Autor: Simona Petrů
Režie: Anna Petrželová
Hudba: Mario Buzzi
Dramaturgyně: Lucie Němečková
Výprava: Lucie Labajová
Hrají: Robert Mikluš, Ivana Hloužková, Gabriela Štefanová, Milan Holenda, Tomáš Sýkora, Anna Ducháňová, Jan Kolařík, Vladimír Hauser, Dita Kaplanová a další
Strýček Jedlička, Štěpánka, Dáda a ti druzí
Tři osobnosti dětské zábavy a televizní obrazovky z let minulých i současných – Strýček Jedlička, Štěpánka Haničincová a Dáda Patrasová – to jsou ústřední postavy nejnovější inscenace Divadla Husa na Provázku. Pomocí inscenace P. Š.T! aneb Pohádkáři s podtituly Post šoková terapie aneb Dětství jako noční můra, ze které jsme se ještě neprobudili se diváci mohou přenést do dětství a zavzpomínat na legendární postavičky, které je v tomto krásném období provázely. A nebo je to všechno jinak?
Estrádní rozjezd do syrového děje
Po rozverném začátku, kdy na scénu nastupuje Strýček Jedlička, Štěpánka i Dáda a v estrádním stylu servírují známé hity dětských let (Chytila jsem na pasece žížalu, Pojďte s námi do pohádky, Proč? Proč? Proč? Pro slepičí kvoč či ústřední melodii dětského kabaretu...) si skrytá dětská dušička diváka má chuť tyto písničky zanotovat spolu s herci. Strýček Jedlička se svým nezapomenutelným hlasem napodobuje brilantně zvířecí zvuky, Štěpánka klidným konejšivým hlasem láká děti na pohádky a Dáda v gymnastickém úboru zase s kruhem okolo pasu krotí svou žížalu.
Idylickou nostalgii vzpomínek rychle vystřídá strmá změna nálady, která rozehrává často dramatické vzpomínky na dětství hlavních aktérů. Seznamujeme se s často velmi traumatickými momenty ústředního tria, které často skrytě formovaly jejich další působení, vzestupy i pády. Jednotlivé obrazy syrovým způsobem odtajňují soukromí našich milovaných dětských idolů a díky nim už divák vnímá, že za estrádní vizáží se skrývají často velmi dramatické osudy (u Štěpánky třeba emigrace dcery Saši, nemožnost vystupování za minulého režimu, výbuch granátu v ruce mladšího bratříčka nebo alkoholismus v rodině, u Strýčka zase celoživotní touha po titulu zasloužilý umělec či paradoxní nenávist k dětem, pro které celý život vystupoval či vyžadování absolutní kázeň při představeních).
Když drobnosti tvoří celek...
Scénu tvoří jednoduché prostory bytu, eventuálně televizního studia, kde se vše odehrává. Bohaté jsou však detaily, které scénu dokreslují. Spousty drobných rekvizit, které doplňují děj, tvoří celek, který má vysokou výpovědní hodnotu. Zajímavě působí i velké nasazovací hlavy, které mají herci hlavně na začátku inscenace na ramenou. Svůj význam zde sehrávají drobné detaily, které postupně dodávají ději spád (radiátor, tenisová raketa, gymnastická obruč). Divák si tak lépe uvědomuje, že to, co po léta představovalo podstatnou a idylickou část jeho dětství, mohlo být vykoupeno traumatickými zážitky a zkušenostmi na druhé straně.
Ústřední trio na výbornou
Robert Mikluš, ztvárňující Strýčka Jedličku, se dokonale vložil do své role Strýčka a také zde doslova září. Dokonce bravurně ovládá pomyslný „jazyk“ a gesta milovaného i nenáviděného Strýčka Jedličky. V jeho podání je Jedlička přesvědčivý a působí navíc s komikou jemu vlastní.
Ivana Hloužková v roli Štěpánky je rovněž excelentní. Jakmile poprvé promluví hlasem této populární dětské pohádkové ikony, má laskavý divák pocit, že milovaná Štěpánka je opět mezi námi. Její vzestupy i pády ztvárňuje Hloužková s noblesou a nebývalým umem.
Dáda v podání Gabriely Štefanové je z ústředního tria asi nejslabší. Nutno však podotknout, že Gabriela Štefanová je oproti svým hereckým kolegům v nevýhodě, protože skutečná Dáda je živoucí postava, a tak nemá tolik prostoru pro vlastní interpretaci. Pokud však přihlédneme k jejím gymnastickým číslům, ty rozhodně zasluhují uznání, a zvláště v ohnivé obruči je obava o hereččino zdraví namístě.
Dobrou práci odvádí i dětská „company“, která v inscenaci zjemňuje jinak syrově traumatické rysy jednotlivých prvků z výkonů dospělých herců. Z vedlejších rolí zaujmou Tomáš Sýkora jako Čertík Bertík, Milan Holenda jako Prasátko a Anna Ducháňová jako Žížala tvořící doprovodné „parťáky“ pro hlavní postavy, ale i jejich noční můry.
Pšt? Ano... Pšt...
Autorskému týmu se v inscenaci podařilo umně propojit vzpomínky z dětství s neznámými nebo často utajovanými fakty, pro které je příznačné právě slovíčko Pšt!. A slovíčko P. Š .T. zde víc jak jinde působí jako pomyslně křehký most mezi dětstvím a dospělostí. A tak inscenace (ne)chtěně vyvolává nejrůznější otázky a nenabízí k nim odpovědi. Divák se sice vrací do dětských let, ale ty zde nejsou podány jako harmonické období, nýbrž spíše jako traumatické poselství, které nás formovalo po léta, aniž bychom si to více či méně uvědomovali.
Inscenace jde na dřeň našich dlouhodobě vytvářených a rozporuplných pocitů, a přitom nenabízí univerzální odpovědi, naopak nechává je na každém z nás.
Zajímavosti
Herci si své představitele (Strýčka Jedličku, Štěpánku Haničincovou a Dádu Patrasovou) museli nastudovat z archivních záběrů, aby jim dodali věrohodnosti. Roberta Mikluše, ztvárňujícího Strýčka Jedličku, dokonce Jedličkův projev učil známý imitátor Václav Faltus.
Pro diváka, který ikony televizní zábavy zažil na vlastní kůži, to může být příjemný, úsměvný anebo zneklidňující zážitek. Ale pro dnešní mládež, která o Štěpánce, Strýčkovi nebo Dádě nemá tušení, se inscenace může stát lehce nečitelnou a nepochopitelnou nudou. Ani však pro diváka znalého tématu hra nemusí být lehkou procházkou. Pokud neznáte životní eskapády zde zmíněných postav dětské obrazovky, můžete se lehce potácet ve zmatku, který nevykoupí ani mimořádně vtipný rozjezd na začátku. Tomuto faktu nepomáhá ani téměř dvouhodinová délka inscenace, která jede svým zběsilým rytmem bez pauzy jedním dechem strmě do konce. Částečně tento handicap vyrovnává hudba Maria Buzziho, ale jistá nepřehlednost děje inscenaci body ubírá.
Inscenace P. Š.T! aneb Pohádkáři s podtitulem Post šoková terapie není jednoduchým kusem, který se s podbízivou líbivostí vtírá do srdce diváka. Naopak rozbourává často skrytá tabu a odkrývá jistou dětskou bezstarostnost v hlubších perspektivách, a právě tím je hra cenná. Svou opravdovostí jdoucí až na dřeň našich pocitů. Nutno však dodat, že mládeži, která nezažila milované i nenáviděné televizní dětské osobnosti na vlastní kůži, bych vstup doporučila jen po zralé úvaze.
