Exodus, uprchlíci a dobrovolníci v ČR zblízka

Karel Paták, vlastní profesí zdravotník: Šel jsem pomoci lidem, kteří jinak pomoc nedostanou. Původně jsem se domníval, že pro EU není problém situaci zvládnout. Zatím se však zdá, že EU v tom selhává. Uprchlíci u nás nezůstanou, teď potřebují akutně pomoc. Přicházejí především do Evropy, do ČR tak docela ne. Našli se lidé, kteří mi třeba dali na benzín, a mohl jsem jet. Darované i svoje věci jsem porozdával. Prostě jak vidíte, kde je potřebná pomoc, to uděláte.

 

Jan Vrobel: Někteří si myslí, že jsem členem neziskové organizace, nebo že jsem výplod americké propagandy, někteří si myslí, že neexistuji... Jsem vystudovaný právník, teď i živnostník, normální kluk, který donedávna hrál počítačové hry. Neplatí mne žádná neziskovka za veřejné peníze.

Vše dělám v podstatě z pudu sebezáchovy, vlastenectví a v rámci české společnosti, protože pomoci těm lidem je to nejsprávnější, co můžeme v tuto chvíli udělat. Ale – v rámci besedy rozhodně nechci mluvit spatra k lidem, kteří mají své vlastní názory a představy o tom, co se děje. Protože jsem se potkal patnáct tisíc uprchlíků, neznamená to, že mám komplexní obraz o všem, co se děje. Vlastní riziko, vlastní nebezpečí. Opravdu tam nejezdím fotit, je to moje osobní záležitost. Mluvím srbsky i chorvatsky. Rád bych se vás zeptal, jestli se bojíte?

Nikdo z nás nemůže zaručit, že mezi uprchlíky, a je jich opravdu hodně – nebude nebezpečný člověk. A rozeznat se to nedá.

Pravda je taková, že všichni lidé, o kterých se tady bavíme, podstoupili neuvěřitelné strádání. Zkušenost je nepřenosná, ale tohle mně můžete věřit. Lidé, které jsem já potkal, jsou měsíce i roky na strastiplné cestě, která obnáší mnoho byrokratických překážek, a riskovali život minimálně na moři. Když se vcítíte do jejich situace, jsou na cizím kontinentu, neznají jazyk, neznají práva země, kam jdou – a potom jakým způsobem se k nim chovají obyvatelé Evropy – ve skutečnosti oni, ti příchozí, mají větší obavy, než si můžete představit. Neumím si sám racionálně představit, že by nějaký člověk se zlými úmysly, jenom proto, aby se dostal do Evropy, podstoupil takovou cestu.

K. Paták: Když si představím, že by se naše běžná česká vesnice dala do pohybu a musela prchat před nějakou katastrofou, udělejte si obrázek, jací lidé to jsou: slušní lidé, mládež, děti – i asociálové.

Když maďarská vláda prodala běžencům jízdenky do Rakouska a po ujetí 30 km zastavila vlak, emigranti to brali jako zradu a drželi hladovku.

Když běženci jdou pěšky po kolejišti, chůze sama o sobě je únavná, ale ještě potmě narážejí na tyče, kterými jim místní lidé jim brání v pohybu. Někteří pak dali na tyče reflexní pásky, aby byly viditelné.

Na místě jsem roli zdravotníka příliš nehrál, dělal jsem, co bylo potřeba, ošetřoval běžencům nohy, které hodně trpí, rozdával jídlo, ošacení. Pro staré lidi, kteří jdou pěšky, je to extrémní fyzické vypětí, jdou třeba týden bez odpočinku! Mají choroby, došly jim léky. 95 % lidí nemá zavazadla!

Samozřejmě, tábory pro běžence nestíhají všechny obstarat, odvážet odpadky.

 

V médiích proběhla scéna, jak běženci v táboře spalují darované věci. Lidé jsou tím pohoršeni. Ve skutečnosti jde o příkaz humanitárních organizací – spálit použité věci, aby se nešířily choroby.

J. Vrobel: My jsme byli 40 let pod vlivem Sovětského svazu. Odmítám jakýmkoliv způsobem bagatelizovat tuto dobu. Byla to nebezpečná doba, jejíž následky neseme dodnes a dosud jsme se nezbavili jejího vlivu. Pro mne komunismus nepředstavuje žádnou skutečnou hrozbu. Co pro mne znamená opravdu hrozbu, je izolace. Byli jsme odděleni od Západu. Všude na světě to takhle nevypadá. Proces, kterým si musíme projít, abychom se vyrovnali civilizovanému světu a byli tím státem, který si může dovolit hostit druhé, místo toho, abychom sami byli někde jinde. Buď pomůžeme uprchlíkům – nebo se staneme sami uprchlíky.

Záběry ze života běženců, které jsou veřejnosti předkládány, jsou rozporuplné. Zčásti chápu novináře, protože existuje mediální kapitalismus – novináři čekají na zajímavé excesy, které by zaujaly čtenáře. Je však pochopitelné, že kde je stres, vytvoří se konflikty. Znám však uprchlíky jako lidi velmi slušné a důstojné. Díky demokracii je EU zčásti méně akce schopná, než kdyby tu vládla diktatura.

Asi čtyři mezinárodní organizace fungují podle své legislativy poněkud pomalu. Mají své ubytovny a výdrže, „nevyhoří“ tak záhy jako dobrovolníci. Kdežto dobrovolníci fungují téměř okamžitě. V tom je přirozeně rozdíl. Češi si mezi neziskovkami získali díky dobrovolnictví ohromné jméno.

Karel Paták: Češi jsou chváleni od mezinárodních organizací. Ty dávají pokyny, které čeští dobrovolníci plní.

J. Vrobel: Původně jsem měl ten názor, že EU se o běžence postará. O tři měsíce později sám pomáhám.

Stát má tři možnosti - ignorovat příchozí, deportovat je nazpět, což je zločin proti lidskosti; světové právo říká, že se máme postarat o člověka v nouzi. Třetí možností je – výzva: EU musí rozbít organizovaný zločin. Zavřít a potrestat pašeráky lidí, kteří běžence zneužívají ke svému obohacení. Zastavit uměle vyvolávaný strach. V každé společnosti existují lidé, kteří působí zátěž.

Karel Paták: Člověk je vždy člověkem. Co selhává, je výchova lidí, úspěch, peníze. Lidské hodnoty jsou v lidech. Některým vládnou peníze – ten kdo pomáhá druhým, je považován za neúspěšného. Jde o vnitřní morální zásady, každý nemusí být křesťanem. Díky dobrovolníkům z Čech se věci mění.