Rozhovor s králem biočajů: Střední Evropa si v bylinných čajích libuje, Češi preferují sáčky

Cesta do sídla rakousko-české firmy Sonnentor vede malebným vinařským krajem kolem Hodonína. Společnost založená roku 1992 se však neproslavila všudypřítomným vínem, ale výrobou bylinných čajů a koření z bio surovin.

 

Její spoluzakladatel Tomáš Mitáček je skeptikem stávajícího konceptu intenzivního zemědělství, a zastáncem dělání věcí ze srdce, s ohleduplností a s láskou. Zároveň se nebojí vyjádřit svůj názor.

O úspěchu Sonnentoru a jeho pohledu na podnikání svědčí nejenom rostoucí prodeje, ale i stále větší oblíbenost Bylinkových slavností. S panem Mitáčkem jsme si sedli na šálek čaje den po nich, kdy ještě naplno běžely úklidové práce...

Rozhovor jsme rozdělili na dvě části. Tato první se točí kolem Sonnentoru, zatímco druhá je věnována širšímu filozofování.

Chodil jsem tehdy ještě do školy. Končil jsem po revoluci, v roce 1991. Jakmile se otevřela možnost vycestovat ven, chtěl jsem se kouknout, jak dělají bio naživo – podívat se k biosedlákům, do Rakouska. Tam jsem se seznámil se zakladatelem Sonnentoru, Johannesem Gutmannem. Nabídl mi možnost s ním spolupracovat, rozvíjet jeho myšlenku spolupráce s biozemědělci jako obchodník a výrobce v naší zemi. V té době zaměstnával jen sebe a svoji ženu a dalšího člověka. Já jsem byl tedy číslo čtyři. Teď máme v Čejkovicích 95 a v Rakousku 240 zaměstnanců.

Velký. Evidujeme desítky zájemců.

Myslím si, že je to i renomé nebo fluidum, které tady dokola je, že lidi tu chtějí pracovat, protože vidí, že tu lidé chodí do práce rádi, že jsou tu spokojení. Často se stává, že sem někdo přijde na návštěvu a říká: Jak je možné, že ti lidi jsou tak v pohodě? Přiznávám, že takové reakce člověka hřejí u srdce.

Přitom když si to tak vezmete, úsměv vás nic nestojí. Někde jsem četl: Nikdo není tak chudý, aby ho nemohl poskytnout, a nikdo není tak bohatý, aby ho nepotřeboval. Když se to tak vezme, tak co se životem? Můžeme tu sedět a nadávat si, ale mně víc pasuje to druhé. S kolegou Gutmannem máme jedno společné krédo - moravsky řečeno: Sranda mosí byt, aj gdyby tatu na strom věšali.

Jaké jsou hlavní podnikatelské zásady Sonnentoru? Jaká je filozofie firmy?

Máme to napsané na tričku anebo na tomhle hrnečku (ukazuje slogan: Když slunce svítí pro tebe, nech ho svítit i pro druhé.) Ono je tady dost místa pro všechny. Ten krajíc, ze kterého si ukusujeme, je dost velký pro všechny, nemusím všechno sežrat sám. Já to cítím tak, že půda a životní prostor, který máme kolem sebe, jsme nezdědili od svých rodičů, ale máme to pronajaté od generace, která přijde po nás. A měli bychom to vrátit minimálně v tom stavu, v jakém jsme to dostali. To je ten ústřední firemní motiv.

 

Hm, tak já vám dám za úkol něco vypěstovat. Jak se na to budete tvářit? My to děláme jinak. Říkáme tomu misionářská činnost. Hledáme lidi, kteří jsou podobně trefení jako my, kteří to tak cítí. Nemusíte nikoho přesvědčovat, akorát protnete ty cesty. Nejdřív musíte najít člověka, který s vámi souzní. Úspěšnost je ale míň jak deset procent...

Obojí. Nejkrásnější jsou ti, co přijdou sami. Máme třeba takovou top rodinu, kteří mají asi osm hektarů. Přišli k nám asi před osmi lety a říkali: „My pěstujeme léčivé rostliny patnáct let. A děláme je konvenčně. A teďka jsme se rozhodli zkusit to ekologicky Syn končí školu a přemýšlí, co bude dělat dál, a oznámil nám: Táto, já bych v tom chtěl pokračovat, ale ekologicky. Víte, my to stejně děláme ekologicky, jen jsme se nikam nepřihlásili a nemáme ten proces verifikovaný. Co a jak máme udělat?“

Tak jsme tak poseděli, rozvykládali se, jak by to mělo vypadat, a za dva roky, kdy překonali přechodné období, přišli znova: „Tak, my už jsme certifikovaná ekologická farma a chceme se domluvit, co máme pro vás pěstovat.“ Z jejich nabídky jsme vybrali, co nás nejvíc zajímá, co neměli, k tomu jsme jim sehnali sazenice, a myslím si, že je to úžasný vztah.

Není jich mnoho. My máme dvacet pět zemědělců v České republice. Dohromady s mateřskou firmou jich máme asi 170, a ty jsou po Rakousku i v dalších zemích.

Máme jich tak akorát. Ale byli bychom rádi, kdyby se našli další lidi, kteří to myslí podobně, protože je to úžasné. Vezměte si třeba pěstitele, o kterých jsme mluvili, oni mají osm hektarů a na tom žije rodina rodičů a rodina dětí, to jsou čtyři dospělí lidé. U Honzy teď čekají dítě, tak jich bude pět, a oni dokáží z osmi hektarů nejenom přežít, ale ještě se dokáží rozvíjet. A ty lidi to strašně baví. Když vedle žije konvenčně hospodařící zemědělec, který má 100 hektarů, ještě chodí do práce, aby se uživil. Já myslím, že toto je cesta a úkol ekologického zemědělství – ukázat jiné limity, jiné rozměry. Není úžasné, když se ráno těšíte do práce? Když nemůžete dospat, že ráno máte nějaký úkol? To se vám určitě nestane, když jdete třeba do nějakého call centra, kde budete celý den vykládat, že si má někdo něco koupit.

Spíše se jede rovnou na místo. Například v Africe běží nějaký rozvojový projekt řízený z Evropy, a my jsme jen nasedli do toho vlaku. Bohužel je to někdy jen otázka toho, zda projekt dokáže fungovat i dál potom, co tam přestanou téct peníze z Evropy.

Mohli by tamní farmáři fungovat čistě na pěstování produkce pro vás? Zajistilo by jim to dost peněz? 

Mohli, ale je otázkou, jak to úspěšně zadministrovat, doprava a tak dále. Je to celkem větší budget a nevím, jestli by ho místní lidé byli schopni v té míře korupce a vzdělanosti a kulturních rozdílů dotáhnout bez nějakých „misionářů“ do konce. Vím, že to mají na starost úžasní lidé, a protože myslí technicky a dokáží to zorganizovat, místní lidé mají práci a jsou z toho produkty, které jsou úžasné a dají se dostat do Evropy. Ale často je to tak, že oni bývají tím mostem, a pokud se ten člověk nějak pomine, tak projekty nejsou úplně jisté, alespoň v Africe.

Tím, že se zabýváme bioprodukty, to máme trošku složitější. Srovnatelný konvenční podnik, když má problém se škůdcem, vyžene zaměstnance, oblepí dveře a prostě to vyplynuje. My to dělat nemůžeme, a hlavně ani nechceme. Proto musíme mít sklady, které jsou maximálně čisté, těsné, chladné, trochu temné a musíme provádět pravidelně monitoring. Pak máme takové pomocníky jako feromonové pásy, které nám ukazují, jestli se ve skladu něco děje. Používáme i metody biotechnologické ochrany. To jsou v podstatě paraziti, kteří parazitují na parazitech. Jednoho takového máme, je to vosička Trichogramma evanescens, která je menší jako zrnko máku. Ona se prolítne po našem skladu a eventuální vajíčka skladištních škůdců, které bychom nedokázali mechanicky očistit, tyto ona nalezne a naklade tam vlastní vajíčka, a tím je zlikviduje. Sama žije max. tři až čtyři týdny.

Máme takových čajů, jako každá firma, asi 20 procent a ty vám dělají 80 procent obratu. Máme některé stálice, třeba Dobrá nálada, která se tam drží už 20 let. Jeden z posledních je například tento Pohodář, který teď pijeme.

Je to velmi podobné. My jsme pohrobci monarchie a mentálně jsme si velmi blízko, byť ta přetržka 40 let s bolšánem udělala své. Ten princip je ale pořád stejný nebo hodně podobný. Rakušani daleko víc preferují sypané čaje. Spotřebují neuvěřitelné množství našich sypaných čajů. Vidím, že jim není zatěžko ta manipulace s bylinami po použití. My jsme takoví trochu technokratičtější. My potřebujeme tady tenhle pytlík, aby to bylo rychle hotové. To je asi jediný rozdíl.

No určitě sypaný čaj. Ale sám preferuji pytlík – typický Čech, co spěchá. (smích)

Do pytlíku jdou stejné suroviny jako do toho sypaného, přesto je v tom rozdíl. Jsou tam nařezány na drobnější částice a tím, že jsou menší, část silic se bohužel ztratí. Silice jsou to, co voní, co chutná. Jestliže máte celý list, jak je tady, a pak ho těsně před přípravou a zalitím horkou vodou v prstech rozemnete, zůstane vám tam těch silic víc, než když to pro vás někdo nachystá třeba před dvouma měsíci, když to u nás pořeže. Takže je tam trochu menší obsah silic.

Podle výzkumu na tomto poli si střední Evropa libuje v těchto bylinných čajích, ať je to Rakousko, Česká republika, Švýcarsko, Německo, to jsou stálice. Ale třeba už Polsko stejně jako Rusko a Anglie, to je takový ten koloniální způsob, to je černý čaj nebo ovocný, a bylinky se teprv učí. Tu tradici mají pod kůží a není to jednoduché.

Máte i nějakou exotickou zemi, kam dodáváte bylinné čaje? Něco nečekaného?

Japonsko. Ale z jiného titulu. Přijeli k nám lidi, kteří hledají nové produkty. V Rakousku si koupili nějaký náš čaj a nechali si udělat rozbory na rezidua pesticidů a pak přišli a říkali: To je neuvěřitelné, my děláme analýzy na čtyři sta padesát cizorodých látek, a ve vašem čaji jsou neměřitelné hodnoty. My je chceme také prodávat našim zákazníkům. Náš velkoobchod má dva miliony zákazníků, tak alespoň něco na zkoušku. A takto si u nás objednali čaje. Úžasné.

Za těch víc jak pětadvacet let se neustále zvětšuje sortiment a samozřejmě i množství. Ale není to tak, že bychom postavili byznys plán, že se prodalo tolik a tolik a v dalším roce se musí prodat o tolik víc. My to necháváme přirozeně, na našich zákaznících. Plánujeme tak, že máme určitou rezervu, máme o trošinku víc, ale růst není jediný cíl.

Jasně. Všechny suroviny, které k nám vstupují, podrobujeme jak makroskopickým, tak organoleptickým zkouškám. I když pochází z ekologického zemědělství, provádíme i analýzy na residua pesticidů a bez pardonu vyloučíme ty, které nevyhoví.

No jasně. A vy to neovlivníte. Není to vždy váš problém, je to často problém vašich sousedů, třeba i vzdálenějších, kteří tyto látky používají, a aerosol se nese vzduchem a může se to dostat do vašeho produktu. I v brandži bio produktů se vždy může objevit něco takového, ale koncentrace jsou samozřejmě daleko nižší než u v zemědělství konvenčním, ale to riziko tam vždycky je. Tomuto se také bráníme a tento screening děláme beze zbytku u všech surovin, které k nám vstupují.

Každý, kdo chce dostat bio produkty k zákazníkům do Evropské unie, musí ctít evropské regule. Podívejte, generálních 100 procent neexistuje vyjma smrti v ničem, takže nějaké dílčí skandály se mohou odehrát, ale nevěřím tomu, že to může být plošné a dlouhodobé. Lež má krátké nohy a v ekologickém zemědělství ještě kratší.

Pak je tady ještě další věc. My nenakupujeme biosurovinu takříkajíc po telefonu. U nás jde o dlouhodobé osobní vazby s lidmi, kteří za svými produkty stojí a můžeme jim důvěřovat. A kde máte radost, že pro vás někdo něco pěstuje, a vy mu za to rádi férově zaplatíte. Jedna studie nemusí být nutně věrným obrazem celého odvětví.

Děkujeme za rozhovor!


Čtěte také: Současný model zemědělství je neudržitelný, říká bio-apoštol Tomáš Mitáček