Ilustr. foto. (Sparkles Tuey/Flickr.com)

Jistě všichni známe pohádku o pyšné princezně, kde zahradník učil květinu zpívat. Podle výzkumu duchovní komunity Damanhur květiny ve skutečnosti zpívat umějí.

Rostliny sice přímo nevyluzují zvuky pro člověka slyšitelné, ale pomocí speciálně upravenému polygrafu, který je také známý jako „detektor lži“, se podařilo jejich hudbu zachytit a převést do zvukové podoby. Vzniká tak překvapivě komplexní škála zvuků, které připomínají hudbu tvořenou lidmi. Zkoumání rostlin pomocí polygrafu vedlo k rozsáhlé vědecké práci již v roce 1968.[1] 

Damanhur je známá jako federace duchovních společenství, které sídlí v Itálii, v severní části Piemontu, mezi Turínem a Aostou, v okruhu 15 km, která zahrnuje centrum oblasti s názvem Valchiusella. Žije zde celkem 600 lidí, již vytvářejí mnohojazyčné společnosti s odlišnými kulturami.

20140904-dhamanhur
Federace duchovních společenství Damanhur. (Flickr.com)

 

Lidé se zde zabývají výzkumem rostlin již od roku 1976 a od té doby vyvinuli speciální citlivé elektrody polygrafu, které se umisťují přímo na rostliny. Jedna elektroda je v horní části, kde jsou listy, druhá je u kořenů. Tyto elektrody snímají elektrický náboj, který rostliny vyzařují, a pomocí digitální technologie je překládají do podoby zvuků.

Výzkumníci pouštěli rostlinám záznamy různých koncertů krásné (klasické) hudby a také různí hudebníci jim chodili naživo hrát. Podle záznamů z polygrafu došli vědci k závěrům, že se rostliny naučily zpívat či reprodukovat různé tóny. Podle výzkumu rostliny reagují na různé lidi změnou hudby, kterou vyluzují. U dítěte vyluzují vysoké tóny, zatímco u muže jsou tóny hlubší, a někdy květiny úplně ztichnou.

Níže nabízíme záznam z experimentu s květinami

Žena, která na videu mluví, představuje přístroj a metodu, kterou hudba vzniká. Uvádí také, že rostliny jsou inteligentní bytosti, se kterými můžeme komunikovat, a podle ní to dokonce mohou být dialogy, při nichž se můžeme vzájemně učit.

Podle výzkumu Damanhuru mají rostliny svoji vlastní, odlišnou logiku. Na rostlině se nezkoumá jen, jestli je živá či není, je to ve skutečnosti velmi komplexní organismus, který umí nejen tvořit nádhernou hudbu, ale reaguje na lidské emoce, rozumí jim a sama má také emoce vlastní.

Vědecké experimenty ukazují, že takto komunikují nejenom rostliny, ale i stromy a vzájemně mezi sebou reagují na hudbu, kterou reprodukují. Vědci rostliny učí zpívat dva až tři týdny, kdy se jim pouští klasická hudba. Rostliny si hudbu oblíbí, zapamatují a začnou jí podle záznamů z polygrafu samy reprodukovat.

Výzkum také ukazuje, že se rostliny dokáží hudbu naučit také od jiných rostlin, když je zpívající rostlina přinesena k jakémukoliv stromu, začnou spolu komunikovat. Učení podle teorie Damanhuru probíhá určitou výměnou energií či dat mezi zpívající rostlinou a stromem. Po chvíli je i strom schopný vytvářet svoji vlastní hudbu. Tímto způsobem mohou podle vědců rostliny komunikovat, a to tak živě, že vznikají jakési „lesní koncerty“.

Tento experiment má podle vědců dokazovat, že v rostlinách je nejenom jistá forma života, ale i emoce, city, a dokonce se dokáží učit. Rostliny se tedy podle tohoto vědeckého konceptu mohou považovat za vnímající formy života, které mají mnohem barvitější a složitější život, než by se na povrchu mohlo na první pohled zdát.

Společenství Damanhur bylo založeno v roce 1975, zdůrazňuje ohled na životní prostředí, rozvoj lidské mysli pomocí meditace, upřednostňuje přírodní léčebné metody a soulad mezi člověkem a přírodou.

Společenství proslavila stavba podzemního komplexu ručně vykopaného v útrobách hory, zdobeného mozaikami, vitrážemi, sochami a nástěnnými malbami, který Damanhur pojmenovalo Chrám lidstva. Každý rok jej navštíví tisíce lidí.



[1] Tuto reakci objevil Američan Cleve Backster začátkem roku 1966. Výsledky svých experimentů publikoval (např. v International Journal of Parapsychology, roku 1968) a obsah těchto článků vyvolal nejen na vědecké půdě bouřlivé reakce (kvetiny.tobudetecubr.net).

Článek vytvořila pro Epoch Times ČR Alue K. Loskotová.

Článek upravil: Milan Kajínek