Pohlednice s adresou: Freulain Marie Svoboda/ in Zeelenz, p. D. Schitcendorf, Čechy - „Drahé milované děti ... Přijměte ode mě srdečný pozdrav a vřelé políbení. Nechal jsem se fotografovat s jedním kamarádem... Milá Mařenko, copak děláte všichni, jestlipak jste zdravi. Váš tatínek.“ (z archivu Zdenky Dankové/ET ČR)
Nemusíme se přít, co nebo kdo byl horší než ... Oba válečné konflikty postihly mnoho lidí, ať už těch ve zbroji nebo civilistů.
Na počátku konfliktu, na podzim roku 1914, podle Čs. Rozhlasu, skoro všichni věřili, že „do švestek jsou doma“. Švestky uzrály ještě mnohokrát, než se blízcí shledali, a někteří se neshledali již nikdy.
Přinášíme dva příběhy z doby první světové války, jak je prožívali jedinci z různých stupňů společnosti.
Pohlednice chudého vojáka z fronty
Za císaře pána narukoval na frontu i prostý nádeník Jan Svoboda (*1877). Ačkoliv měl doma již 4 děti, musel opustit svoji rodinu i obživu a – jít bojovat.
Na fotografii – pohlednici z válečné fronty – se mu podařilo nechat se zvěčnit (vlevo) se svým kamarádem, a tak pohlednici poslal své rodině, která se nacházela v Horácku, kraji drsném a kamenitém, kde tou dobou žily vedle sebe tři národy, Němci, Židé a Češi. Z pohledky je znát, že na frontě zrovna i obyčejní vojáci obdrželi kuřivo, aby pauza v boji byla příjemnější.
Neobvyklé je, že adresu napsal na svoji nejstarší dceru Marii. Snad proto, že jeho žena musela opustit svůj domov a děti a shánět obživu, jak se dalo? Adresa zní na Ždírec u Polné, tehdy nazvaný Zeelenz, dodáno: Čechy. Razítko místa odeslání je čitelné – Kopháza, tedy Uhersko. Nejstarší dceři bylo tehdy 12 let a patrně se musela sama nebo s pomocí příbuzných starat o své tři mladší sourozence.
Příběh chudého Čecha měl dobrý konec – nádeník se z války vrátil ke své rodině, pracoval až do svého stáří, dožil se i pravnoučat, zemřel roku 1947 ve věku 70 let.
Příběh měšťanské dcerky
Dcera z městské rodiny, která žila ve dvou stoletích a sepsala paměti.(s laskavým svolením V. Truhlářové)
Před první válkou Venuše prožívala nejhezčí období, období mladých lidí, kteří rádi chodívali tančit na plesy, cvičili v Sokole anebo hráli ochotnické divadlo.
„Na jednom plese pro mě přišel mi neznámý mládenec, vysoký a velkoměstský, nikdy jsem ho neviděla,“ píše Venuše ve svých vzpomínkách. „Hodně se mnou tančil, představil se, ale až pak při hovoru vyšlo najevo, že je Toninčin starší bratr a že žije v Praze.“ A Toninka byla Venušinou dobrou kamarádkou.
„Dobře jsme se bavili, připadal mi už takový mužný a vyrovnaný (byl o šest let starší než já),“ pokračuje Venuše ve vzpomínce na svou první lásku.
Vídali se ještě na „korse“, pak si dopisovali, chodili na randíčka a zamilovali se do sebe.
„Byla to moje první láska a vyhovoval mým představám zjevem, povahou i způsobem, jak své city projevoval... Začali jsme nesměle uvažovat o budoucnosti a těšili se, že se uskuteční naše plány... pořád to bylo čím dál tím hezčí a já utvrzena, že jsem si dobře vybrala. A tak to šlo tichým tokem až do července 1914, kdy vypukla první světová válka.“
„Bylo všude hrozné zděšení, hodně mužů muselo rukovat,“ popisuje dobu Venuše. Její milý a rovněž i její bratr narukovali na frontu.
Nastala smutná doba s čekáním růžových lístků polní pošty a válka nebrala konce, naopak se rozrůstala. Žili se starostí o své drahé, vzpomíná Venuška. Její bratr byl raněn, což mu možná paradoxně zachránilo život. Dostal se z fronty a dlouho ležel v karlínské nemocnici. Při superarbitraci náhodou potkal známého svého otce a ten zařídil, aby již na frontu nemusel. A tak o jednoho vojáčka ubylo starostí, kvituje paní Venuše.
Ale Venušin milý stále zůstával na ruské frontě, snad jen jedinkrát dostal krátkou dovolenou.
„Hlavně jsem žila obavami a čekáním lístků polní pošty. Dosud vše šlo celkem beze změny a tak jsem doufala, že brzy se setkáme s Fráňou na dovolené. Ale brzy po Vánocích jsem dostala zprávu tu nejhorší – padl na ruské frontě.“
Tehdy dívka z dobré rodiny utrpěla šok. Nevěděla, co počít.
„První čas jsem se strašně poddávala svému zármutku, nikam jsem nechtěla chodit, nic mě nebavilo, a nebýt maminky, dlouho bych se byla z té deprese nedostala,“ matně si vzpomíná na smutnou ztrátu milovaného člověka, který zemřel docela mladý.
Později jí pomohli mladí přátelé: „Pak jsem se seznámila s packými děvčaty (bydleli v Nové Pace) i mládenci, chodili jsme na výlety, tančit a bylo to docela pěkné, přece jsem opět nacházela radost ze života."
Po ukončení války, když vznikla první republika, opět se chodilo na plesy.
„Tehdy v tom celonárodním nadšení byl slavnostním úborem na všech plesích národní kroj,“ popisuje Venuše s úlevou nové období. Na jednom z plesů potkala svoji druhou lásku, vdala se a měla děti.
Narozena v Rakousko-Uhersku, prožila Venuše obě světové války, zažila první i druhou republiku a zemřela v 80. letech 20. století ve věku 94 let.
