Motto: Děti mají mít své vzory. Indiánkou jsem byla snad - celý život.
Jana (Igmú): Ta svoboda u Indiánů je také. V trampingu člověk utíkal do přírody, a teď vlastně také utíkám... Z trampingu se mi to překlopilo na Indiány. A moje dcera už je „Indiánka“.
Se svým tatínkem jezdím na tramp nadále, jen maminka přestala jezdit. Je jim 70 let a mamince se už nechce spát na zemi.
Někdo se nám směje, že si na něco hrajeme, ale stále to udržujeme a učíme se v indiánském životě.
Igmú říkává dceři: „Učím dceru, že v každé době si má svobodu držet a bojovat za ni. Těžko se dětem vysvětluje, že tenkrát to nešlo. Že tě mohli zavřít, zničit ti rodinu nebo tě zadržovat. Ona si nedokáže představit, že by neměla svobodu.
Takže z trampingu jste se přesměrovali na život v indiánském táboře.
Igmú: Odmalička jsem měla za vzor Indiány. Asi tak v 15 letech jsem jela s tatínkem do Mníšku pod Brdy a tam spatřila české Indiány. Na sobě měli věci z pravé kůže. Tehdy jsem se vůbec neodvážila je oslovit, protože byli … ortodoxní. Měli kamenné obličeje. Mohlo to být tak roku 1985. Čeští Indiáni tu „fungovali“ už za totality.
Po pár takových náhodných setkáních s Indiány jí otec v katalogu cestovní kanceláře Kudrna „náhodně“ našel dovolenou v Potštejně.
Vzala tehdy sedmiletou dceru a s usárnou na zádech („protože jsem tramp“) jely vlakem 4 hodiny do Potštejna. Na návsi u kostela na ně čekal „Indián z prospektu“. Byl to náčelník. Týden tam všichni žili v teepee (Slovo teepee - týpí - stan pochází z lakotštiny, jeho původní význam je obydlí) jako praví Indiáni. Každý večer u ohně náčelník vyprávěl o životě Indiánů, dětem vyprávěl pohádky. Četl jim ze Školy Malého stromu.
Dívat se na krajinu koňského hřbetu
Igmú: Přes den jsme jezdili na koních. Po úvodu, kdy nám náčelník řekl vše o koních, jsme se učili jezdit. Zpočátku jsme jezdili do kruhu, později jsme vyjeli do krásné krajiny. Je tam čarovné údolí, divoká řeka, nad ní se strmí hrad. Dívat se na krajinu a vesničky ze hřbetu koně bylo dojemné.
Děti zatím hrály soutěže, indiánský lakros a jiné hry. Rodiče si hrají s dětmi, děti se učí střílet z luku.
Svoboda je v tom, že nic nemusíte. Můžete si vybrat - jít na houby, koupat se v řece, jít do cukrárny.
Kde jsou koně ustájeni?
Igmú: Náčelník má svůj statek, na něm obří stodolu. Koně se tam pasou na loukách.
Dovolená s Indiány – to je jako když máte plnou penzi. Bydlíme a spíme v teepee. Někdy trochu prší dovnitř stanu kouřovým otvorem. Dá se to upravit podle směru větru. Uvnitř je totiž ještě jedna plachta. Určitě je lepší spát dál od středu stanu. Někteří přijeli na tábor, ustlali si uprostřed stanu - a pak odjeli, protože na ně pršelo. Některé příběhy jsou zajímavé i zvláštní.
Mezitím je uspořádán některý slavnostnější večer. Griluje se maso nebo se pečou placky na ohni. Někdy jezdíme i na vyšívací víkend. Šijeme a vyšíváme různé tašky, taštičky, váčky. Chlapi i chlapci si dělají luky s tětivou z umělé šlachy.
Náčelníkova žena někdy v blízké koželužně objedná kůže, aby se mohlo šít. Pak je pomůže nastřihnout, ukáže, jak šít mokasíny, udělá střih na mokasíny. Šijí se šaty, legginy i tašky. Pak se korálkují.
Vzory děláme podle originálů. Původně jsem si vymýšlela svoje vzory, náčelník šel kolem: Hm, to je hezké, řekl. Sama jsem pak přišla na to, že mám používat lakotské vzory.
Pokud chci něco z oblečení nebo plátěné věci, tak si je objednám u náčelníkovy ženy.
Děti vyrábí třeba „lapače snů“. To je kulatá jakoby rozeta, vypletená z kůže, ozdobená pírky. To si Indiáni dávají do teepee, aby je neobtěžovaly špatné sny. Něco jako amulet.
Mně osobně se líbí staří Indiáni, původní. Doba Lakotů, prérijních Indiánů asi kolem roku 1800.
A na tu dobu navazujeme, učíme se jejich šicí vzory.
Jsou to amulety nebo děláte pouze lapače?
Igmú: Pro každého je něco důležité. Ženy mívají na opasku spousty různých kapsiček, věciček a třeba želvičky. Většinou ženy mají za pasem koženou želvičku. Skutečné Indiánky mají v želvě zašitou pupeční šňůru svého dítěte, které porodily.
Kolik roků už jezdíte a dcera také?
Igmú: Moc si vážím toho, že dceři je už 18 a dosud jezdí se mnou na dovolenou. Jezdíme asi tak 11 let.
Když jedeme k Indiánům, týden táboříme, snažíme se žít jako Lakotové. Někdo však ne. Přijede týpek, nebaví ho to, ale jeho žena je do toho zapálená. Tak on si tam doveze kolo a jezdí si přes den po horách. Večer se vrátí a sedí s námi u ohně. Těšíme se tam naprosté svobodě.
Na konvenčním táboře měla dcera problémy, takovou svobodu tam neměla. Třeba jít se koupat, kdy chce.
Chodíte i doma v indiánském?
Igmú: Nechodím, jen se hodně indiánsky zdobím, i v civilu. Také účes nosím indiánský. V životě používám indiánské prvky. Nebo chodím častěji bosá. Jsem blíž k přírodě. Naučila jsem se také být více tolerantní. To mi dal indiánský život.
Poslední dobou se tím jakoby zpomaluji. Užívám si přírody, která je krásná, nebo v teepee, u ohně, s lidmi které mám ráda. Nemusíme už moc mluvit. Čím je člověk starší, má menší potřebu mluvit.
Jsem šťastná, že jsem je poznala. A hlavně – v táboře se potkávají lidi z celé republiky, a je jasné, že kdo má zájem tábořit nebo jde za koňmi - jsou to prostě většinou dobří lidé. Máme velmi mnoho přátel po celé republice. Náčelník říká, že jsme všichni „z jednoho kmene“.
Kamarád má doma na zahradě teepee. Nosil indiánské oblečení i pera ve vlasech do zaměstnání. Ale když to zaměstnavateli vadilo, odešel a na vsi krmí telata. Dal přednost svobodě. Má malé děcko a mnoho času tráví v teepee. Když je zima, zatopí si, spí na kožešinách. Stan má na kopečku, a tak když prší, voda stéká okolo.
Spousta lidí jezdí do Ameriky za Indiány. Dovezou diapozitivy a vyprávějí nám o své cestě.
Co znamená jméno Igmú?
Igmú: Lakotské slovo zní docela dobře. „Igmú“ znamená Kočka.
Neměla jsem jméno asi 7 – 8 let. I v trampingu se dávaly přezdívky. Většinou podle události. Původně jsem bývala „Arnyho Jana“, protože můj tatínek byl „Arny“. Indiánské jméno musí přijít samo.
Děkujeme za rozhovor.
Rozhovor pro ET poskytla Jana Nováková, zvaná Igmú.
