Obávané onemocnění ve znamení raka a jeho příběhy (3)

Když uslyšíte svoji diagnózu – zhoubné nádorové onemocnění – následuje šok a otázka: proč zrovna já? Po chemoterapii vám vypadají vlasy. Potom nosíte paruky, šátky. Chodíte na spoustu kontrol. Berete množství drahých léčiv; v některých případech následuje předepsání protézy. Někteří pacienti jsou opuštěni partnerem, který nedokáže jejich nemoc unést. Změna dosavadního života je dost podstatně zasáhne. Pak se změní hodnocení důležitosti různých aspektů života. Pro někoho se onemocnění stane výzvou, že má změnit svůj život.

Pacienti, kteří se (vy)léčili z onkologického onemocnění, vypravují své příběhy.

Jana T., 33 let:
Nezvyklou únavu chápala jako způsobenou péčí o své dvě malé děti. Neměla skoro žádné příznaky, jen se trochu hůře vyprazdňovala. Později našla ve stolici trochu krve. Po kolonoskopickém vyšetření nemohla výsledkům ani uvěřit.

Rakovina konečníku v posledním stádiu. K tomu metastáze v játrech.

Nikdo si nedokáže ani představit...

Člověk zpočátku neví, jak nemoc jeho okolí přijme. Jak je člověku špatně, to si nikdo nedokáže ani představit.

Někdy chce člověk být sám, jindy opravdu potřebuje s někým si popovídat. V Brně na Žlutém kopci jsem našla útočiště, pracovní dílny, kde se setkávají lidé s podobnými problémy, rukodělná práce také pomáhá. Podobně nemocní lidé vám v tu chvíli více rozumí, nežli vaše rodina. Ti, kdo to prožívají, jsou naladěni na stejnou vlnu.

Psychosomatika a dieta

Svou nemoc jsem hodně řešila i z hlediska psychosomatiky. Klasickou léčbu jsem v žádném případě nezavrhla, ale hodně pozornosti jsem věnovala právě i těm alternativním způsobům, ledacos jsem v různých fázích zkusila i prakticky.

Ve výsledku univerzální recept kromě pozitivního přístupu opravdu nemám. Věřím, že vše může nějak pomoci, a ve vlnách se k tomu vracím.

V prvním půlroce jsem dost řešila stravu – bez masa, mléka, lepku, cukru atd. Avšak chybí mi pevná disciplína a už mi dost otrnulo, zdaleka nejsem tak striktní. Téměř celý první rok jsem hodně řešila sebe: svou duši, své emoce, bloky, rodinná trápení...odpovědi na otázku: proč?

Lékaři jsou strozí, neosobní apod. Hledáte jiné cesty. A určitě se jim nebránit, i když s odstupem to člověk vnímá jinak a s úsměvem, zda to opravdu bylo nutné.

Osobně mi v první orientaci pomohla kineziologie a dvě návštěvy lékařky praktikující čínskou medicínu (MUDr. Vosátková v Třebíči). Velkou roli sehrál kamarád, se kterým jsem mohla mluvit jako s někým nezaujatým. V té době se hroutí rodina a kamarádi teprve přemýšlejí, jak vlastně pomoci. Důležité je, že vás někdo vyslechne, povzbudí, dá naději... V téhle fázi je téměř každý, kdo si ten nemilosrdný ortel vyslechne.

To byla část mé cesty. Za dva měsíce oslavím druhý rok od diagnózy.

Pán seshora nás zkouší

Říkám si, že mě ten pán nahoře hodně zkouší a dává lekce. Člověk asi má být opravdu tak silný, kolik zvládne unést. Ale větší nálož už opravdu nechci.

Nemoc mi přinesla do života pokoru. Tedy mnohem víc, než jsem ji měla předtím. A taky vděčnost. Vděčnost, která se projevuje radostí z každodenních drobností. Vděčnost jako díkuvzdání okolnímu světu, vesmíru.

Svůj nový život chci prožívat „naplno“, k tomu mi ale stačí velmi málo. Malichernosti absolutně neřeším a jejich rozsah se výrazně rozšířil.

Tak silné uvědomění si vlastní smrtelnosti beru jako dar. Žádný z nás nedohlédne na svůj vlastní konec a málokdo má vůbec takové myšlenky. Nemyslím si, že jsem se zas tolik změnila, jen vše vnímám intenzivněji a dokážu to i víc pojmenovat.

Zcela náhodou jsem pak dostala do ruky letáček s informací, že ve městě je skupinka lidí, kteří mají přání se setkávat, a kteří prošli tou nemocí také. Ráda k nim chodím, ale teď už spíše směřuji zařadit se do normálního života. Chci opět pracovat. Děkuji za to, jak to všechno je.

L. V., 68 let:
Původně jsem neměla s kým o tom mluvit, neměla ani možnost něco o tom slyšet. Ani rodina si o tom nechtěla moc povídat. Od té doby mám psychický blok.

Navíc jsem závislá na francouzských holích, je tu problém ještě i s rukama, kterými se nemůžu opírat.

Chirurg mi řekl: Co byste chtěla? Jiní jsou ve vašem věku již po smrti. Pokud by se rodina nepostarala, musela bych vyhledat nějaké sociální služby...

Lenka, 54 let:
Ležíte na posteli a je vám blbě. Nechce se vám mluvit. Stačí, když s vámi někdo je. Stačí ta přítomnost. Na tom se shodují i ti druzí, kteří rakovinu prodělali nebo s ní bojují. Během chemoterapie pomáhalo, když dcera seděla u postele, třeba i s notebookem na klíně, ale byla se mnou.

Ptejte se lékařů, nehledejte na internetu, protože každé onkologické onemocnění má svoje zvláštní vlastnosti.

Setkávání pro duši

Pacientky AB a IB, ženy z příběhů, se domluvily, že v Jihlavě založí Setkávání onkologických pacientů, protože doposud nic takového v krajském městě nebylo. Přijít může nejen ten, kdo s rakovinou bojuje nebo bojoval a vyléčil se, včetně mužů. Vítáni jsou i příbuzní či kamarádi onkologických pacientů.



Alternativní nabídka

Někdo říká, že je lepší nečíst o nemoci vůbec nic a raději se ptát lékařů.

Někdo má názor jinačí a doporučuje přečíst si víceméně povzbuzující literaturu.