Než se stal pedagogem a spisovatelem, Eduard Štorch (*10. 4. 1878 – 25. 6. 1956) si osobně vyzkoušel rozdělávání ohně pomocí třecích dřívek, štípání pazourku... anebo jak si vyrobit lovecký luk.
Narodil se jako obyčejný kluk v dělnické rodině; studoval na vyšší reálce v Hradci Králové, odkud přestoupil na učitelský ústav. Jako vystudovaný učil na školách v Podkrkonoší, na Mostecku, později v Praze. Jeho dalším zájmem byla i praktická archeologie, podklady pro historii čerpal z pražského okolí.
Žil na přelomu 19. a 20. století. Živě se zajímal o historii a zejména prehistorii. Hodně času věnoval dětem. Pro ně založil na Libeňském ostrově unikátní farmu, něco jako předchůdce školy v přírodě. Tehdejší výuka dějepisu na školách jej neuspokojovala, proto usiloval o její reformu.
Z původní povídky pro časopis s názvem Člověk diluviální (1907) se stal základ pro jeho nejproslulejší knihu pro děti a mládež - Lovci mamutů (1918).
Následovala další literární díla, která věnoval především mládeži. V knihách poutavě zobrazil život od konce starší doby kamenné přes dobu bronzovou a železnou. Přiblížil velkomoravské období a budování přemyslovského státu. Ze stránek knih vystoupuje postava kněžny Libuše a Přemysla nebo sám hrdina Nik.
Mnozí čtenáři mají jeho knihy spojeny se skvostnými ilustracemi Zdeňka Buriana. Někteří možná pamatují, že Minehava znamenala v řeči dávných osadníků „usměvavá“.
Různí výtvarníci, jako byli také J. Konůpek, O. Sekora, se nechali inspirovat a rádi doplňovali knížky svými obrázky podle příběhů. Čarodějův učedník, U veliké řeky, Osada havranů – některá díla se stala i předlohou filmové tvorby.
Na podkladě poutavého dobrodružství vtáhl Štorch čtenáře do mladší doby kamenné, doby bronzové anebo mu vykreslil Velkomoravskou říši. Dějepis pro žáky na základních školách přestal být nezáživný díky jeho vypravěčskému umění. Svým způsobem tak uspěl ve svém úsilí o reformu dějepravy.
Třebaže Eduard Štorch zemřel v Praze, jeho hrob se nachází v obci Lobeč na Mělnicku. Svoje sbírky z pražského bytu odkázal Národnímu muzeu, svou písemnou pozůstalost a knihovnu odkázal Městskému muzeu v Hořicích, odkud byly roku 1977 předány do Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech.
Jeho knihy pro mládež byly přeloženy do mnoha cizích jazyků a vyšly v zahraničí. Kromě beletrie nám po něm zůstala i bohatá odborná literatura.
