Alfons Mucha – Obrazy hovoří symboly, promlouvají v nich malíři i sám život

Ve Spojených státech se mu však nedaří na realizaci svého díla vydělat, záchrana však přichází díky seznámení se známým průmyslníkem a přítelem slovanských národů Charlesem Cranem. Ten mu přislíbil spolupráci a materiální podporu při práci na monumentálním díle, které pak tento mecenáš věnoval Praze.

Mucha se vrátil do vlasti a v roce 1910 si na zámku Zbiroh v západních Čechách pronajal ateliér a přivedl sem svoji rodinu. Uzavřel se před světem a celých osmnáct let pracoval na svém vrcholném díle. „Slovanskou epopej“ dokončil až v roce 1928.

Slovanská epopej

Jeho životní dílo, cyklus „Slovanská epopej“, je souborem celkem dvaceti pláten. Umělec si v nich přál zachytit historii Slovanstva a obrazy tak symbolizují jejich cestu dějinami.

Mucha do obrazů často vnáší vnitřní symboliku a také postavy v nich zastupují určité vlastnosti. Postavy zakresluje do obrazů různými barvami, které pak mají symbolizovat morální vlastnosti postav. Například žlutá barva má znázorňovat vznešenou svobodu, mír a sjednocení mezi národy.

V úvodním obraze z cyklu, nazvaném „Slované v pravlasti“, vyjadřuje Mucha, že v budoucnu budou muset Slované za svou svobodu bojovat. Můžeme v něm spatřit dívku se zeleným věncem, který symbolizuje mír. Dívka je skloněna před knězem, pod jehož pravou rukou je namalován mladý bojovník, představující spravedlivou válku.

Závěrečný obraz s názvem „Apoteóza z dějin Slovanstva“ symbolizuje vizi slovanského triumfu dokonce jako příklad pro celé lidstvo. V tomto obrazu můžeme spatřit další symboly – kruhy věnců, symbolizující jednotu, holubici, přinášející mír a duhu, symbolizující štěstí.

Muchův cyklus „Slovanská epopej“ byl v roce 2011 po dlouhých sporech převezen z Moravského Krumlova do Veletržního paláce v Praze, kde je od roku 2012 zpřístupněn veřejnosti.



Alfons Mucha – Slovanská epopej, Apoteóza z dějin Slovanstva. (Volné dílo)

Lendlova sbírka

Český tenista Ivan Lendl sbíral Muchovy plakáty přes třicet let a rozhodl se uspořádat unikátní výstavu nejkompletnější sbírky Muchových plakátů na světě v Obecním domě v Praze. Sbírka zahrnující 151 artefaktů, která poté bude putovat dále po světě. Tenistův zájem o Muchovo dílo probudil Muchův syn Jiří, s nímž se Ivan Lendl seznámil na jedné vernisáži.

„Zaujal mě životní příběh Alfonse Muchy a průběh tvorby jeho plakátů, a také se mi líbí jejich barvy,“ uvedl ke své sbírce tenista. „Je to pro Prahu bezesporu kulturní událost číslo jedna,“ sdělil k výstavě v Obecním domě bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda.

Všestranný umělec

Mucha byl všestranně nadaný umělec, zabýval se i sochařstvím a pracoval také v oboru užitého umění. Kromě reklamních plakátů vytvořil i návrhy obalů pro celou řadu spotřebních předmětů, maloval například i jídelní menu či kreslil kalendáře. Na tuto cestu k užitému umění se vydal především proto, aby si mohl vydělat na realizaci svého životního díla „Slovanská epopej“.

Jako velký vlastenec namaloval Mucha i první státní znak novému státu. Nakreslil návrhy k první československé známce a k prvním bankovkám nového státu. Také zrealizoval návrh vitráže v katedrále sv. Víta v Praze.

Ukrytí epopeje

V roce 1939, kdy Mucha umírá na zápal plic po výslechu gestapem, zajistila Galerie hlavního města Prahy včasné ukrytí epopeje před fašisty. Ti totiž pochopili, že jeho dílo se svými idejemi ve spojenectví slovanských národů proti násilí a za svobodu, bylo velkým nebezpečím pro jejich mocenské cíle, zaměřené v průběhu druhé světové války zejména proti slovanským zemím.

Výtka deorativismu

Když na přelomu 19. a 20. století Mucha spolupracoval se Sarah Bernardtovou a s tiskárnou F. Champenoise, vytvářel zejména četné plakáty a dekorativní panó.

Tou dobou dějiny umění odzváněly akademickému historismu a salónnímu malířství. O slovo se hlásí art nouveau, prostě – secese. Prichází pokus o všezahrnující slohový proud, předznamenaný stylizací, ornamentem, dekorativním účinem a tendencí přenášet umění ze salónů do ulic. Pod vlivem kvasu té doby měl Mucha přání vnášet ideál krásy na oči a do nitra všem lidem.

Jeho tvorbě pařížsko-amerického období i pozdějším jeho dílům býval někdy vytýkán dekorativismus, jakoby šlo o něco opovrženíhodného a výtvarné umění nemohlo mít rovněž dekorativní, tedy výzdobné poslání. Dělící čára však neprochází mezi dekorativností a uměním, ale přece mezí uměním a – neuměním.

Celým svým ustrojením Mucha tíhl k poklidné zdobné mluvě, což do jisté míry prokazuje i druhé tvůrčí obdobní, období Slovanské epopeje. 

Svými plakáty, panó i ostatním dílem prokazoval, že umění pro něho nebylo samoúčelem. Bytostně je spojoval s myšlenkou duchovního i estetického povznesení člověka a lidstva. Činil to v podmínkách své doby, jejího nazírání, způsobů uměleckého vyjadřování, řečí nadčasové symboliky. K povaze Muchovy tvorby bezesporu patří rovněž to, že v ní i v nejslavnějším pařížském obodobí neustále rezonuje domov a jeho umělecké tradice.

Na přelomu století se Le styl Mucha v Paříží vyčerpává, pozbývá originalitu. Objednávky se sice ještě hrnou, ale odpovědný umělec cítí, že musí dojít ke změně.

Odjíží do USA, aby získal prostředky pro své monumentální dílo. Po návratu do vlasti se podílí na výzdobě Obecního domu. 

Když ve Zbirohu vytvořil dvacet monumentálních obrazů cyklu Slovanská epopej, roku 1928 odevzdal cyklus městu Praze. Celé dílo bylo vystaveno poprvé v Galerii hlavního města Prahy, ve Velké dvoraně tehdy právě dobudovaného Veletržního paláce. Po dobu druhé světové války bylo ukryto před fašisty. Po jeho znovunalezení bylo do roku 1963 vystaveno v prostorách zámku v Moravském Krumlově.

Slovanská epopej jednoznačně náleží mezi největší kulturní klenoty České republiky, a proto byla zařazena do projektu 7 divů Česka v kategorii „Umění a kultura“. Po moravském rodákovi zůstalo dílo, které ve světě nemá zřejmě obdoby.

Od stejného autora: Obrazy zachycují realitu, tahy štětcem obsahují celý malířův život

---