Recenze: Ročenka – Taneční aktuality 2013/2014

Musím říci, že letošní ročenku jsem zdaleka nestudoval tak podrobně a dlouze jako tu loňskou. Avšak nebylo tomu tak proto, že bych jejímu studiu nechtěl čas věnovat. Namísto toho, abych se v ní pokoušel vyznat a prokousávat se styly jednotlivých článků (jak tomu bylo v loňské roce), jsem ocenil její pokrok k lepší celistvosti a přehlednosti jednotlivých článků a začetl se hned do několika zajímavých textů.

Rovněž mi je nyní více jasné, na co by takovou ročenku mohli čtenáři použít v širším kontextu. Každý, koho zajímá taneční umění, a to třeba i jen jako občasného diváka, může v ročence nalézt řadu zajímavých a užitečných informací.

Užitečná je ročenka například jako přehled o tom, co zajímavého dnes naše taneční scéna nabízí, je inspirací a výběrem toho, na co bychom mohli třeba „někdy zajít“, pohledem do světa tance a jeho snah o život i o přežití. Umožňuje lépe porozumět tanci jako takovému, životu tanečníků jako lidí a osobností a tomu, co nám divákům může tanec přinášet, co v něm můžeme nacházet a objevovat.

Svět české taneční scény

V úvodu ročenky se ve čtyřech článcích českých divadelních kritiků dozvídáme o dění na české taneční scéně. O českém baletu, uplynulé sezóně současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu.

Jádrem ročenky je pozorování a hodnocení pražské taneční scény a nejedná se pouze o české soubory a sólisty, ale o veškerá taneční vystoupení včetně těch zahraničních, která se na pražské scéně objevila.

Divadelní kritici dále podrobněji zkoumají brněnskou a ostravskou scénu a zběžně se ohlédnou po významnějších počinech dalších českých měst respektive jejich divadel. Ročenka je samozřejmě výběrem toho nejlepšího z recenzí a kritik publikovaných na stránkách www.tanecniaktuality.cz, kde jich lze najít mnohem více.

Velmi zajímavou částí ročenky je potom závěrečná sekce Osobnosti, v níž jsem objevil řadu zajímavých rozhovorů a životopisů, které jsou jak inspirující, tak poučné, a to nejenom v oblasti tance, ale života samotného. Zkušenosti a osudy českých choreografů a tanečníků jsou jistě cenným obsahem ročenky.



Zaujalo mě

Kdybych měl vyzdvihnout články, které mě v ročence zaujaly, zmínil bych např. článek „Kdo jsem?" (Ladislava Petišková) o mimickém představení Radima Vizváryho, na které bych po přečtení s chutí zašel. Článek „Křehká krása v Národním divadle moravskoslezském“ (Tereza Cigánková) o tajemném baletu La Sylphide, pocházejícího z dob romantizmu a dílny dánského choreografa Alberta Bournonvilla.

Velmi mě oslovil článek o Joe Jenčíkovi (Alena Laifrová), českém tanečníkovi a jeho barvitém osudu, který jej vedl od kariéry montéra k baletu, poté na frontu I. světové války a k nesnadnému a zároveň poněkud zázračnému návratu na taneční scénu. Krátký článek „Mirek“ je pro změnu unikátní vzpomínkou na baletního mistra Miroslava Kůru. Je o to unikátnější tím, že je vzpomínkou tanečnice Jitky Bartošové, která jej napsala s umem vystihujícím kouzlo života a lidského osudu, jak jej napsal sám Bůh, pokud dovolíte.

Velmi jsem si užil cestu do hlubin duše tanečního pedagoga v rozhovoru s Václavem Janečkem (Lucie Kocourková) a také poohlédutí za životem a taneční kariérou primabaleríny Marie Klimentové, absolventky pražské taneční konzervatoře v článku „Když primabalerína končí“ (Lucie Derscsényiová).