Cestovatel Martin Loew: Když člověk cestuje sám, snáze nachází přátele

Cestovatel Martin Loew cestuje nadvakrát. Po návratu z dalekých cest putuje se svým dia-show českými městy a nejen on, ale zejména jeho snímky vyprávějí divákům o cestách, které podnikl. Vyprávěli jsme si s ním nejen o cestování, ale i o stylu jeho přednášek.

Od kdy jste pojal touhu cestovat? Co vás dotáhlo k tomu, stát se cestovatelem?

Od dětství jsem cestoval s rodiči. Bavilo mne to už jako dítě, pak jsem začal sám cestovat. Že se tím ale jednou budu živit, to jsem netušil.

Jste orientován spíš na Západ nebo Východ?

Neřekl bych, zda na Východ nebo Západ. Je pravdou, že v létě dělám pro cestovní kancelář a vodím zájezdy do Ruska. Ale jinak neinklinuji k žádné destinaci. Spíše si troufnu říct, že jsem víc orientovaný na sever než na jih.

Ještě se nechcete usadit?

V jakém smyslu - docestovat? Ne, to mě neláká. Připadám si poměrně usazený, ale rád jezdím na výlety. A velmi rád se vracím. Nejsem typ tuláka, který stále někam cestuje. Když někam jedu, už se těším domů a jedu zase zpátky. Domov mám.

Jak se vám podařilo vydělávat cestováním?

Asi úplně první varianta je zcela přirozená a jednoduchá - napíšete o cestě, zážitku nebo o tom, co se dovíte, článek, otiskne vám ho nějaký časopis a pošle vám honorář.

A ejhle, najednou vyděláte cestováním nějaké peníze. To je jedna z variant. Další varianta se osvědčila daleko víc. Kdysi jsem se vrátil z cest a měl nafocené diapozitivy. Začal jsem dělat domácí projekce, pozval kamarády, aby se také přišli podívat. Kamarádi mne tak trochu navedli, že bych mohl vyprávět a promítat obrázky i jinde než doma. V Praze v čajovnách jsem začal vyprávět a dostal za to svých prvních pět set korun. Tehdy mi to přišlo jako astronomický honorář. Postupně se do čajovny hosté už nevešli, začal být převis zájmu oproti kapacitě čajoven. Tak jsem se přesunul do větších sálů a začal jezdit i mimo Prahu. Jezdím tak s promítáním po republice už 14 let.



A co fotografování? Diaprojekce je závislá na fotografiích.

Zpočátku mne učil otec, později zkušenější přátelé. Nejsem dokonalý fotograf, ale události musím zachytit tak jak jsou, když někam přijedu. Znáte např. nádherné fotky z hor - jejich autoři tam většinou chodí opakovaně, žijí tam roky a nafotí nádherné fotky. Ale já na fotku mám pouze okamžik. Musím udělat to, co se v tu chvíli udělat dá.

Umíte poutavě vyprávět. Bylo vám dáno do vínku?

Mám štěstí, že to, co dělám, se lidem líbí. Považuji to za – troufnu si říct - dar shůry, který mně byl dán a vážím si toho. V rodině se traduje, že jsme měli nějakého upovídaného předka, tak to mám asi po něm.

Vtáhnout lidi do děje, nechat je zažít atmosféru... Sám svým vlastním médiem.

Pohybuji se na okraji divadla, filmu a nevím, čeho ještě dalšího. Diashow je živé vystoupení. Každý večer vyprávím to stejné, jako herec hrající svou roli. Trochu přednáška, trochu kino, hudba. Hudba přiblíží zemi z jiného úhlu, dokreslí.

Hudba má ladit s diaprojekcí a vyprávěním. Přednáška má být sladěný celek. Když během večera použiji třeba osm hudebních ukázek, předchází tomu nutnost vyposlechnout třeba 15 hodin hudby a něco z toho vybrat...

Amerika – země aut

V Americe se jezdí jen autem. Když jsem byl ve Spojených státech poprvé před lety a cestoval po Kalifornii, auto jsem si nepůjčil. Bylo by to drahé a zase tak moc rád autem nejezdím. Kdekoliv na cestách jsem jezdil veřejnou dopravou, byl jsem s domorodci, a to se mi líbilo. V Kalifornii jsem si říkal – tady budu také tak jezdit.

Ale ono vám to v té Kalifornii nešlo. Tam je veřejná doprava zcela minimální a občas neexistuje. Prostě USA není země veřejné dopravy. Všichni mají auto. V některých městech jste jediný, kdo jde po ulici. Nikdo tam nechodí, protože všichni jedou autem.



Přejděme do exotičtějších krajů. Madagaskar je pro mne země, kde žijí lemuři ...

Ano, nikde jinde na Zemi nežijí. Ale musíte tam jít do národních parků, jinde již nejsou. Příroda je tam velmi zničená. Parků mají relativně dost a velkých. Ale mimo ně je na tom příroda velmi špatně.

Když člověk cestuje sám, snáze nachází přátele

Když člověk cestuje sám, lidé v cizí zemi k němu snáz naleznou cestu. Seznamování jde rychleji a k místním lidem se lépe dostanete. Je to však vhodné jen v zemi, která je takovému přístupu otevřená, kde jsou lidé otevření. Např. Irsko je otevřenou zemí. Když se tam objevíte sám, jste blízko toho, aby vás někdo pozval na pivo. Zajímá je, co tam děláte, a jsou otevření.

V Kalifornii ´zachráněn´ Mexičanem

Pravý opak byla Kalifornie. Tam se o vás nikdo nezajímá. Nemáte auto - jste divnej. Je tam naprosto uzavřená společnost. V jednom městě v Kalifornii jsem zaujal jednoho pána, protože jsem šel pěšky s batohem na zádech. Zastavil mne, ptal se odkud jsem, kdo jsem, co dělám... to chtěl vědět. Ale když jsem pokračoval, že mám problém – dojel jsem autobusem, je večer, žádný spoj mi odtud nejede, nesehnal jsem ubytování, ve městě není žádný hostel, kde bych přespal. Vůbec nevím, co budu dělat...

Ten pán si to vyposlechl a řekl: No jo, to je zajímavý. Tak vám přeji hodně štěstí. A šel. Takovýhle mají přístup.

Pak mne doslova zachránil mexický řidič městského autobusu. Ptal jsem se ho, zda neví o nějakém hostelu či kempu, kde bych mohl levně přenocovat. Jenže on pravil, že nic takového ve městě není. A když viděl moje zoufalství s blížící se nocí, pozval mě na nocleh k sobě domů. Mám pocit, že to by ´obyčejný´ Američan prostě neudělal. A můj Mexičan byl nakonec ohromně fajn chlapík, který mě představil své rodině a druhý den mě ještě odvezl tam, kam jsem potřeboval.

V Kalifornii žije hodně Mexičanů. Oproti ´Kaliforncům´ byl ten Mexičan úplně jiný, pochopil, že potřebuji pomoc. Kaliforňané to prostě nepochopí.

Děkujeme za rozhovor.

Oficiální stránky Martina Loewa a jeho diashow: www.promitani.cz.