Výročí: Ludwig van Beethoven - velikán symfonií

Lví hříva, tvář bez úsměvu, romantický oblek – a k tomu hřmící dynamika symfonií. Zrozen do neradosti, uchopil těžkost života a vepsal ji do notových osnov hudby. Závěrem svého života dokázal Ludwig van Beethoven, sám nesnášenlivý a nedůtklivý ve své hluchotě, zhudebnit Schillerovu báseň, Ódu na radost, jež ve svém názvu nese – radost.

Ludwig se narodil 16. prosince 1770 v Bonnu do rodiny otce hudebníka. Po svém dědovi získal vlámské příjmení, v Německu neobvyklé. Otec v něm viděl malého Mozarta, drastické otcovy vyučovací metody měly nesmazatelný vliv na celoživotní rozvoj budoucího génia. Již ve svých osmi letech stanul Ludwig na koncertním pódiu. Jeho školní prospěch nebyl valný, navíc byl nucen již v 11 letech školu opustit a začít sám komponovat. Když otec propadl alkoholu, Ludwig živil celou rodinu.





Sotva začal ve Vídni studovat u W. A. Mozarta, nečekaná smrt jeho matky jej odvolala nazpět do Bonnu. Po její smrti se Ludwigova situace ještě více zkomplikovala. Nebýt laskavosti bonnského kurfiřta, nemohl by jinak ve studiích pokračovat. Po pětileté pauze se vrátil do Vídně a studoval hudbu u Haydna a Salieriho.

Hudebník si nedokáže představit horší onemocnění, než jakým je sluchová choroba. Řízením osudu právě u Beethovena se již v mládí projevilo postupné slábnutí sluchu. Cítil se izolován, psychicky značně strádal.

Avšak zde se v plné síle projevila jeho nezlomná vůle. Stal se tak prvním známým skladatelem, který se své chorobě postavil a úspěšně s ní bojoval. V jeho 50 letech se však hluchota plně rozvinula. V osobním životě se mu příliš nedařilo, v milostných vztazích neměl štěstí. Dopis tzv. „nesmrtelné milence“, kterou oddaně miloval, se stal záhadou jeho života. Postava ideální milenky se objevuje pouze v jeho jediné opeře Fidelio.

Zákeřná nemoc mu nezabránila v komponování hudby. Díky svému mimořádnému hudebnímu géniu vytvořil svá nejlepší díla téměř hluchý – a nikdy je neslyšel.

Beethovenovy hudební kompozice předznamenaly ukončení klasického stylu a počátek romantismu. Jeho stěžejním dílem se stalo devět symfonií, jež jsou klíčové, monumentální mše Missa solemnis, houslový koncert D dur op. 61; řada klavírních skladeb - Císařský koncert, sonáty Měsíční svit, Appassionata, Patetická, skladba Pro Elišku a jediná opera Fidelio a mnoho dalších skladeb.

Některé z nich z nevědomosti nebyly hrány více než padesát let, protože byly považovány za mistrův „omyl“, jako např. jeho sonáta opus 106, zvaná Pro kladívkový klavír. Také poslední smyčcová kvarteta z let 1822 - 1826 v jeho době téměř nikdo nepochopil. Beethoven svoji dobu předběhl o desítky let.

V Beethovenových skladbách se zračí velká otevřenost. Jeho prosté jímavé motivy člověka dohánějí k slzám (jako např. Kreutzerova sonáta A dur a klavírní sonáty). Na druhé straně se jako skladatel jevil neuvěřitelně odvážně a jasnozřivě. Nikdo si nedovolil učinit v sonátové formě tolik změn a odchylek jako Beethoven. Svoji devátou a nejslavnější symfonii d moll se závěrečným sborem na Schillerovu Ódu na radost složil tři roky před smrtí, roku 1824.

Beethoven zažil několik krátkých pobytů také v Čechách. Navštívil Prahu, v Teplicích se setkal s Goethem a v Karlových Varech se pokoušel léčit svou nedoslýchavost.

Beethoven zemřel ve Vídni 26. března 1827 a na rozdíl od Mozarta měl okázalý pohřeb. Za jeho rakví šly davy lidí.

Jeho díla vedle Bacha znamenají vrchol světové hudby. Přestože tu Ludwig van Beethoven není již přes 200 let, vznešená, zpěvná a lyricky hluboká melodika jeho hudebních vět nás doprovází do dnešních dnů v koncertních sálech nebo pomocí nejmodernějších nosičů.


Zdroje: zivotopis.osobnosti.cz, rozhlas.cz