Život v New Yorku bych bez meditování nezvládla

Do NY jsem se dostala díky stáži pro noviny Epoch Times. S ET mám za sebou už delší příběh. V sedmnácti jsem začala psát pro československou edici. V době, kdy jsem končila vysokou školu v Brně, hledali pro ET deník v NY stážisty na plný úvazek. Já jsem tehdy o té možnosti věděla díky tomu, že jsem vypomáhala na jedné rubrice právě pro NY deník.

Ano, původně jsem odešla z Brna do Bratislavy a pracovala jako copywriterka pro jednu marketingovou agenturu. Ale to mi vůbec nesedlo. Ve městě jsem se neuměla zabydlet a také jsem nějak nebyla schopná přemýšlet a pracovat jako copywriter.

Tehdy jsem však měla štěstí v tom, že jsem od rodičů dostala nějaké peníze. To jsou takové ty úspory, co rodiče dětem šetří celý život, a pak to člověk v určitém věku dostane. No a já jsem si díky tomu měla možnost vybrat, kde chci začít svůj život a co chci dělat. Tím pádem jsem měla svobodnou volbu, ale zároveň to bylo pro mě mírně strašidelné.

Když jsem uvažovala nad tím, co dál, táhlo mě to dál studovat na PhD. Líbil se mi Edinburg, kde jsem v té době měla i kamarádku. Ale pak jsem si uvědomila, že investovat peníze znovu do studia není úplně nejšťastnější volba. Takže možnost stáže v NY přišla akorát vhod.

Původně mi to přišlo naprosto absurdní a připadala jsem si velmi odvážně, že do toho vůbec jdu. Ale nakonec to bylo jednodušší, než jsem si myslela. Tím, že jsem už byla v kontaktu s jednou jejich redaktorkou, vypomáhala jsem jim s jednou rubrikou a ještě jsem pro ně psala jako 17letá, měla jsem velkou výhodu. Zároveň jsem z oboru a mám magisterský titul. V Americe je magisterský titul známkou velké inteligence :-)

Prošla jsem si několika pozicemi, jak to již v novinách bývá. Během stáže jsem pracovala jako webový reportér. Psala jsem velmi jednoduché a klikatelné články o různých trendech a aktualitách.


Po stáži jsem nastoupila jako style reportérka, odkud jsem se pak přesunula na manažerskou pozici. Na této pozici jsem měla na starosti vlastně všechno, co se na webu publikuje, domovskou stránku, kontrolu fotek a celkové podoby článku. Kromě toho jsem vedla pár lidí, a to jsem dělala téměř rok.

 

Každopádně jsem však neměla pocit, že jsem vhodná osoba na řízení lidí. Nerada rozhoduji za jiné, protože každý má podle mě část své pravdy. A tím, že to byla dost náročná práce s velkou odpovědností - a já jsem spíše kreativní člověk – začala jsem si uvědomovat, že mi to chybí.

Nato se mi naštěstí podařilo dostat se do kreativního týmu a teď jsem editor fotografií. Mám na starosti všechny fotky, které jdou do tisku, takže více pracuji pro tištěnou verzi. Kromě toho mám jeden vlastní projekt. Vrátila jsem se k módě a věnuji se rubrice „streetstyle“. Tedy zaznamenávám, jak jsou lidé v NY na ulici oblečení.

Ne, kdepak. Sice jsem angličtinu studovala mnoho let, ale vyprávění mi nikdy až tak nešlo. Gramaticky to bylo i docela oukej, ale domluvit se a vyjádřit to, co mám skutečně na mysli ve svém rodném jazyce, jsem nebyla schopná. A to bylo pro mě nesmírně těžké a frustrující. A stále je.

Každopádně v novinách jsem měla během stáže velmi dobrou editorku. Ze začátku musela moje věci úplně přepisovat. Ale paradoxně mi to šlo mnohem lépe s delšími články, které vyžadují mnohem větší jazykovou zručnost. Ale stále to není perfektní.


Řekni nám něco o New Yorku. Jaké byly tvé první pocity, když ses přestěhovala?

 

První tři měsíce na stáži byly náročné. Ale jelikož jsem byla dost pohlcena prací a snažila jsem se do toho jít naplno, pořádně jsem ani nevnímala, co se děje a že mi něco chybí. A možná to bylo i proto, že jsem tam původně šla s plánem, že se po stáži vrátím domů. Takže jsem vždy o víkendu navštívila všechny turistické atrakce a místa, které se dají v New Yorku vidět. Fakt jsem si myslela, že se tam už nevrátím.

Mám velmi ráda naši kulturu a Slovensko. Zbožňuji Evropu a naše tradice a nikdy jsem si samu sebe nedokázala představit žít v Americe. Jejich kultura mi nikdy nebyla blízká. Takže když mi pak nabídli práci na plný úvazek, byla jsem z toho dost překvapená.

Každopádně si pamatuji na svůj první dojem z nového domova. Vše na mě působilo jako divadelní kulisy. Vše mi přišlo nereálné. Že je tu spousta herců, kteří hrají své role...

Ano, přímo obrovský. Jednoduše všechny ty úkony, které jsou pro člověka doma automatické, se pro mě najednou staly problémem. Jen taková maličkost, jako koupit si mléko, se stala velmi náročným úkolem. Dokonce ani o cenách člověk neví, co je drahé a co levné. Chvílemi jsem se cítila, jako kdybych zažívala svou existenci zcela od začátku. A to celkově, co se týče mého vnitřního procesu i mého smýšlení. Rovněž jsem se cítila ztracená fyzicky. Takže všechno jsem si musela vyzkoušet na vlastní kůži a cítila jsem se jako malé dítě. Bylo to vtipné a frustrující zároveň.

Velmi ráda čtu knihy a vůbec nemám výčitky svědomí, když strávím čtením i celou sobotu. Také ráda chodím do jednoho známého antikvariátu a do starožitnictví. Doháním potřebu historie. Dlouhý čas jsem chodívala k moři, protože na Slovensku moře nemáme.


Velmi ráda také medituji. Snažím se meditovat každý den aspoň hodinu, uspořádat si myšlenky a být sama se sebou a v pohodě. Ani si neumím představit, jak bych to tady zvládla bez meditace. Je totiž strašně snadné být odpojen sám od sebe a ztratit kontakt se svými vlastními myšlenkami. Navíc i tím, že používám jiný jazyk, mám někdy pocit, že ani pořádně nevím, kdo jsem, takže v tomto mi meditace velmi pomáhá.

 

Haha. No to začalo vlastně tak, že jsem se dala dohromady se svým kolegou, který pracoval pro jiný tým. Pro mě to byla láska na první pohled. Paradoxně to byl ale asi jediný člověk, se kterým jsem se v práci vůbec nebavila, což bylo velmi vtipné. :)

Teď je to už můj manžel! V prosinci jsme se vzali na úřadě v New Yorku a v dubnu plánujeme ještě klasickou slovenskou svatbu.