodivným cílem. Jako čistě nerodinní příslušnici ve hře vystupují Simona Zmrzlá v roli Ivanovy manželky a David Janík v roli souseda údržbáře.

Herci vytvářejí kompaktní mozaiku komplikovaných rodinných vztahů, které vypovídají o rodinné historii, která velice úzce souvisí s historií domu, kde Pompeovi žijí. Osudy domu a členů rodiny se proplétají a pozvolna  rozkrývají nejrůznější tajemství a tabu, o kterých se nikdy nemluvilo a které postupně rozkládají na oko idylickou rodinu, stejně tak jako chátrá jejich rodinný dům. Svou roli v inscenaci sehrává i období normalizace, ve kterém se inscenace odehrává.

Ač Milan Uhde hru začal psát v temné normalizaci, je poplatná i dnes. Doba jen nastavuje zrcadlo svým aktérům a věci se ukazují být jiné, než se mohou na první pohled zdát. I když v současnosti zažíváme relativně svobodnou dobu, přízraky minulosti se často objevují a provází nás, dokud se k nim nepostavíme čelem.

Zázrak v černém domě jako druhý díl cyklu uspěl neméně dobře než jeho předchůdce. Komická tragičnost a groteskní černý humor táhne diváky od dramatických momentů po vyloženě úsměvné pasáže. Absurdní monology jsou brilantně napsané a vůbec tu nepůsobí prvoplánové – naopak, v příběhu se může mnoho z nás najít, protože tabu a kostlivci ve skříních se mohou odkrýt kdykoliv a kdekoliv. A právě rodinná setkání jsou tak pro tyto chvíle živnou půdou. Milan Uhde to moc dobře ví...a proto hru napsal, aby nás pozval do svého světa, ale i k nám samým na rodinné setkání.