Rozhovor: Eliška Hašková Coolidge – Osmnáct let s pěti americkými prezidenty

Bývalá náměstkyně ředitele protokolu USA, narozená v Praze, má za sebou osmnáctiletou kariéru v Bílém domě a deset let na ministerstvu zahraničních věcí Spojených států.

Nyní v České republice vede kurzy společenského chování a obchodního a diplomatického protokolu a prosazuje výuku etiky na školách. Pobývá zčásti na Šumavě, v Praze nebo i v USA. Se svou znalostí etikety působí jako dokonalá dáma. A nejen to.

Požádali jsme se paní Elišku o uvedení jejího životního příběhu, který je skutečně nevšední.

EHC: Tatínek byl v lednu 1948 pozván americkým ministrem obchodu, aby jako privátní bankéř přijel do Ameriky, aby pomohl rozšířit obchodní vztahy s Ameriku a Československem. Přijel do New Yorku 1. ledna 1948 a do Československa se měl se vrátit 13. března 1948. 25. února se stalo to, co se stalo, takže dostal telegram od ředitele naší české banky, že se musí ihned vrátit, protože ho banka postrádá. Pak jsme se dozvěděli, že ten člověk měl pistoli u hlavy, když telegram odesílal. Babička otci také napsala telegram, že je zde špatné počasí a že banka počká! Tím mu možná zachránila život.

O rok později přišlo asi 7 mužů do našeho domu v Bubenči, dali nám 20 minut, abychom se vystěhovali. Majetek jsme museli ponechat, tak ... jednu panenku jsem si mohla vzít. A jeden kufřík pro celou rodinu vzala maminka.

A šli jsme bydlet do bytu, který jsme sdíleli s mou tetou a její rodinou. Fotely tam museli poskládat k sobě a udělat z nich postel pro děti. Tak jsme žili rok.

Jeden detail si pamatuji – když jsme tam bydleli, chodila jsem do školy. Jednou po příchodu domů ze školy maminka mi říkala: Eliško, jaká byla škola?

Odpověděla jsem – fajn, dostala jsem vyznamenání za básničku, kterou jsem dnes říkala!

Byli u nás hosté, tak jsem byla vyzvána říci tu básničku. A já spustila:

´Tanky se valejí / třese se půda / přišla nás vysvobodit / armáda rudá... ´

Maminka hned zbledla. Jak je lehké děti ovlivnit. Je to opravdu k neuvěření.

Nedávno paní Václava Jandečková z Kdyně na Šumavě napsala knihu o panu Tulačkovi, jenž byl jejím dědečkem. Byl to on, kdo organizoval celý náš útěk. Vždy jsem si přála vědět, kdo to byl, abych mu mohla poděkovat. Teprve nyní díky Davidu Vondráčkovi z pořadu Reportéři jsem mohla se s paní Jandečkovou spojit. Také v nedávném programu J. Kučery o její knížce bylo mluveno. Jak nebezpečné to tehdy v roce 1949 bylo, to jsem vůbec nevěděla! Tehdy existovala i jiná skupina, která také lidem nabízela převody, a pak je zradila. Měli jsme veliké štěstí, že jsme celá rodina utekli.

Bratrovi byly tři, mně osm let. Nejprve jsme vyjeli autem z Prahy. Maminčin známý řídil auto. Jeli jsme „jakoby“ navštívit tetu na Šumavu. Dojeli jsme do hotýlku či hospody. Po příjezdu jsme odpoledne šli „na procházku“ a tam nás nabralo další auto. Dovezlo nás do garáže, kde jsme přestoupili do nákladního auta. To nás nechalo ve stodole, kde na seně jsme čekali, než nám průvodkyně přes hranice dá pokyn, že můžeme pěšky přejít hranici. Drobně pršelo, přestal svítit měsíc, a to bylo štěstí pro nás. Bohužel panenku, kterou jsem si vzala, jsem v té tmě v tom seně ztratila. Šli jsme podél hřbitova, kolem louky. Manžel naší průvodkyně kontroloval světla z hlídacích věží pohraničníků.

Museli jsme přeběhnout ve chvíli, kdy světla házela kužel na druhou stranu. Měli to na vteřinu spočítané, kdy můžeme jít. Přešli jsme silnici, což byla hranice.

Pak jsme šli do dvou domů, ze kterých nás vyhodili; v prvním byla tma, ve druhém pes. Konečně třetí dům nás přijal, protože maminka jim dala cigarety. Pak nám koupila nocleh v jejich stodole. Ráno jsme dostali vajíčka natvrdo, od té doby jsme dlouho nejedla vajíčka natvrdo. (smích)

V Německu jsem strávila pár měsíců, pak celý rok ve Francii. Závěrem jsem pár měsíců žila v internátě, protože maminka odjela do Londýna. Dobrý rodinný známý Jan Mládek, pro mě vždy strýček Jenda, který často létal přes oceán kvůli jeho postavení v Mezinárodním fondu, mě pak vzal za tatínkem. Jelikož tatínek pracoval a nemohl se zároveň starat o devítiletou dceru, vzali mě s Janem Mládkem do internátu s jeptiškami ve Virginii blízko Washingtonu. To bylo přechodné období, než byly vyřízeny doklady - a než dojela babička. Anglicky jsem mluvila jen pár slov. Ale byl to zajímavý rok. Pokud cítí lásku, děti jsou velmi přizpůsobivé.

Tatínek nebyl nikdy v žádném uprchlickém táboře, jelikož byl v Americe od ledna 1948 jako host Spojených států pozván americkým ministrem obchodu. Po komunistickém puči se přesunul z New Yorku do Washingtonu, aby zde mohl pracovat jako bankéř.

Pět jazyků jsem se učila i znala, ale již nyní všemi plynně nehovořím. Své zkoušky na univerzitě v roce 1963 jsem absolvovala v ruštině, ale ruštinu jsem pak celý život již nepoužívala, a němčinu jsem také bohužel dost zanedbala.

Abych si udržela mateřský jazyk, hodně mně pomohla četba. Babička mně četla třeba Otce Kondelíka, Ženicha Vejvaru, Babičku a podobné knihy. Vždy v tom nejnapínavějším momentu odešla něco dělat, takže jsem pak začala číst, a tak jsem se dost naučila. V rodině jsme vždy mluvili česky.

Neměla jsem to vůbec v úmyslu. Byla to opravdu šance. Když jsem ukončila univerzitu, měla jsem v úmyslu stát se diplomatkou. Měla jsem za sebou kurzy diplomacie, historie, politiky, ekonomiky a jazykové. Chtěla jsem pracovat na Ministerstvo zahraničních věcí.

Po vstupním pohovoru mi bylo sděleno, že nemohu být zaměstnána na Ministerstvu zahraničních věcí, protože to vyžaduje 10 let amerického občanství. Já měla jen 7. Za pár let po tom pohovoru toto pravidlo bylo zrušeno jako neústavní. Člověk, s kterým jsem měla pohovor, mě ten samý den poslal do Bílém domu za jeho známým, kterému právě odešla asistentka, která se vdala a odstěhovala. Tentýž den jsem byla přijata.

Ne, nikdy jsem s tím neměla problém. Od tatínka jsem byla vychována v tom duchu, že mohu dělat stejnou práci jako muž. Zde v Čechách pociťuji, že chybí přesvědčení o rovnoprávnosti žen. Myslím si, že my ženy to zhoršujeme a škodíme si, když se vystavujeme naším vzhledem a oblékáním jako sexuální objekty místo toho, abychom byly považovány za rovné partnery. To je nebezpečné, protože to pak dává mužům důvod s námi nakládat jako s hračkou. Podívejte se na televizi a uvidíte moderátorky, co na sobě nosí. Hluboké výstřihy a večerní toaleta se nehodí na uvádění seriózních zpráv a názorů v televizních pořadech.

Je to tak. Jako dospělá jsem s krajany nestýkala. Dvacet let jsem byla vdaná za Američana, vedla jsem americkou domácnost a měla jsem náročnou kariéru. Mluvila jsem ovšem česky s rodiči i s babičkou.

Neztratila jsem však kontakt s Československem. Svátky doma v mé americké rodině byly v české tradici, a když např. Lyndon Johnson přijal velvyslance v 1968 roce na poradu, přizval mne, abych vyslechla, co se v Československu děje.

…...........................................