Politická pronásledování vedla k nutnosti vyvinout různé způsoby, jak bezpečně posílat do světa informace od těch, kteří se znelíbili režimu.
Za normálních okolností by se mohli potkat na nějakém obvyklém místě, jako je bufet nebo kavárna. Skupina lidí pozoruje z oken druhého patra dav, aby viděla, jestli zpravodaje někdo sleduje, když vstoupil do budovy.
Jednalo se o šest příznivců Falun Gongu (Fa-lun kungu) v Pekingu, kteří věřili, že zahraniční média mohou pomoci situaci v Číně.
Od července 2000 do září 2002 vybudovali šifrované komunikační kanály a vytvořili postupy, pomocí nichž mohou zahraniční zpravodajové vést rozhovory s oběťmi pronásledovanými čínským režimem.
Nyní je to poprvé, co se rozhodli tyto metody odhalit.
Falun Gong je duchovní meditační praxe s kořeny v prastaré Číně, založená na principech pravdivosti, soucitu a snášenlivosti. Bývalý předseda čínské komunistické strany Ťiang Ce-min v červenci 1999 vyprovokoval a řídil celostátní represe a policejní pronásledování stoupenců Falun Gongu, protože začal žárlit na rostoucí popularitu praxe, která měla v té době podle odhadů přibližně 100 milionů příznivců.
Ačkoliv nemá tato meditační praxe žádné politické cíle ani motivace, shledal ji komunistický režim jako hrozbu pro principy, které byly ustanoveny během kulturní revoluce: ničení tradic a zasetí vzájemného odporu a nedůvěry mezi lidmi.
Ze dne na den všechna čínská média kontrolovaná režimem začala Falun Gong očerňovat, zatímco druhá strana měla jen velmi málo příležitostí být slyšena nebo vyjádřit svůj postoj.
„Bez volného přístupu k čínským lidem mohli zahraniční reportéři skutečně jen velmi těžko zjistit, o co tehdy vlastně šlo," říká Dana Čengová, Číňanka žijící v USA. Tehdy kontaktovala západní reportéry, kteří se zajímali o informace ohledně pronásledování Falun Gongu. Kontaktovala je prostřednictvím pana Jü Čchaoa, vedoucího týmu.
„Bylo tam pouze několik z nás a pracovali jsme proti národnímu systému. Věděli jsme, že je pouze otázkou času, než budeme všichni zatčeni."
Jü vytvořil kódované komunikační kanály. Pracoval jako IT specialista pro mezinárodní společnost, dokud nepřišel o svoji práci následkem politického pronásledování.
Pro zahraniční reportéry bylo extrémně obtížné realizovat rozhovory s těmi, kteří byli pronásledováni Čínskou komunistickou stranou, a bylo pro ně obtížné dostat se do kontaktu s kýmkoliv ze stoupenců Falun Gongu.
„Když pronásledování začalo, stala se čínská média nástrojem pronásledování. Státní televizní stanice a noviny zveřejňovaly množství vykonstruovaných zpráv, aby očerňovaly Falun Gong a podněcovaly nenávist veřejnosti proti příznivcům Falun Gongu," říká Dana Čengová. “Média měla sloužit k ospravedlňování pronásledování a zavádět veřejnost. Dokonce i když stoupence Falun Gongu nezavřeli do vězení, stalo se prostředí, které média ve společnosti vytvořila, neviditelným vězením.”
Zahraniční tisk potřeboval svolení čínské vlády, aby mohl cestovat a uskutečnit rozhovory s určitými skupinami lidí v Číně. Bylo nemožné dostat povolení kontaktovat pronásledované skupiny. V důsledku toho na začátku pronásledování mnohá zahraniční média nechala obíhat zprávy, které o Falun Gongu získávala od státem kontrolovaných médií.
Dnes se omezování médií v Číně se poněkud uvolnilo. Západní tisk se stále potýká se zamítáním víz pro své reportéry, ale povedlo se učinit průlom v prostředí, když se podařilo v Číně natočit dokumentární film o umělci a disidentovi Ai Weiweovi.
Na přelomu tisíciletí bylo prostředí v Číně ještě značně odlišné. V mnoha případech nebylo reportérům dovoleno dělat rozhovory s čínskými občany o tématech, které si čínský režim nepřál pokrývat.
„Práce se Západními žurnalisty byla tehdy v Číně velmi nebezpečná,” říká Wang WeiJü, člen týmu, který byl pověřen, aby vybral bezpečná místa pro setkání.
Klíčovou částí jejich práce bylo zajistit bezpečnou komunikaci mezi čínskými občany a západními médii ve chvíli, kdy byli reportéři pod přísným dohledem.
„Ve skutečnosti jsem se hodně bál," říká Wang. „Bylo to velmi obtížné, protože strana sledovala reportéry žijící na území Číny velmi těsně, zejména v období mezi lety 2000 a 2002."
Klíčovou částí jejich práce bylo zajistit bezpečnou komunikaci mezi čínskými občany a západními médii ve chvíli, kdy byli reportéři pod přísným dohledem.
„Reportéři byli doprovázeni čínskými agenty tak těsně, že zasahovali i do jejich osobního života," říká Dana Čengová.
Dostali se do kontaktu s médii, jako jsou Time Magazine, BBC, Washington Post, Asociated Press a Wall Street Journal. Někteří cestovali do Číny speciálně kvůli reportáži o pronásledování, zatímco většina z nich pracovala ve svých kancelářích v Pekingu.
Existuje speciální úřad, Úřad číslo 13, který má za úkol dohled nad hotely a dalšími místy, kam mohou západní reportéři zajít. Reportéři jsou často doprovázeni, jejich telefony odposlouchávány.
Když se žurnalisté zapíší do hotelu, jedna z prvních věcí, které recepční udělá, je, že zatelefonuje na bezpečnostní úřad, aby jim oznámila jejich příchod.
Jü pomohl zahraničním žurnalistům stáhnout si šifrovací soubory. Ian Johnson z listu Wall Street Journalu měl svůj soubor rozdělený do 30 oddělených částí.
Komunikace s reportéry probíhala převážně pomocí šifrovaného e-mailu. Hovořili také po telefonu, ale museli často měnit svoje SIM karty. Museli použít novou SIM kartu 30 minut předtím, než obdrželi telefonní hovor.
Vždy zajistili alespoň dvě různá místa pro bezpečné setkání. Wang několikrát navštívil každé místo ještě před domluveným setkáním.
První místo bylo takové, které umožňovalo těm, kteří sedí uvnitř, aby viděli ven na ty, kdo přicházejí dovnitř. Používali například restaurace sítě McDonald. Toto místo bylo kontrolním bodem, na němž se dalo zjistit, jestli je reportér sledován a případně kolika lidmi.
Řekli reportérům, aby si nekupovali žádné jídlo a šli rovnou do druhého patra. Pokud někdo šel za nimi přímo do druhého patra, byla to „rudá vlajka”. Reportér potom nemohl s nikým mluvit ani se setkat s někým z týmu.
Pozorovali lidi, kteří přišli a dívali se do restaurace a nevstoupili dovnitř - další „rudá vlajka". Pozorovali ty, kteří vstoupili dovnitř následně po reportérovi. Tým musel učinit konečné rozhodnutí, jestli setkání zruší nebo udělají krok vpřed.
Taxi mohlo reportéra zavézt na místo, kde mohl setřást všechny pozorovatele. Například ho zavezli na silnici se středním pásem nebo svodidly, které znemožňují vozu, aby udělal otočku ve tvaru U, případně v místě, kde vede silnice nad zemí.
Reportér potom vystoupil z taxíku a rychle přešel přes střední pás vozovky nebo zaběhl do podchodu. Vůz, který ho sledoval, se nemohl otočit, přejet do opačného pruhu nebo sjet pod most a reportéra dál sledovat. Podchod vedl do blízkého parku, kde čekalo přistavené taxi. Reportér naskočil do taxíku a byl pryč ještě dříve, než ho někdo mohl začít sledovat.
Hrozba, že budou chyceni a zatčeni, byla velká. Byly doby, kdy byl jeden reportér sledován až šesti skupinami agentů.
Během dvou let dosud byl Jü schopen zorganizovat rozhovory mezi stoupenci Falun Gongu a tuctem reportérů. Okolo 20 pronásledovaných stoupenců Falun Gongu poskytlo rozhovory. Žurnalisté i ti, kteří rozhovory podávali, byli vždy udrženi v bezpečí.
Rozhovory si vyžádaly svoji cenu
„Bylo tam pouze několik z nás a pracovali jsme proti národnímu systému," říká Jü. „Věděli jsme, že je pouze otázkou času, než budeme všichni zatčeni."
Čím víc informací vypustí, tím dříve budou zatčeni.
„Bylo to delikátní balancování mezi naší osobní bezpečností a ochranou základních lidských práv," řekl Jü.
Jü se nikdy osobně s reportéry nesetkal. Vždy s nimi komunikoval pouze prostřednictvím e-mailu.
„Philip Pan si mě nebude pamatovat, ale vzpomene si na Modern Plaza, vypadající jako za měsíčního svitu, které viděl během jízdy taxíkem do kavárny, kde se setkal s ženou, která byla obětí pronásledování," říká Jü o tehdejším reportérovi Washington Post Philipu Panovi.
Charles Hutzler z agentury Associated Press si Jüa také nepamatuje, ale vzpomene si na Tibetan Hotel v Pekingu, kde udělal rozhovor s pronásledovaným stoupencem Falun Gongu.
Někteří z těch, kteří poskytli rozhovory, byli později zatčeni. Někteří v důsledku toho, že opakovaně protestovali proti vládním represím.
V dubnu 2002 byli Jü, Wang a další zatčeni. Kromě toho, že vedl tým pro kontakt se zahraničním tiskem, vlastnil také tiskařské centrum, kde bylo vytištěno 700 tisíc letáků s textem protestujícím proti pronásledování.
„Měl jsem dva kolegy. Oba byli zatčeni a možná zmínili moje jméno," řekl Jü. Byl odsouzen na 10 let vězení s předzvěstí krutého mučení. Wang byl odsouzen na 9 let a 6 měsíců vězení.
Oba vězení přežili. Wang získal status uprchlíka ve Spojených státech vloni v červenci. Jü žije v současné době v Chicagu.
Toto je příběh o tom, jakou cenu stál jeden pravdivý příběh o Číně zveřejněný v novinách a proč se tito disidenti rozhodli využít příležitosti povědět světu pravdu.
Přeložil: Milan Kajínek
{jcomments off}
