Od muzikálních patriotů k pejskomilným kapsářům
Jak nás hodnotily jiné národy dřív a jak dnes? Jak se změnilo jejich vnímání? Na příkladu Britů si ukážeme, jak na nás nahlíželi téměř před sto lety, těsně po vzniku Československé republiky, a jaké stereotypy panují o Češích a Slovácích dnes.
Jací byli Češi
Začátkem 20. let dvacátého století vyšla ve Velké Británii obsáhlá 14dílná publikace o kultuře, dějinách a antropologii národů s názvem Peoples of All Nations [1] (Národy všech států). Poutavá encyklopedie přibližuje život lidu ve všech tehdejších státech, a ve čtvrtém svazku se píše také o Československu, čerstvě vzniklém svébytném státu uprostřed Evropy.
Podle publikace došlo k prvnímu kontaktu Čechů s Angličany při bitvě u Kresčaku v roce 1364, kdy král Jan Lucemburský odmítl před vítěznými Angličany ustoupit a pronesl slavný výrok: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal."
V souvislosti s českým králem Václavem připomíná publikace oblíbenou anglickou koledu Dobrý král Václav (Good King Wenceslas), která je ostatně za La Manchem populární dodnes.
Autoři přičítají českou povahu životu pod nadvládou cizích mocností, která přišla po bitvě na Bílé hoře. „Snad díky tomuto podrobení se Češi vyvinuli v to, co mnozí považují za nejpraktičtější a nejsoběstačnější ze slovanských národů." Podle Britů „národ není jako celek silně náboženský" a moc si nepotrpí na náboženský mysticismus.
„Jsou romantičtí a praktičtí, umělci a hospodáři obdaření silně nacionálním a patriotickým cítěním, jež je prohloubeno a posíleno mnoha generacemi utlačovatelské vlády ze strany Rakouska."
Angličané velmi oceňovali náš kladný vztah k hudbě. „Jsou výrazně muzikální," píše se v knize a světu dali dva velké skladatele, Dvořáka a Smetanu. Rovněž jsme údajně byli velmi zruční v tanci a zdatní herci na poli divadelním. Vzdělaní lidé v Česku jsou sečtělí a mají dobrý přehled o francouzské a anglické literatuře.
Národní hrdost se v očích dopisovatelů odráží i v malebných lidových krojích, i když ty jsou postupně vytlačovány obyčejnými šaty. „Praha, jak už to u hlavních měst bývá, vykazuje v oděvech nezáživný kosmopolitismus, kromě příležitostí státních svátků," uvádí se v knize. Očividně fascinovaný autor či autoři poznamenávají, že pestré a barevné národní kroje se v Československu zachovaly daleko víc než v ostatních částech střední Evropy.
Dopisovatelé si nemohli nevšimnout negativního vztahu k Němcům, kteří tehdy tvořili v Československu výraznou menšinu.
Jací byli Slováci
Podobné pocity podle encyklopedie sdílí i slovenský lid k Maďarům, což je pochopitelné vzhledem k dlouhému období okupace.
„Slováci jsou prostí, náboženští a pracovití lidé, zruční ve veškeré domácí výrobě, ale zpravidla dávají přednost věnovati se obdělávání půdy," píše jeden z přispěvatelů a dodává, že obyčejným lidem na Slovensku „nikdy nechybí pohostinnost".
Jedna část textu popisuje rušný trh v Bratislavě, kde se prodává všechno možné, například „'muchomůrky' různých tvarů, velikostí a barev, britskému kulinářskému umění neznámé". Co dodat, než že neznalost Angličanů o lesních houbách a jejich konzumaci zůstává tabu i v současnosti.
Kniha zmiňuje i půlmilionový národ Rusínů na Zakarpatské Rusi, která tehdy pod Československo patřila. Rusíni jsou „zpravidla chudí a zaostalí lidé patřící od ukrajinské odnože slovanské rasy", uvádí autoři.
I když v rámci nově vzniklé republiky jsou patrné odlišnosti, kdy vzdělanost a pokrok klesá směrem na východ, všechny národy v Československu „spojuje společný rasový původ a touha po nezávislosti".
Jak vidí cizinci Čechy a Slováky dnes
Uběhlo téměř sto let a Češi a Slováci již spolu nežijí v jednom státě, o Rusínech ani nemluvě. I pohled cizinců na nás se změnil. Podle Světové mapy stereotypů, která vychází tiskem ve Velké Británii, jsme byli my Češi ocejchováni jako „pejskomilní kapsáři".
Zahraničním návštěvníkům zajisté neuniklo, že psa má skoro každá druhá domácnost. Ostatně Češi chovají nejvíc psů a koček na obyvatele z celé Evropy. Jistě jim ani neuniklo, že zvířecí mazlíčky ve velkém používáme k hnojení parků a zelených prostranství ve městech. Turisté, kteří do takového „hnojiva" stoupli, si zážitek zcela jistě zapamatují.
Co se týče označení za kapsáře, zřejmě půjde o nedorozumění. Pravda, Rakušané měli s krádežemi českých nenechavců potíže v době, kdy se po revoluci otevřely hranice, ale ta doba je pryč a kapsáři jsou dnes většinou omezeni na Prahu, kde na ně turisté nevyhnutelně narazí. Jsou ale tito kapsáři české národnosti? Mnohdy ne.
Jeden můj známý z Anglie nedávno poznamenal, že je zajímavé, že Britové proti Čechům nechovají žádné negativní pocity a jsme jim snad i poněkud sympatičtí. Například když se hraje fotbal a Anglie už není ve hře, s chutí fandí nám raději než Němcům, Francouzům nebo jiným národům.
Naši slovenští bratři a sestry zase byli označeni za „nevrlé nymfomany/-nky". Výraz „bad-tempered" zde může znamenat i „popudlivý" a to, že jsou Slováci horkokrevnější než například my, je známo. Směrem na východ, zdá se, roste vášeň, zřejmě i sexuální. Server Novinky.cz přinesl zprávu, že čtyřicet procent slovenských mužů a žen touží po častějším sexu. Jeden průzkum ukázal, že průměrný Slovák ve věku kolem 30 let má sex každý druhý den.
Pro pobavení si uveďme několik dalších příkladů ze světové mapy stereotypů:
Poláci – pracovití, těžce chlastající xenofobové
Rakušané – waltz tančící pastevci krav
Němci – lederhoseny nosící, pivo chlemtající blázni do výkonnosti
Italové – na skútru jezdící sukničkáři
Angličané – flámující hooligans se špatnými zuby
Rusové – tančící medvědi, chlupaté ženy a korupce
Číňané – kung-fu ovládající pirátští výrobci
[1]– Peoples of All Nations, sesbíráno a editováno J. A. Hammertonem, svazek 4 - Ceylon to Dahomey, dostupné online na GoogleBooks
