Viliam Dočolomanský. (Galerie současného umění DOX)
Viliam Dočolomanský. (Galerie současného umění DOX)
Viliam Dočolomanský a jeho projekt Farma v jeskyni získali řadu ocenění za svůj přínos v oblasti divadla. Jeho inscenace a divadelní projekty reprezentovaly Českou republiku na mnoha světových festivalech. Kromě tvorby divadelních inscenací soubor klade důraz na kontinuální rozvoj osobností svých členů a dlouhodobý výzkum vybraných kulturních a sociálních fenoménů.

Setkali jsme se s Viliamem Dočolomanským, abychom si popovídali o jejich nové inscenaci nazvané Odtržení, kvůli níž se členové Farmy v jeskyni setkávali a inspirovali mladými lidmi z Tokia, Česka a Skandinávie, kteří žijí uprostřed města v izolaci svého pokoje. Jedná se zpravidla o hypersenzitivní jedince, kteří se nedokáží vrátit do zaměstnání nebo do školy, přestože chtějí.

Nejsou schopni žít ve společnosti a „obstát“ v systému. Tento jev je značně rozsáhlý zejména v Japonsku, kde dostal také oficiální pojmenování hikikomori, což v japonštině znamená „odtrhnuvší se“.

I když byl poprvé rozpoznán v Japonsku, objevuje se čím dál víc v různých zemích celého světa a dosud ho odborníci nedokáží úplně vysvětlit. Někdy se o něm hovoří jako o „nemoci současné společnosti“. Scénická kompozice Odtržení byla vytvořena na základě zkoumání tohoto fenoménu. (Více o jevu hikikomori...)

Jak jste se k jevu hikikomori dostal?

Náš soubor už dvanáct nebo třináct let není pouze tělesem, které produkuje inscenace, ale je v podstatě, takovou laboratoří, kde se účinkující vrhají do témat, která do té doby nepoznali, a tím zkoumáním a zpracováváním nových témat se v nich otevírají nové možnosti.

Díky této zkušenosti, kterou získávají, díky tomu nedobrovolnému vrhání se do neznáma, z těchto zkušeností vyrůstají inscenace, ale zároveň je to určitá forma jejich osobního rozvoje.

Město Plzeň mě oslovilo, zda bych měl zájem ve spolupráci s EU-Japan Commitee udělat studijní výlet do Tokia. Začal jsem se zabývat nejenom tím, co Japonci ukazují, ale naopak tím, co schovávají, co skrývají. Zaměřoval jsem se na temnější stránky městského života, a tak jsem se postupně dozvěděl o lidech hikikomori, kterých je v Japonsku více než jeden milion.

Věděl jste už o tom jevu dopředu nebo jste ho odhalili až na místě?

My jsme se na naši cestu připravovali asi čtyři měsíce dopředu. Začali jsme se zajímat o velmi specifickou a známou kulturu Otaku. Celkem obtížně se chápe a vysvětluje, co ono Otaku je, ale díky tomu jsme se dozvěděli, co hikikomori je, a dopředu jsme kontaktovali speciální integrační organizace, které se pokoušejí hikikomori vrátit zpět do společnosti.

Co všechno z vašeho výzkumu vzniklo?

Jednak vznikla instalace, která je až do ukončení výstavy „Skvělý nový svět“ k vidění v galerii současného umění DOX v Praze. Jednak obsahuje videa z našeho výzkumu, a zároveň s tím vzniká inscenace s názvem „Odtržení“.

Proč má někdo zájem na tom, aby přinášel do České republiky informace o sociálním fenoménu v Japonsku? Jaký má význam financovat něco takového?

Není to jenom japonský fenomén, je to celosvětová záležitost. Hikikomori jsou již v Brazílii, USA, Koreji, Skandinávii... osobně si skypuju s jedním českým hikikomori, který žije deset let v izolaci od společnosti. Nejedná se o mentální nemoc, dá se říci, že se jedná o nemoc společnosti, společenský fenomén, který dosud nedokázali odborníci rozklíčovat. Nedokáží určit, o co se přesně jedná, obávám se, že hikikomori budou po celém světě velmi závažným problémem.

Dá se říci, že celá naše západní společnost se nachází v raném stádiu hikikomori. Když sedíte v metru, vidíte, jak lidi sedí vedle sebe, ale nevnímají svoji přítomnost. Všichni se dívají do mobilních telefonů. Podívejte se na mladé lidi, podívejte se do hospod a barů, každý má pozornost zaměřenou mimo ostatních lidí, to už je v podstatě rané stádium oddělování se od ostatních lidí, nemluvě o tom, že v současnosti je stále větší krize vztahů. Je pro lidi namáhavé udržovat vůbec nějaký vztah a v podstatě se lidem v uvozovkách „o mnoho lépe žije samotným“.

Dalo by se říci, že jednou z příčin tohoto jevu je rozmach digitálních a výpočetních technologií, které lidi vedou k tomu, že se jejich komunikace stále více přesouvá na internet, do e-mailů, chatů, telefonů a sociálních sítí jako jsou Facebook a podobně?

Dá se to tak z části říci. Z pohledu odborníků, kteří tento jev zkoumají, to není jednoznačné vysvětlení. Dá se říci, že virtuální rozmach spíše tento jev podpořil, než že by ho vyloženě způsobil. Možná, že jeho kořeny je lépe hledat například v ekonomickém boomu v Japonsku, díky čemuž se v podstatě na člověka a jeho život začalo stále více nahlížet jako na produkt. Možná že tam někde jsou kořeny tohoto celého jevu.

Lidé, kteří jsou hikikomori, se vyznačují velkou inteligencí a sociální inteligencí. Jsou natolik citliví a vnímaví, že cítí, co se mezi lidmi odehrává nejenom v rovině slov, ale Japonci říkají že takzvaně „čtou vzduch“. Vnímají mnohem intenzivněji negativitu, která se mezi lidmi nachází, a na základě toho se raději uzavírají a nedokáží fyzicky ve společnosti fungovat. Rádi by se vrátili zpět do škol a do zaměstnání, ale fyzicky toho nejsou schopní.

Setkal jste se při svém výzkumu s myšlenkami, jak tento jev řešit?

V Japonsku je několik integračních způsobů. Jeden z nich je univerzita (Šůre) v Tokiu, do které se mohou přihlásit hikikomori, kteří by se rádi dostali zpět do společnosti, ale i jejich rodiče.

Principielně to funguje tak, že si vyberou, co by chtěli dělat, a univerzita potom hledá peníze na to, aby se ten projekt dal realizovat. Například jeden student chtěl vyrobit elektromobil, auto na elektriku. Univerzita hledala sponzory, kteří by mu pomohli tento sen zrealizovat, tak dlouho, dokud je nenašla a v podstatě tímto způsobem člověka motivují, aby se zaměřil nějakým konkrétním způsobem a díky tomu zaměření začne vnímat okolí, spolupráci a sociální vazby na svět.

Další přístup má nezisková organizace, která se jmenuje „Nový začátek“. Ty jsou trochu jinou cestou. V podstatě vezmou minimálně na tři roky hikikomori pryč od rodičů a přestěhují je do takové zvláštní koleje, kde přebývají. Jsou rovnou do reality vhozeni tím, že centrum „Nový začátek“ má například pekárnu nebo obchod či cukrárnu, kde hikikomori musejí určitý počet dní obsluhovat lidi z Tokia, kteří nevědí o tom, že oni jsou hikikomori.

Určitý den v týdnu se všichni musejí setkat a mají nějakou párty, kdy spolu komunikují a tak dále. Pomáhá s nimi velké množství dobrovolníků, kteří se jim věnují a také se je nějakým způsobem snaží integrovat nazpět.

Existuje již vícero snah, jak tyto lidi znovu integrovat do společnosti, protože samozřejmě tento jev je vážným společenským problémem nejenom po ekonomické stránce.

Když jsem dělal výzkum tohoto jevu před naším rozhovorem, zjistil jsem, že při školní výuce jsou na mladé Japonce kladeny vysoké nároky, a oni se tak stávají velmi inteligentní a zároveň značně introvertní. Což ještě prohlubuje fakt, že Asiaté jsou obecně považováni za introvertní a vysoce kontextovou společnost. Dá se to tak říci?

Myslím si, že určitě na tom má podíl i silný důraz na hierarchii japonské společnosti. Dále neustálá soutěživost ve společnosti, kdo je lepší, kdo se více prosadí, kdo bude agilnější, agresivnější, progresivnější, asertivnější, efektivnější... to jsou všechno moderní fenomény, na kterých je vybudovaná do jisté míry i celá naše západní civilizace.

Tento tlak nepociťují jenom Japonci, ale hodně lidí v našem západním společenském systému. Podle mě, největší problém je, že systém, jak v něm fungujeme právě teď, nás z části odlidšťuje a zbavuje nás empatie nebo potlačuje vzájemné soucítění. To je pro citlivé lidi velmi náročné.

Společenské hrátky – ke komu se mám jak chovat, s kým mám být zadobře, aby mi to něco přineslo a tak dále, tihle lidé takové společenské hrátky nedokáží hrát, a pak vlastně nedokáží v takovém systému takzvaně obstát, a proto se z tohoto systému stahují pryč. Navzdory tomu, že jsou to mnohokrát vynikající studenti nebo nesmírně nadaní lidé.

Je tedy podle vás objevení se jevu hikikomori známkou toho, že se dostala lidská společnost na špatnou cestu a vzdaluje se od lidské přirozenosti?

Není to úplně jednoznačné. Například jeden vědec uskutečnil velmi slavný experiment, který se jmenoval „Myší ráj“, který o tom přesně vypovídá. Nechal myši, aby se množily v naprosto dokonalých podmínkách, kdy měly všechny co jíst, měly čisto, vodu a dostatek prostoru. Jak se v tom prostoru množily, vždy dosáhly určitý bod, kdy jich nebylo tak hodně, aby si kradly prostor, ale od určitého stádia byly sociální role myší tak rozdané, že někteří samci začali být narcistní, agresivní, uzavření do sebe, začali útočit apod. Naproti tomu měly myši vždy všeho dostatek.

S každou další generací myší, kterou vědec realizující experiment vypustil do toho prostoru, se stalo to samé. Při určitém počtu dosáhne civilizace určitého stádia či bodu, docházelo k tomuto pádu, k této katastrofě.

Onen vědec udělal jednu věc, kterou nazval „evoluce soucitu“. Udělal mechanickou úpravu zařízení, že když se jedna myš chtěla napít vody, musela jí druhá myš stlačit přívod vody. Sama by se nemohla napít. Na základě tohoto experimentu naučil myši spolu komunikovat, a díky tomu se přes toto stádium katastrofy dokázaly dostat.

V současné situaci ve světě nám nic jiného nezůstává, než se donutit k této evoluci soucitu jako cestě ven ze vzrůstajících problémů.

Děkujeme za rozhovor.