Elenore Kanterová a prominentní aktivista z HCMC, Pham Le Vuong Cac. (vietnamrightnow.com)
Vietnamští aktivisté za lidská práva a demokracii uspořádali večírek plný emocí na počest a rozloučení se švédskou diplomatkou, která neúnavně podporovala jejich záležitosti v posledních letech.
Elenor Kanterová, poradkyně a zástupce švédského velvyslance, sdělila, že během doby jejího působení v Hanoji viděla mnoho pokroků ve vybudování sociálně občanských sdružení.
V pátek 17. července se vrátila do Stockholmu po skončení tříročního mandátu.
Na setkání s bloggery na večírku řekla, že svoboda projevu má sice mnoho restrikcí, otevřenost a důvěra narůstající mezi aktivisty jsou však pro ni povzbuzující.
Během jejího mandátu bylo švédské velvyslanectví prvním, kdo pomáhal vietnamským bloggerům nahlas protestovat proti paragrafu 258 trestního zákoníku, který režim používal na obvinění tří předních bloggerů: Truong Duy Nhata, Pham Viet Daa a Dinh Nhat Uya.
Posléze to vedlo ke kampani „No 258“ požadující změnu nebo odstranění zákona, který kriminalizuje „zneužití demokratických svobod“ jako poškození státních zájmů.
Bylo to první kolektivní úsilí ze strany sociálně občanských skupin za podporu a ochranu lidských práv ve Vietnamu. Tím se začala hledat cesta k zajištění jednoho křesla v Radě pro lidská práva OSN v letech 2014–2016.
Před odjezdem poskytla Elenore Kanterová rozhovor skupině vietnamských bloggerů:
Co si myslíte o situaci v oblasti lidských práv ve Vietnamu po téměř třech letech působení?
Řekla bych, že mnoho základních svobod týkajících se politických a občanských práv je kontrolovaných jako právo projevu, mám na mysli právo vyjádřit se kdykoli téměř ke všemu, právo volby svého politického lídra nebo své politické strany, právo shromažďování a právo zakládat společenství. Tato práva jsou ve Vietnamu stále omezena.
Snažím se dívat na tuto situaci z dlouhodobého hlediska. Potkala jsem mnoho Švédů, kteří pracovali ve Vietnamu v 70. a 80. letech, popsali mi zcela jiný Vietnam, než který jsem poznala. Tehdy se cizinci nesměli dostat do styku s Vietnamci. Slyšela jsem mnoho příběhů lásky mezi Švédy a Vietnamci, kteří se museli schovávat na ulicích a před policií.
Kdybyste se proto na to podívali z této perspektivy, proběhly velké změny ve velmi pozitivním směru, díky nimž máme dneska otevřenou diskusi u kulatého stolu. Předmět diskuse je ožehavý, přesto si myslím, že vývoj tu byl.
Jak byste komentovala vývoj demokratizace ve Vietnamu?
Myslím, že dva základní faktory, přispívající k demokracii, jsou pluralita a silné občanské organizace.
Pobývala jsem tu tři roky a během těch let viděla některé velmi pozitivní změny, co se týče občanských sdružení. V době mého příjezdu bylo nezávislých občanských organizací málo. Nazývala se tehdy demokratická hnutí, byla ale v pozadí (underground) a nebyla moc otevřená nebo transparentní.
Proto mě ohromilo to, že během těch třech let se tu objevilo tolik nezávislých občanských sdružení, jako Síť vietnamských bloggerů, Vietnamské ženy za lidská práva, Asociace bývalých politických a náboženských vězňů, Asociace nezávislých vietnamských novinářů a všechny podobné organizace.
Byla jsem ohromena, že jejich přístup dosáhl takové transparentnosti a otevřenosti. Členové organizací otevřeně vyjadřují, kdo jsou, co chtějí a proč to chtějí.
Myslím, že dohlížet na závazky a normy lidských práv, ke kterým se Vietnam zavázal, a říci „Ano, je skvělé, že se vietnamská vláda podepsala pod takovými věcmi, nyní je chceme zavést do praxe, chceme vidět, jak to bude pokračovat“ – je velmi konstruktivní. Věřím, že jedna z nejdůležitějších rolí občanských sdružení je stát se hlídacím psem, zůstat nezávislým, zaměřit se na monitorování a vždy požadovat více informací, transparentnosti a odpovědnosti.
Dotážete-li se mne na demokratické hnutí, popisuji občanská sdružení, protože dle mého názoru jsou občanská sdružení jejich velmi důležitou součástí, také protože jsem viděla tolik pozitivních věcí. Čím dál více lidí se otevřeně schází jak ke komunikaci, tak ke spolupráci. V mnohých organizacích se lidé podepisují pod svými vlastními jmény, nikoliv pseudonymy. Je to velmi důležité, jelikož je potřeba znormalizovat občanská sdružení, a rovněž říci, že to není nic podivného. Je přirozené, že se ve společnosti lidé scházejí a pracují na společných zájmech. Je přirozené, že někdy souhlasí s vládou a jindy ne. To není nic neobvyklého.
Hmm, upřímně si myslím, že Vietnamci dokáží být velmi sobečtí, a to jim překáží ve spolupráci.
Myslím, že aby nastaly změny v jakékoli zdravé společnosti, potřebujeme důvěru, která je velice důležitá, tedy důvěra mezi lidmi samými, důvěra lidí ve vládu a důvěra mezi odlišnými skupinami. Svým způsobem mě to překvapuje, protože jste jako národ společně zažili tolik věcí a byli na sobě tolik závislí. Trochu mne překvapuje, když to takto říkáte.
Ve všech občanských sdruženích ve Vietnamu je tu možná pár vyčnívajících jedinců, kteří hledají osobní užitky namísto demokracie nebo svobody pro Vietnam. Podle vašich zkušeností ze Švédska, co bychom měli udělat, abychom mohli vyloučit takové jedince z hnutí?
Je to složité, nicméně, ve světě občanských sdružení by se nemělo nic vylučovat. Plně souhlasím, že občanská sdružení by měli vést příkladní jedinci, a navíc zúčastnění, což znamená, že byste měli být otevření, konstruktivní a upřímní.
Byla jsem na jedné sešlosti s tématem lidských práv uspořádané Sítí vietnamských bloggerů. Bylo to skvělé, sešli se tam lidé různých zaměření, někteří z komunistické mládežnické unie (smála se reportérka). To mi přišlo skvělé. Šlo o to, aby se vědělo, že lidé jako vy a já, nejsme ti divní. Nejsme nepřátelé, teroristé, anebo násilníci. Jsme dobří lidé jako všichni ostatní.
Potkala jsem jednoho obhájce lidských práv. Byl vězněn a po propuštění policie prohledala jeho dům a předvolala ho k výslechu. Když jsem se ho na to později zeptala, řekl mi: „Ne, ne, Elenore, vlastně je to dobře. Byl jsem na policejní stanici 12 hodin. Během těch dvanácti hodin jsem si s nimi mohl promluvit o demokracii, o lidských právech, o jejich právech. Mohl jsem dokázat, že nejsem žádná nepřátelská strana. Jsem otec dvou dětí. Jsem lékař. Nejsem divný a nemám ani sklony k násilí.“
Byla jsem tím ohromena. Takový tlak by nás mohl snadno přivést k nepřátelství, ke zlosti a hořkosti. Ale on měnil své okolí, říkal, že to bylo ohromné promluvit si s policií, a že na to měl dokonce 12 hodin na stanici.
Jak byste zhodnotila roli internetu?
Nemohu nesouhlasit s rolí internetu. Je to totiž role zásadní, díky níž lidé mají informace, mohou ovlivňovat, setkávat se a diskutovat, i když nemají možnost se fyzicky scházet.
A informace se šíří okamžitě. Dovídáme se, kde jsou zneužívána lidská práva. Před dvěma dny jsme byli všichni svědky případu vyvlastnění půdy, kdy buldozery přejely jednu ženu. Když jsem otevřela mobil, fotky se jen valily. Na internetu se uživatelé bavili jen o tom.
Trvalo desítky let, než se Švédsko stalo jednou z nejbohatších zemí na světě. Myslím, že bude hodně dlouho, řádově řekněme století, trvat, než ve Vietnamu bude demokracie se silnými občanskými sdruženími. Nemělo by být veřejné vzdělání klíčovým na této cestě?
Absolutně. Mluvila jsem o tom, jak důležitá je otevřená společnost, nejzákladnějším je však veřejné vzdělání. A kvalita vzdělání je neméně důležitá. Proto mně mrzí reporty o tom, jak řádí korupce v systému vzdělání v různých školách, jaký rozdíl to činí mezi těmi, kdo zaplatili a těmi, kteří zaplatit nemohli. Nicméně, veřejný systém vzdělání by měl zůstat všem dostupný tak, abyste se nemuseli spoléhat na peníze nebo majetnost rodičů.
Existují obavy, že tmářství je součástí státní politiky. Kritické myšlení studentů je již léta omezováno.
Při jednání s vietnamskou vládou jsme diskutovali i o vzdělání. Co se týče inovací, Švédsko je ve světě na prvních dvou pozicích. Mnohé firmy staví na švédských inovacích. Vietnam je velmi nízko na škále inovací. Chcete-li inovace, musíte podporovat kritické myšlení, musíte učit lidi přemýšlet mimo rámec a klást si otázky. Je to natolik důležité, že pokud toto neumíte, nemůžete věci inovovat.
Když už mluvíme o občanských sdruženích, je podle vás rozvoj dostatečně rychlý anebo příliš pomalý?
Mám-li hodnotit vývoj občanských sdružení, tak si myslím, že byl rychlejší, než jsem očekávala.
Když jsem přijela v roce 2012, byla tu jen hrstka občanských sdružení, která ani nefungovala otevřeně a daleko méně transparentním způsobem. Nyní je jejich seznam dlouhý. Chápu, že členů v těch 20 sdruženích není mnoho, ale i tak si myslím, že rozvoj je stále pozitivní.
Poznala jsem a pochopila, že se tu nemůžete svobodně sejít a pracovat tak, jak byste chtěli. Svým způsobem se možná cítíte trochu v pozadí, ale myslím, že nastaly velké změny a kladně se to posunulo z pozadí až k nezávislosti. Je to pozitivní znamení občanským sdružením ve Vietnamu.
Jde také o to být hrdým na to, že „nemáme co skrývat“. Přála bych si, aby mohl každý být hrdý na své přesvědčení.
Přála bych vám, abyste si jednou mohli říci, že jste hrdí za to, že jste členem nezávislého hnutí občanských sdružení bojujících za lepší Vietnam
Poznámka: Informace v článku byly zveřejněny na lidsko-právním blogu bývalé vietnamské novinářky a právní aktivistky Pham Doan Trang, která píše svůj lidsko-právní blog, jenž je vietnamským režimem úspěšně blokován. Postoje a informace zveřejněné v článku nutně neodrážejí postoje Epoch Times.
Přeložil: TZ; upravil: Milan Kajínek; článek v angličtině: