Nový český film „Muzikál aneb cesty ke štěstí“ hraje na tu správnou notu. Možná odstartuje i další muzikály

 

Producentka Veronika Schwarczová přišla s myšlenkou oprášit úspěšný český muzikál Starci na chmelu a zadala zpracování scénáře Václavu Sadílkovi mladšímu a Jiřímu Mádlovi. V konečné podobě vznikl dle mého soudu vynikající příběh s dobrým nápadem a řadou zajímavých symbolů a morálních ponaučení. Asi nebude legendou jako Starci na chmelu nebo například snímek Sněženky a machři, ale má svoje osobité kouzlo. A mohl by možná odstartovat vlnu dalších českých muzikálů.

Když jsem minulý rok zhlédl Letní galavečer tanečníků a choreografů Národního divadla v divadle Broadway, měl jsem dojem, že takoví tanečníci a choreografové by dokázali „vystřihnout perfektní taneční film“. Nakonec podobný nápad realizovala producentka Veronika Schwarczová, která angažovala režisérku Slobodanku Radun a na jejíž natáčení se přihlásily stovky tanečníků. Jak sami prozradili po třech dnech „vyčerpávajícího castingu“, vybrali úzkou skupinku mladých umělců a dali se do natáčení.

Třída pražské konzervatoře jede na letní soustředění. Při cestě na „místo činu“ jim učitel oznámí, že vedení konzervatoře rozhodlo, že jejich prvním divadelním vystoupením, které mají na soustředění nazkoušet, bude muzikál Starci na chmelu. Studenti jsou zpočátku znechucení, že mají za úkol věnovat se klasickému českému muzikálu. Postupně je ale kouzlo Starců pohlcuje. Nakonec přicházejí s vlastními nápady na nové choreografie a se zápalem vkládají do práce veškerou svoji energii a talent. Nakonec je nepochybné, že se ve Starcích hravě dokáže najít i současná generace.

Hodnocení

Chytlavý příběh a prvotní zápletka jsou vystavěné skvěle. Když herci začali zpívat první skladbu Petra Maláska, vytvořenou speciálně pro tento snímek, získal jsem dojem, že se českým filmařům podaří něco výjimečného. Konečně pro Petra Maláska je snímek Muzikál velkou vzpomínkou na jeho otce, který napsal původní hudbu ke Starcům na chmelu, takže snímek protíná i určitá křivka nostalgie.

Jak Roman Vojtek poznamenal, „nejedná se o klasický muzikál, kde písně posunují děj,“ ale o film, který písně a tanec doplňují.

Výborný nápad, který měli filmoví tvůrci napsaný alespoň v anotaci snímku, reálně příliš nezachytili. Jedná se o navazování vztahu se starým muzikálem a postupné propadání studentů kouzlu Starců na chmelu. V podstatě film tuto část vypráví velmi zkratkovitě, což je podle mě škoda.

Snímek Muzikál nostalgicky podpořili minimalistickými rolemi Jiří Korn nebo Josef Laufer. Pokud jde o Vicu Kerekes a Romana Vojtka, z velké části vytvářejí kulisy umělecké školy v roli učitelů, aby mohla hlavní pozornost patřit mladým umělcům. Není ale pravda, že by do příběhu nijak podstatně nezasahovali, protože řeší poměrně podstatná témata.

Například vztah mezi žáky a učitelem, jak se osobní život učitelů promítá do jejich vztahu k žákům, výborně vykresluje pravdu o tom, že štěstí člověk nedosahuje tím, že je první nebo ten nejlepší, ale klidně může být šťastný jako druhý nebo jenom když je „při tom“. Osobní štěstí a stav klidné duše nelze měřit povrchně.

Další symbolická témata ve snímku jsou například „zakázaná láska“ nebo hledání pravdy o sobě samém, upřímnosti k sobě a ostatním. Film rozhodně není mělký ani plochý.


Režisérka Slobodanka Radun zajímavě pracuje se symboly. Příkladem je scéna po bouřlivé diskotéce, kdy se celá třída ponoří do vody a postavy klidně plavou na hladině rybníka. V tu chvíli se mi vybavila píseň Václava Neckáře „Rybník“ a její slova... „všichni někam jedou, jen ty stojíš na hladině rybníka. Všichni někam jedou jen ty nemůžeš se pohnout...“. Umění používat symboly ve filmovém, divadelním a jiných odvětvích je vysoce ceněné. Pokud dobře fungují, evokují jediným obrazem řetězec informací a hlubších zpodobnění. V Muzikálu jsem zachytil dvě takové.

 

Po rozhovoru s Adamem Mišíkem jsem nabyl dojmu, že ve snímku do jisté míry záměrně hraje sám sebe. Jednak se částečně účastnil tvorby scénáře a pravděpodobně i svojí postavy. Řeší v ní výhodu i nevýhodu rodinného uměleckého renomé a odhaluje i svoji filosofii, kdy ke štěstí nepotřebuje být první. Ve snímku „vystřihnul“ dojemné pěvecké sólo.

Devatenáctiletá Anna Fialová, dívka s upřímným hereckým a tanečním projevem, přiznala, že jí zkušenost z natáčení určitě zůstane v srdci. „Já vím, že se to tak obvykle říká, že byla skvělá atmosféra, ale pro mě to bylo opravdu skvělé. Opravdu jsem si to užila,“ řekla Anna na tiskové konferenci. „Ten kolotoč, když jsme něco nazkoušeli a potom to šli natočit, práce s ostatními, opravdu mě to bavilo.“ Celkově je na snímku znát, že při natáčení vládla dobrá atmosféra, která se následně přenesla i na filmové plátno.

Bude skvělé, pokud tento projekt odstartuje novou filmovou tvorbu muzikálového žánru a další producenti a filmaři se chytí skvěle rozehrané situace a začnou přicházet s tanečními a muzikálovými snímky. Muzikál aneb cesty ke štěstí ukazuje, že potenciál tento žánr mezi mladými českými umělci a filmovými tvůrci skutečně má. Klidně by si mohli troufnout na remake Starců na chmelu, West Side Story nebo třeba snímek ve stylu amerického Fame nebo polského Touha tančit. Pokud mohu soudit, pokud mladí čeští scénáristé, hudebníci a tanečníci spojí svoje síly, mají bezesporu na to tyto snímky nejenom dohnat, ale pokud budou dobří, je i dalece překonat.

„U nás v Maďarsku vám trochu závidíme, že si můžete v Čechách dovolit točit takové filmy, že to vaše diváky baví a že takovýto žánr děláte,“ uvedla Vica Kerekes. Tak si myslí, že bychom si toho měli opravdu vážit.

* ČSFD * IMDB * WEB * Facebook *