Rozhovor: Český Banát, chudé bohatství krajanů v Rumunsku

Zahnáni do zcela neprostupných lesů, zůstali Čechové v rumunské oblasti nazývané Banát, a postupně založili asi 7 vesnic.

Česká komunita, která v Banátu dodneška žije, tam připutovala asi před 200 lety. Tehdy jistý Magyarly z Oravice, podnikatel se dřevem, vylákal do oblasti několik českých rodin. Pozval tam osadníky ze Šumavy, protože věděl, že jsou schopni kácet lesy a pracovat v těžkých podmínkách. Vysadili je u Dunaje, a zde sliby končily. Čeští osadníci v nouzi tehdy požádali o přijetí do svazku vojenských pohraničníků. Postupně vykáceli les a založili své obce.

Další vlna osidlování se uskutečnila kolem roku 1824. První dvě osady, které vznikly, se jmenovaly Svatá Alžběta a Svatá Helena a byly pojmenovány po Magyarlyových dcerách. Svatá Alžběta později zanikla. Pokud se tam zajdete podívat, spatříte ještě údolí s ovocnými stromy.

Zeptali jsme se Ing. Kataríny Ruschkové, která českou enklávu navštívila:

Jak jste se vydala do Banátu v Rumunsku?

Něco jsem o té enklávě četla, a jela jsem tam s cestovkou Kudrna. Mám tu cestovku ráda, pořádají zájezdy v takovém volném režimu. Prošli jsme české vesnice v českém Banátu a zajeli i do srbské oblasti. Jedinou mapu Banátu, kterou jsem sehnala, vydal KČT, ale je v rumunštině.

Z mého pohledu je to velmi zajímavý kus světa. Ačkoliv jsem vyrůstala na východoslovenských vesnicích v podobných podmínkách, tam jsem se vrátila o 100 let zpátky. Ale nikoliv do nepořádku, tak jako na Ukrajině, ale toto je opravdu uspořádané, poklidné, úžasné místo.


Rovensko – kus srdce

Nejkrásnější byl začátek – Rovensko, kde jsme spali u rodin. Žijete u těch lidí a dozvíte se, že nemají moc možností, jak si vydělat, a tak jim pomáhá tento turistický ruch.

Ti místní lidé jsou neuvěřitelně laskaví, hodní...

Právě Rovensko je nejvýše položenou vesnicí. Kravičky se pasou všude kolem.

Všechny louky jsou vypasené, nic neleží úhorem. Když jsem tam byla v září kolem sv. Václava, vše bylo sklizeno. Kam se nedostanou s technikou, tam trávu spasou kozy. I vsi jsou krásně uklizené a čisté.

Rovensko je úžasné, bohužel je tam již málo obyvatel. Teď se tam rozmáhá turismus a někteří bohatí Češi si tam kupují chalupy. Pokud ty objekty spraví, bude to dobře.

V jedné centrální budově je pošta i obchod, vše se dozvíte, vše koupíte, vyřídíte poštu.

Paní v obchodě si posteskla, že se letos urodilo mnoho švestek. Nepřinášelo jí to radost, protože z nich prý bude slivovice a – chlapi budou opilí.

Obyvatelé se většinou svěřují, že jejich děti jsou v Čechách. Mají třeba 6 dětí a všechny jsou z domu pryč.

Jednu z chalup tam vlastní Člověk v tísni, jednu Kudrna. Kudrna má v každé vesnici svoji chalupu.

Gernic, největší ves

Z Rovenska jsme šli pěšky do Gernicu, kde jsme přespali v chatě.

Gernic je veliká vesnice, na rozdíl od Rovenska má už infrastrukturu. Funguje tam hospoda, civilizace je tam víc znát.

Usedlíci, asi čtyřiceti-padesátiletí, od pohledu vypadají starší, jsou to však mentálně krásní, klidní a spokojení lidé. Život mají hodně těžký, jsou tam velké zimy, co si nevypěstují, to nemají.

Obchod tam moc nekvete, je pro ně těžké se někam dostat.

Jeden rok tam zřídili internet, pak ale přišla zima, spadl most, ztrhaly se dráty, takže už nemají nic.

V Gernicu jsme se ocitli právě na sv. Václava, zrovna tam přijel biskup Václav Malý sloužit mši. Lidé v kostele mluví rumunsky i česky, náboženství tu berou dost vážně.

Všude na hřbitovech se mi nelíbily umělé květiny, ale krajanům se asi velmi líbí, jsou tak zvyklí...

Okolo Gernicu se nacházejí i jeskyně, vrápencová území. Ve Filipově jeskyni jsem spatřila spoustu netopýrů, potkali jsme mnoho čolků i zmiji růžkatou.

V Turecké jeskyni se místní obyvatelé schovávali při tureckých nájezdech, podle kterých se nazývá. Ta je opravdu velká.

Také tam najdete údolí vodních mlýnků. Ty vodní mlýnky na potoce dodneška melou, můžete na nich mlet obilí!

Když jsme vystoupali na místo rozhledu, malým šokem bylo, že jsme spatřili 25 větrných elektráren. Náhle má člověk pocit, že se dostal do zcela jiného světa.

Tam je znát rozpor obyvatel, jak na jednu stranu chtějí dodržovat tradice, krajinu, na druhé straně na ně útočí civilizace a oni cítí, jak jim to může zjednodušit život. A Dunaj je obrovská civilizační tepna.


Jak zní jejich čeština?

Úplně stejně, jako naše. Občas tam mají nějaké rumunské slovíčko.

Paní, u které jsem bydlela ve Svaté Heleně, pracuje pro českou Charitu. Ženy jsou tam většinou v domácnosti, ale tato paní byla výjimka. Měla invalidního manžela a oba syny kdesi pryč za prací v Čechách, takže musí pracovat, aby se uživili.

Právě oni měli jeden z nejlépe vybavených domů, s koupelnou i záchodem uvnitř. Jinak je běžné, že chodíte na suchý záchod venku. Silnice jsou asfaltované jen zčásti.

Zářezy do krajiny, jako 6 m široká silnice a větrné elektrárny na obzoru, jsou potom velmi nečekané.

Lidé v Santa Heleně na jednu stranu říkají, že to pěkné není, (aby to neodlákalo turisty). Ale za prodej půdy dostali peníze, které jim také pomohly.

To, co nám připadá krásné, kvůli čemu tam jezdíme – krajina – to je pro ně těžký život.

Základní školy

V Gernicu mají základní školu. Zajímavý způsob vyučování probíhá v češtině, ale učí se i rumunštinu. Jsou tam velmi malé třídy, pěkně vybavené. Děti nás i mile uvítaly a ukazovaly nám svoji školu.

Ve Svaté Heleně škola asi vůbec není. V Rovensku zase nejsou žádné děti. Přespolní chodí většinou do Gernicu, děti ze Sv. Heleny jezdí spíš dolů k Dunaji, a tam jsou rumunské školy.

Jaký máte nejhlubší zážitek?

Je těžké říct, co bylo to nej. Jela jsem tam bez jakéhokoliv očekávání. Slyšela jsem různé zprávy, jaká tam je bída, nikdo jim nechce pomáhat anebo že oni ani nechtějí pomoc.

V Rovensku jsem nechala kus srdce. To je místo, kam bych se chtěla vrátit, i když je tam život velmi těžký. Rovensko je velmi poklidná vesnička. Pokud tam však nepřijdou noví osadníci, může zaniknout.

Jinak není problém se tam dostat. Z Prahy jezdí do Svaté Heleny každý týden v pátek autobus, a v neděli jezdí zpátky. Můžete tam třeba týden pobýt a pak se vrátit. Turistické značení je tam vynikající, tři vesnice jsou pěšky v pohodě přístupné.


Hospodaření a přírodní medicína

Bylo znát, jak se na vesnicích hospodaří. Na podzim měli všude zásoby – naskládané dýně, usušené kukuřice, seno. Ani kousek země neleží ladem. Louky posečené, spasené, ovocné stromy krásně udržované, obrané. Tu a tam potkáte prasátko, zvířata jsou naučená se sama vracet domů. V Rovensku na návsi třeba stál pán a čekal na svoji kravku. Kráva se vrátila podle hodin, tak to funguje.

Pomůže jim, když se to otevře pro turisty. Je tam toho mnoho k vidění, protože ta příroda tam je nádherná. Vápencové území je pro botaniky nebo geology neuvěřitelně poutavé. Nacházejí se tam nádherné vápencové „závrty“ v přírodě. Vytvářejí ďolíky, které místní využívají k pěstování ovoce.

Přivezla jsem si od nich úžasnou šípkovou marmeládu, spíše povidla, která se vaří pouze tam. Šípky se vaří snad tři dny, aby vyplavala ta zrnka, co škrábou v krku, během vaření je sbírají s pěnou.

Hodně tam roste bez chebdí, vysoká rostlina, spíše trvalka než polokeř, kuličky vypadají jako bezinky, ale jsou jedovaté! Plody zase vaří asi tři dny a vyrobí z toho takovou tinkturu, která je neuvěřitelně léčivá. Dokonce i lékaři si jí váží.

Když jdou k lékaři, říkají místní, zde toho bez úplatku moc nepořídíte. A tak dávají „chebdinky“.

Dalo by se říci, že ten mediální obraz o Banátu, kterého se nám dostává, odpovídá skutečnosti?

To, co jsem o Banátu četla, bylo zkreslené. Třeba tam více vykreslují tu bídu. Myslím si, že to není bída.

Lidé tam žijí bez civilizačních vymožeností, z našeho pohledu žijí ve větší bídě, ale jejich život je uspořádaný. Češi nečekají na pomoc zvenku, nečekají dotace. Nestaví na pomoci svoji existenci. Mají také svoje trápení, ale přesto lidé jsou tam upřímní a jde z nich úžasný klid. Velmi poklidně tam žijí, v souladu s přírodou.


Děkujeme za rozhovor.


V Banátu schází světelný smog, a tak v noci uvidíte na obloze spoustu hvězd. (věnovala Katarína Ruschková)